Článek
Byla to obyčejná noc u železničního koridoru mezi Káhirou a Alexandrií. Policie opět našla na kolejích další zohavené tělo chlapce. Byla na to zvyklá, a tak to brala jako tragickou rutinu. Tak jako vždy se usuzovalo, že jde o tragickou nehodu. Prostě jen další dítě ulice, které přespávalo na špatném místě nebo uklouzlo při pokusu naskočit na vlak.
Jenže na přelomu tisíciletí začalo těchto zdánlivých nehod znepokojivě přibývat. Forenzní patologové si brzy všimli detailů, které do scénáře nehody neseděly. Zranění byla příliš systematická. Stopy po svazování, mučení, a především známky brutálního sexuálního napadení, ke kterému došlo ještě před smrtí. Závěr byl nevyhnutelný. Tohle nebyly nehody. Egypt si pomalu uvědomoval, že po jeho kolejích necestuje jen chudoba, ale i monstrum.
Tím monstrem byl Ramadan Abdel Rehim Mansour. Veřejnost a média mu dala mrazivou přezdívku: „Al-Tourbini“ (Expresní vlak).
Byla to dokonalá definice jeho metody. Mansour udělal z egyptské železniční sítě svou vražednou zbraň. Tím, že oběti házel z jedoucích vlaků, nenechával za sebou jen těla, ale i dokonalé krytí. Každá vražda byla zamaskována jako izolované neštěstí. Tato geniálně zvrácená a prostá taktika mu umožnila bez povšimnutí operovat téměř sedm let, přibližně od roku 1999 do 2006. Policie nehledala sériového vraha; zapisovala statistiky železničních nehod.
Pojízdná mučírna na kolejích
Ramadan Mansour se narodil kolem roku 1980 v Tantě. Velmi brzy utekl z domova a propadl se na samé dno společnosti, kde se přidal k pouličním gangům. Tohle byla jeho jediná škola a byla brutální. Starší členové ho prý za každou chybu trestali řezáním žiletkami. Nenaučil se jen přežít, ale především to, že brutalita je jazykem moci.
Oběti si vybíral z té nejzranitelnější skupiny. Cílil na chlapce z ulice ve věku zhruba od 10 do 14 let, po kterých se nikdo nesháněl. Usvědčen byl z 32 vražd, ale reálné číslo je bohužel s velkou pravděpodobností podstatně vyšší.
Metoda, která mu dala jméno, byla jádrem jeho teroru. Mansour, teď už jako vůdce vlastního gangu, lákal nebo unášel děti z nádraží a nutil je vylézt na střechy jedoucích vlaků. Střecha vagónu se stala jeho soukromou mučírnou. V izolaci, přehlušeni hlukem vlaku a větru, byli chlapci gangem znásilňováni a mučeni. Když bylo po všem, Mansour a jeho komplici své oběti, ať už byly mrtvé nebo na pokraji smrti, jednoduše házeli na trať.
Překvapivé je, že tento sadista nebyl vlk samotář, jak to bývá zvykem. Měl svou pravou ruku, Faraga Samira Mahmouda, kterému se říkalo Hanata. Hanata o činech nejenže věděl, ale se vším svému šéfovi ochotně pomáhal.
Přiznání jednoho z členů gangu odhalilo, že vraždy nebyly jen sadistickým rozmarem. Byla to i forma vydírání. Děti, které gang unesl a nutil žebrat nebo krást, byly za odmítnutí odvedeny na střechu vlaku a popraveny. Sadismus byl tak jeho nejúčinnějším nástrojem řízení gangu.
Konec trati a bizarní odkaz
Zlom přišel v roce 2006. Policie, povzbuzená forenzními zprávami, konečně spojila tečky dohromady a gang zatkla. Soudní proces v roce 2007 byl senzací. Obhajoba zkoušela vše. Mansour tvrdil, že je posedlý démonem, zatímco jeho rodina prohlašovala, že je mentálně postižený a policie si přiznání vynutila mučením.
Soud měl jasno. Ramadan „Al-Tourbini“ Mansour a jeho komplic „Hanata“ byli odsouzeni za 32 vražd k trestu smrti. Ten byl vykonán v prosinci 2010 ve věznici Burdž Al Arab, a to oběšením.
Jeho smrtí ale příběh neskončil. Zatímco Mansour čekal na popravu, jeho jméno žilo na svobodě vlastním, bizarním životem. V jeho rodném městě Tantě se stalo jméno sériového vraha dětí marketingovým nástrojem.
Deník al-Ahram informoval, že místní restaurace začaly prodávat Al-Tourbini sendvič, který byl údajně hitem. Řidiči tuk-tuků si psali jeho přezdívku na vozidla, aby přilákali zákazníky, a obchody se přejmenovávaly na Al-Tourbini: Řezník z Gharbie.
Tento fenomén je možná tím nejmrazivějším odkazem celého případu. Nebyla to fascinace zlem; byl to symptom hluboké společenské otupělosti. Ve společnosti, která selhala v ochraně svých dětí, se jejich životy staly bezcennými. A kde je život bezcenný, nestane se masová vražda tragédií, ale morbidním spektáklem.
V té nejtemnější ironii však případ Al-Tourbini přece jen něco změnil. Byla to právě tato hrůza, která donutila egyptskou společnost a stát konečně vidět své neviditelné děti. Brutalita Ramadana Mansoura donutila národ pohlédnout do propasti, kterou tak dlouho ignoroval.
