Článek
„Tento text je psán s cílem otevřít téma, které je v naší společnosti tabuizované. Věřím v lidskou empatii a děkuji vám za citlivé čtení i diskusi.“
Když jsem začal psát tenhle blog. Myslel jsem, že moje texty budou číst hlavně chlapi, co zažili podobná lidská dna. Jenže v mé doručené poště přistálo něco, z čeho mi už několik týdnů regulérně mrazí v zádech.
Jsou to desítky zpráv od maminek na mateřské a rodičovské dovolené. Z pochopitelných důvodů nikdy nezveřejním ani řádek z toho, co mi ty ženy v důvěře píšou. Jejich tajemství je u mě v absolutním bezpečí. Tyto zprávy mi ale otevřely oči a ukázaly na obrovský, skrytý a naprosto tabuizovaný celospolečenský problém v České republice. Peklo, o kterém se u nás doma raději mlčí.
Alkoholismus matek. Dokonalá kulisa a schizofrenie na pozadí
Není to o tom, že by matky byly jiné než otcové – je to o izolaci a tlaku rolí. Ta maska dokonalosti se stává pro matku vězením. . Říká se tomu „funkční alkoholismus“. Navenek je ta kulisa naprosto dokonalá – doma je naklizeno, navařeno, děti jsou čisté a spokojeně si hrají. Manžel přichází z práce a vůbec nic netuší. Jenže pod touhle maskou vzorné rodiny se odehrává brutální vnitřní schizofrenie.
Zatímco přes víkend, kdy je rodina spolu, dokáže závislá hlava fungovat na sto procent a udržet „čistý vzduch“ , v pondělí ráno se spustí tichý program na pozadí. Vteřinu poté, co manžel odejde do práce a starší děti zmizí ve škole nebo školce, dům osamí. Zdravé já té mámy křičí, že pít nechce. Ale to závislé já v té vteřině přebírá kontrolu. Začíná kolotoč schovávání.
Lahve se začínají objevovat na těch nejbizarnějších místech – v koších na prádlo, za čistícími prostředky, v kuchyňských linkách. Žena pak pije v absolutní tichosti, kontroluje každé své slovo, dává si brutální pozor na dech a žije v permanentním teroru z toho, že udělá chybu a všechno se prozradí.
Když dojde víno a nastoupí čisté zoufalství
Představte si modelovou situaci, která ukazuje, jak hluboké a syrové tohle dno je. Je čtvrtek odpoledne, venku prší a vy jste zavřená doma s dětmi. Únava vás láme v pase. Chcete si jít dát svoji obvyklou tajnou skleničku, která vám pomáhá ten tlak přežít, ale zjistíte, že lahev schovaná za pračkou je prázdná. V tu vteřinu vás polije ledový pot. Nastupuje brutální panika závislého těla. V hlavě vám běží jediná myšlenka: „Potřebuju to. Hned“.
Jenže nemůžete jen tak odejít do večerky, doma máte batole. A tak začnete prohledávat dům. Obrátíte vzhůru nohama každou skříň, prohledáte staré tašky. A když nic nenajdete, ta šílená úzkost a začínající třes vás doženou k věcem, ze kterých se normálnímu člověku obrací žaludek. Stojíte v koupelně a přemýšlíte, jestli vypijete zbytek Alpy, ústní vodu, nebo v tom největším zoufalství klidně saponáty a čisticí prostředky, ve kterých tušíte aspoň stopu alkoholu. Jen aby ten démon v hlavě na chvíli zmlknul.
A to všechno se děje v tichosti, zatímco ve vedlejším pokoji běží pohádka a vaše děti se smějí. To je to skutečné, špinavé a skryté peklo.
Izolace, stereotyp a chlast jako „vypínač“ Proč se to děje zrovna mámám?
Společnost má na ženy na mateřské brutální nároky. Měla by zářit štěstím, být skvělá manželka, trpělivá matka a zvládat vše s úsměvem. Jenže realita rodičovské dovolené je pro mnoho žen nekončící, ubíjející stereotyp mezi čtyřmi stěnami, spánková deprivace a totální ztráta vlastní identity. Zvlášť u druhého nebo třetího dítěte, kdy už žena mele z posledního a na své vlastní potřeby dávno zapomněla.
A v téhle hluboké samotě se nabídne alkohol. Nejdřív jako nevinná sklenička vína večer na uvolnění po těžkém dni. Pak dvě. A pak už se hranice posune a pije se přes den, aby člověk vůbec zvládl ten nekončící psychický tlak a úzkost. Chlast zafunguje jako okamžitý, levný a spolehlivý „vypínač“ unaveného mozku.
Jenže ta úleva trvá chvíli. Pak nastoupí lži, strach z každého otočení klíče v zámku, zameškané hovory, uplakané oči před zrcadlem a ten nejhorší pocit lidského selhání – že pijete za přítomnosti těch nejmenších, které máte chránit. Ta hranice je strašně tenká. A jakmile do té propasti spadnete, cesta zpět bez pomoci bývá nesmírně těžká.
Zrušme to ticho. Nejste v tom samy
Chci všem mámám, které tohle teď čtou a možná zrovna bojují s touhou jít si tajně nalít, vzkázat jednu věc: Nesuďte se. Nemějte pocit, že jste ty nejhorší zrůdy pod sluncem. To, že jste matka, z vás nedělá robota. Závislost je nemoc, nevybírá si a může potkat každého – otce od rodiny, manažera i mámu na mateřské.
To, že manžel zatím nic nepoznal a okolí vás bere jako vzornou rodinu, neznamená, že je to v pořádku. Ta smyčka se nenápadně utahuje a dříve nebo později praskne. První krok ven z tohohle tajného pekla je přestat to tajemství dusit v sobě.
Není žádná ostuda vyhledat pomoc. Anonymní návštěva psychologa, adiktologa nebo podpůrné skupiny není projev slabosti, ale té nejvyšší odvahy. Udělejte ten krok pro sebe a pro ty děti, které vás večer před spaním objímají.
Za ty to sakra stojí.
Držte se!
Michal.🍀💙
Národní linka pro odvykání: 800 350 000 (bezplatná pomoc pro lidi bojující se závislostmi).
Asociace adiktologů ČR: Informace o odborné pomoci a síti adiktologických ambulancí.
Anonymní alkoholici (AA): Svépomocné skupiny v České republice pro ty, kteří chtějí řešit svůj problém s alkoholem.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz
