Článek
Proč nás tedy tak moc přitahují špatné zprávy, skandály a konflikty? Není to morální selhání ani moderní úchylka. Je to hluboce zakořeněný evoluční instinkt, který kdysi zajišťoval naše přežití, ale v digitálním světě se stal naší největší zranitelností. A na této zranitelnosti vyrostl celý průmysl – ekonomika hněvu.
Náš mozek je nastaven na hrozby
Vše začíná u jevu, kterému psychologové říkají negativní předpojatost (negativity bias). Zjednodušeně to znamená, že negativní zážitky, myšlenky a emoce mají na naši psychiku mnohem silnější dopad než ty pozitivní. Pro naše předky v divočině to bylo klíčové: přehlédnout predátora znamenalo smrt, zatímco minout keř s bobulemi bylo jen drobné nepohodlí. Mozek se proto naučil dávat obrovskou prioritu hrozbám.
Tento prastarý mechanismus je stále v nás. Proto si spíše zapamatujeme jednu kritickou poznámku než deset pochval. Když narazíme na něco hrozivého nebo šokujícího, aktivuje se amygdala – naše centrum strachu – a potlačí racionální uvažování. Jsme v režimu „bojuj, nebo uteč“.
V dnešním světě plném informací je však tento kdysi užitečný systém systematicky zneužíván. Výsledkem je nejen chronický stres a pokřivené vnímání světa, ale také úrodná půda pro ty, kteří se naučili strach a hněv prodávat.
Od „krvavých titulků“ k prodeji strachu
Média tuto naši slabost objevila už dávno. Na konci 19. století, s nástupem masového tisku, mediální magnáti jako Joseph Pulitzer nebo lord Northcliff zjistili, že nejlepší cestou k vyššímu nákladu (a tedy i ziskům z reklamy) je sázka na senzace. Zločiny, skandály a katastrofy se staly hlavním zbožím. Zrodilo se nepsané pravidlo: „If it bleeds, it leads“ (Když to krvácí, je to na titulce).
Tento princip přetrval a v moderní době vedl k tzv. bulvarizaci médií, kdy i seriózní deníky přebírají emotivní titulky a dávají přednost zábavě a kuriozitám před složitými tématy. Dlouhodobé vystavení takovému obsahu vede k „syndromu zlého světa“ – pocitu, že svět je mnohem nebezpečnější, než ve skutečnosti je. Strach se tak stal nejen vedlejším produktem, ale přímo vyráběnou komoditou.
Tytéž principy pak dovedl k dokonalosti marketing, ať už komerční, nebo politický. Reklamy nás nestraší jen proto, aby upoutaly pozornost; cíleně v nás vyvolávají strach (ztráta zubů v reklamě na Parodontax) nebo vinu (následky rychlé jízdy), aby nám vzápětí nabídly snadné řešení – svůj produkt.
Politici používají naprosto identickou „gramatiku manipulace“. Místo věcných argumentů mobilizují voliče strachem z migrantů, hněvem na vládu kvůli cenám nebo dehumanizací politických oponentů. Cílem není přesvědčit, ale emočně aktivovat.
Stroj na hněv: Jak algoritmy industrializovaly pobouření
Skutečnou revoluci v ekonomice hněvu však přinesl internet a následně pak sociální média. Jejich obchodní model je založen na jediném cíli: maximalizovat naši pozornost a angažovanost, aby nám mohly prodat co nejlépe cílenou reklamu. Nástrojem k tomu jsou doporučovací algoritmy.
Sledování sociálních sítí v nás může vzbuzovat nejen vztek, ale i smutek.
Tyto algoritmy nezajímá pravda, etika ani společenský dopad. Zajímá je pouze to, co nás udrží na platformě co nejdéle. A brzy se ukázalo, že nejsilnějším palivem pro angažovanost nejsou pozitivní emoce, ale hněv a pobouření. Obsah, který nás naštve, generuje nejvíce komentářů, sdílení a reakcí.
Vznikl tak toxický cyklus:
- Návnady na hněv (Rage-Baiting): Tvůrci obsahu záměrně vytvářejí provokativní příspěvky, memy a titulky, které mají za cíl vyvolat vztek a maximalizovat tak svůj dosah.
- Algoritmické zesilování: Algoritmus tento pobuřující obsah identifikuje jako „vysoce angažující“ a začne ho masivně šířit.
