Proč je work-life balance mýtus a budoucnost patří work-life integraci?

Někteří z nás asi znají tuto scénu z vlastního života. Manažerka u kuchyňského stolu, na půlce obrazovky důležitý videohovor, na druhé pomáhá dítěti s úkolem. Do toho v hlavě skládá nákupní seznam a snaží se ignorovat pípající telefon.

Tohle je bohužel realita milionů z nás. Je to obraz boje o bájný „work-life balance“, který představuje svatý grál moderní doby. Ten se však v praxi často mění v chaotický a vyčerpávající multitasking.

Pokud máte pocit, že v tomto žonglování selháváte, nejste sami. Navíc to není ani vaše chyba, protože ta začíná už u samotného konceptu.

Myšlenka, že můžeme život úhledně rozdělit na dvě misky vah – práci a život – a držet je v dokonalé rovnováze, je zastaralý mýtus. V dnešním propojeném světě je tato snaha nejen marná, ale paradoxně se stává hlavním zdrojem našeho stresu a pocitu selhání.

Existuje ale lepší cesta. Jmenuje se work-life integrace. Přístup, který nevidí práci a život jako soupeře bojující o váš čas, ale jako propojené součásti jednoho celku. Cílem není je oddělit, ale najít mezi nimi harmonii a synergii.

Koncept „rovnováhy“ je přežitek z minulosti. Zrodil se v průmyslové revoluci, kdy byla práce jasně oddělená od života. Ráno jste slyšeli tovární píšťalu, šli do práce, odpracovali si osm hodin a po další píšťale jste se vrátili domů. Práce zůstala v továrně.

Jenže v digitálním věku tahle zeď padla. Náš smartphone nás proměnil v kancelář, kterou nosíme po kapsách. Práce nás následuje domů, na dovolenou, o víkendu. Pandemie tento proces jen urychlila a ukázala nám, že snažit se tyto dva světy uměle oddělit, je prostě marné.

Největší problém metafory vah je, že nastavuje vztah práce a života jako hru s nulovým součtem. Sugeruje, že více energie pro práci automaticky znamená méně energie pro život (a naopak). To je ale hluboce demotivující.

Co když je to naopak? Co když je to kruh? Jak řekl před pár lety Jeff Bezos v rozhovoru pro Business Insider: „Pokud jsem šťastný doma, přicházím do kanceláře s obrovskou energií. A pokud jsem šťastný v práci, přicházím domů s obrovskou energií.“

Z toho je zřejmé, že naplňující práce nás může energizovat a šťastné zázemí nám dává sílu čelit výzvám.

Integrace neznamená pracovat pořád a všude. Právě naopak. Je to filozofie postavená na flexibilitě, autonomii a důvěře.

Už se nesnažíme tak úzkostlivě oddělovat práci od zbytku života. Hledáme spíš cesty, jak by se tyhle oblasti mohly navzájem doplňovat. Cílem je nastavit si život tak, aby nám práce, rodina, péče o zdraví i koníčky dávaly smysl jako celek a vzájemně si pomáhaly.

Mnozí se přitom mylně domnívají, že takové sladění znamená, že je práce totálně pohltí. Ve skutečnosti je jádrem work-life integrace získání větší kontroly. Dává vám moc uspořádat si práci tak, aby vyhovovala vašim osobním rytmům a potřebám.

Rodič si tak může naplánovat práci, aby vyzvedl dítě ze školy, a zbytek dokončit večer. Ranní ptáče může začít pracovat v šest ráno a skončit brzy odpoledne.

Tato kontrola umožňuje lidem pracovat v době jejich nejvyšší produktivity. Fokus se tak přesouvá z kvantity odpracovaného času na kvalitu a efektivitu.

Přechod k integraci vyžaduje změnu myšlení, jak na straně firem, tak každého z nás. Z pohledu firem je nezbytné, aby přestali hodnotit lidi podle toho, kolik toho odsedí u stolu, ale podle skutečných výsledků.

Zároveň, aby mohla integrace fungovat, je nezbytné nabídnout hybridní modely, pružnou pracovní dobu nebo možnost práce na dálku jako standard. To se zase vrátilo jako výjimečný benefit, který ve finále čerpáte jen při nemoci místo toho, abyste si odpočinuli v posteli.

Neméně důležitým krokem je pak školit manažery, aby uměli vést lidi na dálku, důvěřovali jim a hodnotili je podle jejich přínosu.

Aby byl tento koncept funkční, je však potřeba změnit i postoj ze strany zaměstnanců. Nejprve byste si měli udělat osobní audit. Co je pro vás skutečně důležité v práci i v životě? Kde jsou vaše hranice? Co vám dává energii a co vás vyčerpává?

Když budete vědět, jak na tom jste, můžete začít komunikovat otevřeně, a to s rodinou, svým týmem, ale i šéfem. Nebojte se říct o svých potřebách a proaktivně nastavovat očekávání.

Nezapomeňte si plánovat čas, a to včetně toho volného. Využijte techniky jako „time blocking“. Vědomě si v kalendáři zablokujte čas nejen na schůzky a soustředěnou práci, ale i na cvičení, čas s rodinou, koníčky a odpočinek.

Některým lidem, kteří začali pracovat z domu chybí právě ten fyzický přechod. Naštěstí si můžete vytvořit vlastní. Pomoci může krátká procházka po poslední schůzce, převlečení se z „pracovního“ oblečení nebo pár minut meditace. Těmito rituály signalizujete mozku, že je čas přepnout režim.

Samozřejmě, že integrace není všelék a má svá rizika. Tím největším je, že se flexibilita zvrhne v kulturu „neustálé dostupnosti“.

Pokud nejsou hranice jasně definované a respektované, mohou se zcela rozplynout. Práce pak proniká do večerů a víkendů a pak nejste schopni se plně soustředit na nic. Během práce myslíte na domov, doma kontrolujete telefon. A tady je potřeba si dát pozor, protože to je přímá cesta k vyhoření.

Úspěšná integrace proto nepotřebuje pevné zdi, ale chytré hranice respektive brány či vrata, které můžete vědomě otevírat a zavírat podle potřeby.

Nebojte se využít „právo na odpojení“. Nastavte si po pracovní době automatickou odpověď. Dejte kolegům vědět, kdy budete opět k dispozici. Svět se nezboří a vy si skutečně odpočinete.

Přestaňte se stresovat nedosažitelným ideálem dokonalé rovnováhy. Je čas opustit mýtus vah a začít hledat harmonii. Neexistuje jedno univerzální řešení pro všechny. Ideální model integrace vypadá pro každého z nás jinak. Záleží na naší práci, životní fázi i osobnosti. Je to neustálý proces vyjednávání – se šéfem, s rodinou, ale hlavně sám se sebou.

Budoucnost práce nespočívá v oddělení práce od života, ale v jejich inteligentním a vědomém propojení. Je to budoucnost založená na důvěře, autonomii a respektu k člověku jako k celistvé bytosti.

Zdroje: theladders.com, nationallibraryofmedicine, berkeley, mentalhealth,