Článek
Mnoho kroků a prohlášení Donalda Trumpa v minulosti způsobilo, že mé sympatie spíše ztratil, než získal. Jeho vystupování často působí chaoticky a nepředvídatelně. Když ale dojde na jeho nekompromisní postoj vůči fanatickým režimům, jako je ten v Íránu, je třeba odložit osobní pocity a podívat se na situaci zcela pragmaticky. Nejde o žádné šílenství, ale o tvrdou a nezbytnou celosvětovou prevenci. Světoví lídři by mu za tento přístup měli být spíše vděční, než aby ho neustále kritizovali. Položme si totiž jednoduchou otázku. Kdyby se na tento problém Trump vykašlal, kdo jiný na světě by našel odvahu a sílu těmto hrozbám čelit dříve, než by nás začaly reálně vydírat nebo rovnou ničit?
Jádro problému spočívá v samotné podstatě fanatismu. Každý člověk má právo na svou víru a náboženství jako takové není nutně zlé. Pokud se ale určitý výklad víry dá tak snadno zradikalizovat, že glorifikuje mučednictví a smrt považuje za odměnu, mění se veškerá pravidla hry. Tradiční odstrašování prostřednictvím vzájemně zaručeného zničení, na kterém stála rovnováha sil ve světě, zde přestává fungovat. S lidmi, kteří nemají pud sebezáchovy a smrt naopak vítají, zkrátka nelze racionálně vyjednávat. Takový režim za žádných okolností nesmí získat přístup k jaderným zbraním. Je to otázka základního přežití celého lidstva.
Smrtelné nebezpečí totiž nečíhá jen v představě klasického raketového útoku na západní metropole. Pokud by fanatický režim získal jaderný arzenál, mohl by civilizaci zničit hned několika způsoby. Tím prvním a nejjednodušším je naprosté sebezničení. Zfanatizovaný stát vůbec nepotřebuje vyvíjet složité mezikontinentální balistické rakety. Úplně by stačilo odpálit desítky běžných jaderných náloží na vlastním území, ideálně přímo v oblastech svých obřích ropných polí a rafinérií. Následné ohnivé bouře by vynesly do stratosféry miliony tun černých sazí. Ty by obalily celou planetu, zablokovaly sluneční svit a spustily globální nukleární zimu. Následoval by mráz, naprostý kolaps zemědělství a pomalé umírání většiny planety na hladomor.
Druhým, ještě zákeřnějším scénářem, je vývoj a použití takzvaných kobaltových bomb. U této zbraně nejde primárně o ničivou sílu samotného výbuchu, ale o uvolněnou radiaci. Kobaltová bomba je cíleně navržena tak, aby po explozi vytvořila maximální množství extrémně smrtelného a dlouhodobě radioaktivního spadu, který dokáže zamořit obrovská území na celá desetiletí. U této zbraně je navíc prakticky jedno, jestli exploduje vysoko ve vzduchu, nebo při dopadu na zem. Její účel je jasný, a to zamořit planetu radiací. K fatální destrukci ekosystémů by takových bomb teoreticky stačily pouze desítky.
Obrana proti takovému odhodlání je pro dnešní bezpečnostní systémy téměř neřešitelný problém. Fanatici by totiž vůbec nemuseli spoléhat jen na rakety, které mají moderní armády šanci sestřelit. Mohou své smrtící zbraně chytře nakombinovat a exportovat po celém světě. Několik náloží mohou umístit na rakety různého doletu, další bomby ukryjí do obyčejných kamionů křižujících dálnice, jiné vloží do nenápadných lodních kontejnerů na běžných obchodních lodích, nebo je umístí přímo do útrob ropných tankerů. Proti takto decentralizované, skryté a fanaticky řízené hrozbě neexistují žádné spolehlivé hranice ani protiraketové deštníky. Zbraň se může dostat kamkoliv.
Je jistě nesmírně smutné, že v těchto radikalizovaných zemích žijí i miliony nevinných lidí, kteří s fanatismem své vlády nemají nic společného. Ideálním řešením by samozřejmě bylo, kdyby tamní obyvatelé dokázali provést vnitřní převrat a nastolili vládu, se kterou by svět mohl transparentně a bezpečně jednat. Pokud to ale nedokážou a jejich režim bude nadále reálně ohrožovat celou planetu, musí jít veškeré ohledy stranou. Nelze riskovat přežití miliard lidí a samotnou existenci naší civilizace jen proto, abychom ochránili jeden konkrétní stát. Někdy je zkrátka nutné zničit nebezpečné hnízdo dnes, dříve, než ono zítra zničí celý náš svět. Není to otázka nenávisti ani msty, je to čistá a chladná logika snahy o přežití lidského druhu.
