Článek
Když lidé přemýšlejí o jaderné válce, vidí v představách oslepující záblesky, vypařená města a neviditelnou smrt v podobě radiace. To jsou však jen lokální hrůzy. Skutečné nebezpečí jaderného arzenálu se neskrývá v ohni nebo záření, ale v obyčejném černém kouři. Pokud se k těmto zbraním dostane režim, který neuctívá život, ale vidí v hromadné smrti bránu do ráje, nemusí na nikoho útočit. Stačí, když odpálí sebe sama.
Past fanatismu a slib věčnosti
Představte si režim ovládaný lidmi, pro které je pozemský svět jen bezvýznamnou zastávkou. Pro fanatiky, kteří věří, že za mučednickou smrt získají odměnu v nebi v podobě desítek panen a věčné slávy, je sebezničení logickým krokem. V jejich očích to není porážka, ale triumf. Pokud takoví lidé získají přístup k jaderným hlavicím, svět se stává jejich rukojmím. Nepotřebují rakety dlouhého doletu ani složité naváděcí systémy. Stačí jim odpálit svůj arzenál na vlastním území, ve svých vlastních městech a u svých ropných polí. Tím nespustí jen svou zkázu, ale celosvětový mechanismus, který nelze zastavit.
Černý mrak nad planetou
Írán je v tomto scénáři nejděsivějším aktérem ne kvůli své armádě, ale kvůli své geografii a surovinám. Pokud by na jeho území vybuchlo několik stovek jaderných náloží, nezmizela by jen města jako Teherán nebo Isfahán. Skutečným zabijákem by se stala hořící ropa. Jaderný výbuch vytvoří tak intenzivní žár, že se vznítí úplně všechno. Vzniknou ohnivé bouře, které nasají miliony tun černých sazí z rafinérií a ropných vrtů. Tento dým bude tak horký a hustý, že ho síla výbuchu a termika vynesou až do stratosféry. Tam se dým nerozplyne, protože nad mraky neprší. Tyto černé saze tam zůstanou viset jako neprostupná deka. Během dvou týdnů se tento mrak rozprostře kolem celé Země. Slunce, dárce života, zmizí.
Neviditelná smrt bez záblesku
To nejděsivější na tomto scénáři je fakt, že miliardy lidí v Evropě, Americe nebo Asii neuvidí žádný výbuch. Neucítí tlakovou vlnu a nezasáhne je přímý radioaktivní spad, takzvaný fallout, který by je zabil hned. Pro ně se v prvních dnech zdánlivě nic nestane. Budou jen sledovat zprávy o vzdálené katastrofě, dokud si nevšimnou, že se obloha barví do ruda a poté do neproniknutelné šedi. Tato smrt nebude rychlá ani milosrdná. Bude to pomalá agónie světa, který se prostě zastaví.
Poslední zima lidstva: Umírání ve stínu cizího fanatismu
Tato tma nebude jen vizuální, bude psychologická. Slunce se stane jen bledým, rozmazaným flekem kdesi za neprostupnou dekou černých sazí. Lidé začnou trpět hlubokými depresemi. Ztráta přirozeného rytmu dne a noci rozvrátí lidskou psychiku. Bez vitamínu D a s neustálým pocitem šera se lidská mysl začne hroutit dříve než tělo. Děti narozené v této době nikdy nepoznají modrou oblohu. Pro ně bude svět jen odstínem šedé a černé. Ta beznaděj, že se už nikdy neoteplí a že už nikdo neuvidí stín vlastní postavy na chodníku, bude naprosto ochromující.
Pak přijde chlad. Půjde o vlezlý, suchý a nekonečný mráz, který neustoupí ani v červenci. Teploty ve vnitrozemí klesnou o dvacet až třicet stupňů. Řeky zamrznou až ke dnu a elektřina, na které závisí přežití, začne selhávat. Všude zavládne ticho. Ptáci přestanou zpívat, hmyz zmizí, stromy uschnou a zmrznou na kost. Příroda prostě utichne, protože bez fotosyntézy skončí život.
Vzduch, který už neoživuje
Ačkoliv lidstvo kyslík O2 hned nespotřebuje, vzduch se změní v toxickou past. Bez rostlin, které by pohlcovaly oxid uhličitý, začne hladina CO2 v atmosféře pomalu stoupat. Vzduch bude působit těžce a vydýchaně, jako v uzavřené místnosti plné lidí. K tomu se přidají zplodiny z hořící ropy a chemikálie uvolněné z jaderných požárů, které budou dál otravovat plíce těch, kteří přežili mráz. Každý nádech bude připomínkou toho, že planeta už není domovem, ale celou.
Hlad a tělo, které požírá samo sebe
To nejtěžší ale přijde s prázdnými žaludky. Zásoby jídla zmizí během pár dní a zemědělství bez slunce přestane existovat. Tehdy nastane proces, kdy lidské tělo začne požírat samo sebe. Když dojde tuk, organismus v zoufalé snaze udržet mozek v chodu začne rozkládat vlastní svaly. Nakonec tělo začne brát proteiny i z životně důležitých orgánů. Srdce bude slábnout a zmenšovat se, až se nakonec prostě zastaví.
Lidé, kteří se dříve považovali za civilizované, se kvůli poslední konzervě začnou chovat jako zvířata. V té tmě a mrazu se sousedé stanou nepřáteli. Státy se rozpadnou na izolované gangy bojující o poslední zbytky tepla. Zbytek světa nebude umírat hrdinně v boji, ale v tichém, špinavém a osamělém utrpení v promrzlých bytech, kde jediným světlem bude skomírající svíčka.
Cena za slepotu
Toto je osud, který nám připraví lidé uctívající smrt víc než život. Zatímco oni v prachu své země budou věřit v odměnu, my ostatní zaplatíme za jejich šílenství tu nejvyšší cenu. Budeme umírat v bolestech jen proto, že svět dovolil fanatikům sáhnout na zbraň, která nikdy neměla spatřit světlo světa. Právě proto je boj proti šíření jaderných zbraní do rukou ideologů nejdůležitějším úkolem dneška. Pokud selžeme, poslední věc, kterou lidstvo pocítí, bude mráz a nekonečná noc.
Epilog: Svítání nad hrobem světa
Po dlouhých padesáti letech se černý příkrov v horních vrstvách atmosféry konečně začne trhat. Gravitace pomalu stáhne poslední zbytky sazí k zemi a na obzoru se po půl století tmy poprvé objeví skutečný paprsek slunce. Ale nebude to okamžik radosti. Svět, který slunce osvítí, bude jen tichým a zmrzlým hřbitovem. Oceány budou bez života, lesy se změní v pole suchých pahýlů a města zůstanou jen hromadami rozpadajícího se betonu.
Jakmile se obloha vyčistí, odhalí se poslední krutá pravda. Jaderné výbuchy a chemické reakce v atmosféře úplně zničily ozónovou vrstvu O3. První paprsky slunce, které měly přinést teplo, přinesou jen smrtící dávky ultrafialového záření. Všechno, co náhodou přežilo mráz a hlad v hlubokých krytech, bude nyní spáleno neviditelnou silou z nebes. Planeta se sice dočká svítání, ale nebude tu už nikdo, kdo by ho spatřil. Slunce bude svítit na svět, kde život prohrál svůj boj s lidskou nenávistí.