- Filtrační bubliny a komory ozvěn: Algoritmy nás zároveň uzavírají do personalizovaných světů, kde vidíme jen to, co potvrzuje naše stávající názory. Jsme obklopeni lidmi, kteří smýšlejí stejně, a alternativní pohledy jsou nám prezentovány jako cizí a nepřátelské.
Sociální média tak nejsou jen zrcadlem společenského hněvu. Jsou jeho aktivním motorem, který industrializoval a zautomatizoval společenský rozkol.
Svět není horší, jen jeho „špatné zpravodajství“ je dokonalejší
Po přečtení analýzy o ekonomice hněvu je snadné propadnout pocitu, že se svět řítí do záhuby a vše je horší než kdy dřív. Tento pocit je pochopitelný a rozšířený, ale je to z velké části optická iluze, kterou vytváří právě ona dokonalá mašinérie na distribuci negativity.
Problémem totiž není, že by svět byl objektivně nebezpečnější nebo krutější než v minulosti. Problém je, že dnes máme bezprecedentní, 24/7 přístup ke všem špatným zprávám z celého světa, a to v reálném čase.
Představte si to takto:
- Dříve: Váš informační dosah byl omezen na místní noviny a večerní zprávy. Dozvěděli jste se o tragédii ve vašem městě a možná o jedné velké katastrofě ze světa.
- Dnes: Váš telefon na vás chrlí ty nejhorší, nejkrvavější a nejvíce pobuřující události z každého kontinentu. V jediné minutě se dozvíte o zemětřesení v Japonsku, politickém skandálu v USA, hladomoru v Africe a brutálním zločinu ze sousedního kraje.
Náš mozek, který se vyvinul pro zpracování lokálních hrozeb, je zahlcen globálními tragédiemi.
Pokud se podíváme na dlouhodobá data, zjistíme, že v mnoha klíčových oblastech je na tom lidstvo ve skutečnosti lépe než kdy dříve:
- Extrémní chudoba dramaticky klesla.
- Globální gramotnost neustále roste.
- Dětská úmrtnost je na historických minimech.
- Žijeme podstatně déle a zdravěji.
Náš pocit zkázy tedy nepramení z reality, ale z informační diety, kterou konzumujeme. Zpravodajství z definice není odrazem reality – je výběrem toho nejneobvyklejšího, nejvýjimečnějšího a nejčastěji nejnegativnějšího. To, že miliony letadel bezpečně přistály, není zpráva. To, že jedno spadlo, ano.
Svět tedy není horší. Jen máme nekonečně mnoho kanálů, které nám dokonale a okamžitě doručují všechny zprávy o těch „spadlých letadlech“, a tím v nás utvrzují pocit, že létání je extrémně nebezpečné.
Jak se bránit? Sebeobrana v době hněvu
V prostředí navrženém tak, aby těžilo z našich nejhorších instinktů, se mediální gramotnost a emoční seberegulace stávají nutností. Jak na to?
- Poznejte své nastavení: Uvědomte si, že váš mozek má negativní předpojatost. Když vás nějaký titulek naštve, není to vaše selhání – je to důkaz, že váš mozek byl „hacknut“. Zkuste si dát pauzu, zhluboka se nadechnout a emoci jen pozorovat, místo abyste okamžitě reagovali.
- Kultivujte své prostředí: Máte plnou kontrolu nad tím, co sledujete. Přestaňte sledovat účty, které systematicky šíří negativitu a hněv. Naopak aktivně vyhledávejte inspirativní, vtipný nebo hodnotný obsah. Vypněte si notifikace a nastavte si čas bez obrazovek.
- Zdokonalte své ověřovací schopnosti: Než něco přijmete za své nebo začnete sdílet, položte si základní otázky:
- Kdo je zdroj? Je důvěryhodný?
- Jaký je účel? Má mě informovat, nebo naštvat?
- Jak se u toho cítím? Silná okamžitá emoce je varovný signál manipulace.
- Mohu to ověřit jinde?
Všichni bychom si měli uvědomit, že nejsme jen pasivními oběťmi tohoto systému. Naše pozornost, naše kliknutí a naše sdílení jsou měnou, která stroj na hněv pohání. Tím, kde a jak se rozhodneme tuto měnu utratit, můžeme začít kultivovat zdravější digitální svět pro sebe i pro ostatní.
Bez změny preferencí uživatelů tištěných a elektronických médií se prostě dodávaný obsah změnit nemůže. Pokud se tedy i po přečtení pravdivých událostí chceme cítit v pohodě, musíme se změnou začít sami u sebe.
