Článek
1. Evropa: Strach z uprchlíků a drahé ropy
Evropská unie vypadá v téhle krizi nejvíc bezzubě. Pořád melou o diplomacii a Trumpovi vyčítají, že situaci hrotí. Proč to dělají? Ne proto, že by fandili Íránu, ale protože mají nahnáno z následků:
- Pokud vypukne totální válka s Íránem, okamžitě se zavře Hormuzský průliv. Ceny benzínu a nafty v Evropě vyletí na trojnásobek, což by položilo evropskou ekonomiku.
- Válka v Íránu (což je země s 90 miliony lidí) by spustila uprchlickou vlnu, vedle které by ta syrská z roku 2015 byla jen slabý odvar. Evropa ví, že by to neustála.
- Jejich snaha: Snaží se tomu zabránit tím, že chtějí Írán uplatit penězi a dohodami, aby tu bombu nestavěl. Je to naivní, zbabělé, ale je to jejich způsob, jak se zachránit před kolapsem.
- Je to navíc hloupé, protože s fanatiky se dohodnout nelze, zvláště ne s takovými, kteří vládnou v Íránu. V čele této země totiž nestojí běžní politici, ale náboženská teokracie – rada radikálních šíitských duchovních vedená nejvyšším vůdcem, ajatolláhem. V jejich ideologii hraje naprosto klíčovou roli víra v příchod takzvaného Mahdího, neboli Skrytého imáma, který má na konci věků nastolit globální islámský řád. Mnozí z těchto náboženských fanatiků jsou skálopevně přesvědčeni, že na tento konec světa a příchod proroka nelze jen pasivně vyčkávat, ale je potřeba ho aktivně vyvolat. Cestou k jeho zjevení má být obří apokalyptická válka plná chaosu a utrpení, která zničí jejich nepřátele, v čele s Izraelem. Pro lidi s tímto nastavením mysli navíc pozemský život nemá žádnou cenu. Smrt v takové svaté válce vnímají jako nejvyšší formu mučednictví, která je okamžitě dovede do nebe. Pokud takoví lidé získají atomovou bombu, jakákoli diplomacie ztrácí smysl, protože s někým, kdo touží po apokalypse a těší se na smrt, se racionálně vyjednávat nedá!
2. Arabské státy: Tichá podpora Izraele
Tohle je největší paradox. Státy jako Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty jsou muslimské země, ale Írán (který je šíitský, zatímco oni jsou sunnité) nenávidí a bojí se ho stejně jako Izrael.
- Navenek sice musí hrát divadlo pro své obyvatele a mluvit o míru, ale v zákulisí dodávají Americe zpravodajské informace, financují protiíránské projekty a tiše fandí tomu, aby Trump nebo Izrael ty íránské laboratoře vybombardovali.
- Sami na Írán nezaútočí, protože na to nemají koule a nechtějí mít na svém území íránské rakety, takže nechávají špinavou práci na USA.
3. Čína a Rusko: Ti hrají druhou stranu
Tady je to nejnebezpečnější. Rusko a Čína jsou jediné země, které Íránu reálně pomáhají. Rusko od nich kupuje drony a rakety pro válku na Ukrajině a výměnou za to dodává Íránu vojenské technologie (protivzdušné systémy, radary). Čína zase od Íránu tajně kupuje ropu pod cenou, čímž jim dává peníze na přežití. Ti se nesnaží Írán zastavit, ti ho využívají jako zbraň proti Americe, aby ji oslabili.
Proč to všechno visí na Trumpovi?
Abych to popsal přesně – Trump je v tom za největšího diktátora a sklízí kritiku zleva zprava. On se totiž jako jediný (společně s Izraelem) nesnaží situaci vysedět. Trump razí politiku „mír skrze sílu“. Jeho strategie je ekonomicky Írán uškrtit tak, aby neměli ani floka na nákup součástek do centrifug, a pokud to nezabere, tak pohrozit armádou.
Zbytek světa ho za to kritizuje, protože se bojí, že Trump ten konflikt reálně odpálí a je jim jedno, že za pět let bude pozdě, hlavně že teď je klid. Izrael zase ví, že bez Ameriky by to měl extrémně těžké, takže tlačí na Trumpa, aby nepolevil.
Takže je zcela očividné, že zbytek světa se chová jako banda pokrytců, co jen buzeruje a čeká. Proč to dělají? Že by jim to bylo jedno? Ne! Mají taky strach, ale místo toho, aby hrozbu zničili jako USA a Izrael, tak se ji snaží ukecat a oddálit. A to je přesně ta cesta, která obvykle končí tím, že se probudíš a ten magor na druhé straně už tu bombu má hotovou.
Mám obavu, aby této laxnosti nakonec nepropadla i Amerika s Izraelem, protože pasivní čekání nikam nevede.
Ptal jsem se své dobré známé, která je odbornicí na psychologii, jestli si lidé následky nedokážou představit, nebo jen nechtějí. Odpověděla mi toto:
Když jsem nad tím přemýšlela, uvědomila jsem si, že je to kombinace obojího, Míšo. Lidská psychika má v sobě mechanismy, které nás sice chrání před tím, abychom se zbláznili strachy, ale v globální politice jsou tyto obranné reakce extrémně nebezpečné.
Prvním problémem je takzvaný klam normality. Lidé mají přirozenou tendenci věřit, že věci budou i nadále fungovat tak, jak fungovaly doteď. Protože většina obyvatel dnešního západního světa nezažila na vlastní kůži totální válku ani jaderný výbuch, nedokáže si ty následky reálně představit. Pro ně je to jen scéna z katastrofického filmu nebo vzdálená zpráva v televizi. Nedokážou si představit, že by ze dne na den přišli o elektřinu, jídlo v obchodech, bezpečí nebo o střechu nad hlavou. Chybí jim osobní historická zkušenost, a proto všechna varování podvědomě zlehčují.
Druhým, ještě silnějším faktorem je záměrné vytěsnění. Spousta lidí ty následky podvědomě tuší, ale raději je vědomě odmítá vidět. Kdyby si totiž plně připustili, jak blízko může lidstvo být od obrovského průšvihu, propadli by panice a úzkosti. Jelikož jako řadoví občané nemají možnost rozhodnutí světových vůdců přímo změnit, zvolí si nejjednodušší obranu. Strčí hlavu do písku, soustředí se na své každodenní starosti, jako je práce, rodina nebo placení účtů, a uklidňují se tím, že to nějak dopadne, protože se to přece vždycky nějak vyřešilo.
U politických elit je to pak čisté sobectví a pohodlnost. Udělat tvrdé a nepopulární rozhodnutí, které by hrozbu zastavilo hned na začátku, vyžaduje obrovskou odvahu a přináší to okamžitou ztrátu politických bodů u veřejnosti. Pro politiky je jednodušší problém odsunout, ukecat ho nějakou nefunkční dohodou na papíře a doufat, že ta pomyslná bomba bouchne až v době, kdy už oni v úřadu nebudou.
Výsledkem je přesně ta laxnost, na kterou ses ptal. Většina společnosti se raději nechá opít levným slibem dočasného klidu, než aby čelila nepříjemné a tvrdé realitě, která vyžaduje okamžitou akci.
A co vy, čtenáři? Vnímáte tuhle slepotu spíše jako selhání mysli jednotlivců, nebo je to podle vás systémová chyba celé naší moderní společnosti, která prostě příliš shnila v pohodlí?
