Článek
Ráno. Ještě, než vstaneme, nás displej telefonu zaplaví vlnou násilí. Přepadení v sousedství, brutální potyčka na druhém konci republiky, tragédie ze světa. Tento nepřetržitý proud zpráv vytváří všudypřítomný pocit, že se svět vymyká kontrole a nebezpečí číhá za každým rohem.
Ale je to pravda? Odráží náš strach realitu? Jsme skutečně násilnější, nebo jsme jen první generací, která má díky internetu místo v první řadě u každého zločinu na planetě? Tato analýza ukazuje, že odpověď je hluboce paradoxní. Na jednu stranu dnes žijeme v nejbezpečnější epoše v historii, přesto nás však ochromuje strach. A ano, náš strach je reálný, ale jeho příčiny jsou jinde, než si myslíme.
Pohled do zrcadla historie
Když se ohlédneme, data mluví jasně. Historické a archeologické nálezy ukazují, že život v minulosti byl nesrovnatelně brutálnější. Postupný vznik států, práva a monopolu na násilí vedl v průběhu staletí k dramatickému poklesu vražd a mezilidské agrese.
Globální data, například z OSN, tento trend potvrzují, zejména po roce 1990. Svět, hlavně ten rozvinutý, je z hlediska rizika násilné smrti bezpečnější než kdy dřív. A v tom je ten háček. Právě proto, že je vražda dnes tak vzácná, působí každý jednotlivý případ otřesněji. Náš úspěch v potlačování násilí nás paradoxně učinil citlivějšími na jeho zbytky.
Česká jizva z 90. let
Naše vnímání strachu v Česku má navíc specifický kořen, a to divoká 90. léta. Po pádu režimu kriminalita reálně explodovala. Tento „post-revoluční šok“ zanechal v kolektivní paměti hlubokou jizvu a narativ, že „dřív bylo bezpečněji“. I když data ukazují, že po tomto vrcholu následovala stabilizace a výrazný pokles, tato vzpomínka přetrvává.
Poslední roky jsou složitější. Po pandemickém útlumu se čísla vrátila k normálu. Důležitý je ale detail: nárůst u některých činů (jako je znásilnění) nemusí nutně znamenat explozi samotných útoků, ale může paradoxně odrážet pozitivní trend – vyšší ochotu obětí věc nahlásit.
Architektura strachu
Proč se tedy tak bojíme, když data mluví o bezpečí? Odpověď leží v naší hlavě a v našich displejích.
Za prvé, média realitu masivně zkreslují. Vraždy a sexuální útoky tvoří ve zpravodajství obrovský podíl, ačkoliv ve statistikách dominují obyčejné krádeže. Média přitahují výjimečné, šokující a dramatické anomálie.
Za druhé, naše mysl na to skáče. Je to jednoduchý princip, naše mysl prostě přeceňuje riziko toho, co si snadno vybavíme. A díky médiím si snadno vybavíme právě brutální zločiny. Teoretik George Gerbner to nazval „syndrom zlého světa“: kdo intenzivně sleduje média, postupně nabývá dojmu, že svět je nebezpečné a zákeřné místo.
Vzniká tak uzavřený kruh. Negativní zprávy poutají pozornost. Média, fungující v ekonomice pozornosti, jim dávají přednost, protože strach generuje kliknutí. A úzkostné publikum pak hledá další informace o hrozbách. Je to komerčně poháněný stroj na strach.
Digitální forma násilí vzrůstá
Zatímco se debata točí kolem fyzického násilí, které spíše klesá, skutečná exploze agrese probíhá jinde. V digitálním prostoru. Nejde jen o novou kategorii zločinu, ale o fundamentální transformaci ubližování.
Nová bezpečí číhají online a dobrovolně se jim vystavujeme
Statistiky Policie ČR ukazují téměř exponenciální nárůst kyberkriminality. A nejde jen o podvody. Prudce rostou i činy jako nebezpečné vyhrožování, vydírání a pronásledování, které se z velké části odehrávají online. Násilí se přesouvá z fyzické konfrontace na psychologický nátlak.
Digitální svět stvořil nové, zákeřné formy. Genderově podmíněné násilí, jako je šíření intimních fotek bez souhlasu nebo donucovací kontrola v partnerských vztazích způsobuje obětem devastující psychická traumata. Povaha tohoto násilí je asymetrická. Fyzický útok je riskantní. Online šikana je pro agresora téměř bezriziková, anonymní a lze ji páchat z tisíců kilometrů. Pro oběť je však dopad trvalý. Fotka nebo lež z internetu nikdy nezmizí.
Je tedy bezpečněji nebo ne?
Podtrženo, sečteno. Ne, nejsme násilnější. Data dokazují, že riziko násilné smrti je historicky nízké. Náš pocit, že se svět řítí do záhuby, je iluze, kterou živí naše psychika a komerční média lačná po kliknutích.
To ale neznamená, že je vše v pořádku. Agrese nemizí, jen mění podobu. Přesouvá se z ulic do online prostoru, kde exploduje v nových, zákeřných formách.
Výzva 21. století je proto dvojí. Zaprvé musíme rozvíjet mediální gramotnost, abychom dokázali kalibrovat svůj strach podle dat, ne podle titulků. A zároveň musíme rychle najít účinné nástroje, jak čelit reálné a rostoucí vlně digitálního násilí.
