Článek
Instituce nejvyššího státního tajemníka vznikla v České republice jako klíčový pilíř depolitizace státní správy. Tento úřad měl být hradbou mezi politickou mocí a profesionálním úřednictvím – garantem kontinuity, odbornosti a nezávislosti. Nejvyšší státní tajemník není jen administrativní funkce. Je to především hlas tisíců státních zaměstnanců, jejich primární obrana proti politické zvůli a svévoli ministrů, kteří přicházejí a odcházejí s každou volební periodou.
Zákon této pozici svěřil mimořádnou ochranu. Nejvyšší státní tajemník je téměř neodvolatelný, jeho základní plat přesahuje dva miliony korun ročně a má k dispozici vlastní úřad s dostatečnými kompetencemi. Tato nezávislost není privilegium – je to nástroj. Nástroj k tomu, aby mohl bez obav čelit politickým tlakům, bránit nezákonné odvolávání úředníků a kultivovat profesionální prostředí ve státní správě.
Jindřich Fryč převzal tento úřad v listopadu 2022 s bohatou zkušeností z Ministerstva školství, kde působil nejprve jako náměstek a poté sedm let jako státní tajemník. Už tato zkušenost by měla být varovným signálem. Na MŠMT platilo neoficiální pravidlo, že bez jeho souhlasu se nic podstatného nepohnulo. Měl moc, měl vliv, měl čas. A co s nimi udělal?
Za celé své působení na ministerstvu školství neudělal nic pro zajištění IT kompetencí úřadu. Přitom právě odborné a personální zajištění spadalo do jeho přímé působnosti, byla to téměř jeho jediná legislativně daná skutečná odpovědnost. Ministerstvo školství dodnes táhne digitální dluh, který se projevuje v každodenním životě, a to díky dlouhodobému podfinancování IT sekce, nedostatku lidí a tím pádem i potřebných kapacit a kompetencí. Fryč měl roky na to, aby situaci změnil. Nevyužil je, kašlal na to.
Nyní, když přišla skutečná zkouška, kdy nová vláda začala bez skrupulí odstraňovat nepohodlné úředníky – jako v případě Lea Steinera, kterého ANO protiprávně odvolalo již podruhé – se Fryč zachoval přesně opačně, než by měl nejvyšší státní tajemník reagovat. Místo aby nasadil záda, místo aby využil svou zákonnou ochranu a postavil se za ohrožené úředníky, vzal nohy na ramena.
A co je možná ještě horší než samotný útěk? Způsob, jakým si pojistil měkké přistání. Na chodbách MŠMT se již pár dní debatuje, že je pro něj připraveno výběrové řízení na pozici vrchního ředitele sekce mezinárodní spolupráce. Služební poměr na dobu neurčitou, funkční období pět let. Pohodlný ústup z fronty s předem zajištěným úkrytem, součást jeho rychlé dohody s premiérem o odstoupení.
Jindřich Fryč tak reprezentuje vše, co je na první generaci státních tajemníků špatné. Jsou to dlouholetí úředníci s minimální praxí v soukromé sféře, bez zkušeností s moderním řízením, kariéristé s dokonale vyvinutým instinktem pro přežití v byrokratických strukturách. Výsledky? Minimální. Odvaha? Chybí. Pud sebezáchovy? Vysoký.
Státní správa potřebuje lídry, kteří v kritických momentech stojí vpředu a chrání své lidi. Z potápějící se lodi služebního zákona odchází kapitán poslední – a ne první jako krysa.
