Článek
Záblesk ze starých časů
Jel jsem včera autem městem. Kdykoliv projíždím místy, kde jsem sám kdysi trávil ty nejtemnější dny svého života, podvědomě ztuhnu. Moje tělo si to pamatuje. Najednou jsem na chodníku uviděl zanedbanou postavu. Klátila se ze strany na stranu, na první pohled klasický bezdomovec. Jenže když jsem ho míjel, podíval jsem se blíž a polil mě studený pot. Poznal jsem ho. Byl to Radim.
Zastavil jsem v boční uličce a počkal, až dojde blíž. Vystoupil jsem z auta a zavolal na něj, ať jde ke mně. Otočil se, zamířil ke mně a podíval se na mě úplně prázdnýma očima. Vůbec mě nepoznal. „Co potřebujete, pane?“ zeptal se mě tiše.
Zknedlil se mi krk. „Ahoj Radime, to jsem já, Michal. Pamatuješ si mě? Byli jsme spolu v léčebně a pak na ubytovně.“
V tu ránu se mu ty prázdné oči rozsvítily. Na tváři se mu objevil úsměv. „Jo, Míšo, ahoj!“ vyhrkl a hned mě chytil kolem krku. Objali jsme se. A mně se v tu vteřinu strašným způsobem zamotala hlava. Do nosu mě udeřil ten odporný, štiplavý zápach ulice a levného vína, které z něj sálalo každým pórem. Zápach, který jsem ze sebe sám roky drhnul a který tak důvěrně znám.
Třicet tři let a čtyřicet kilo
Když jsme se od sebe oddálili, prohlížel si mě a říká: „Ty jo, ty voníš… a jak jsi super oblečený.“
Měl na sobě starou zimní bundu a roztrhané rifle. Naposledy, když jsem ho viděl, měl tak 80 kilo a vypadal na třicet. Teď z něj zbyla polovina. Mohl mít tak 40 kilo. Zapadlé oči, prořídlé vlasy, vrásky. Vypadal na padesát. Je mu třicet tři let.
„Kde bydlíš, Radime?“ zeptal jsem se ho.
Podíval se do země. „Venku bydlím.“
„Proč nejdeš na charitu?“
Jen se trpce usmál: „Nechci tam…“
I když jsem ten chlast cítil na metry, zeptal jsem se narovinu: „Ty piješ, že?“
„Trošku jo,“ odpověděl a v tu chvíli jako kdyby se strašně zastyděl. Okamžitě nahodil tu klasickou alkoholickou obranu a začal vymýšlet pohádky: „Ale v pondělí jedu do Olomouce se ptát na práci kuchaře.“
Zadíval jsem se na něj. „Vážně? Myslíš, že můžeš jít takto na pohovor do kuchyně, Radime? Mně přece nemusíš lhát. Já přesně vím, co teď děláš. Dělal jsem to taky, pamatuješ? Zeptal se mě „Co tvůj syn a co žena?“
„Syna vídám pravidelně u sebe doma a s ženou jsem rozvedený, ale normálně komunikujeme…“ Viděl jsem na něm, jak ho ta moje upřímnost a nastavování zrcadla začínají strašně nudit. A tak přešel rovnou k věci: „Ty, poslouchej, nemáš nějaké peníze navíc?“
Řekl jsem mu, že hotovost moc nenosím, že platím kartou. Ale prohrábl jsem kapsy a našel tam tři stovky. Když si vzal peníze, oči se mu okamžitě rozzářily: „Jo, ano, koupím si jídlo, samozřejmě…“
„Radime, máš telefon? Dáš mi číslo?“ zeptal jsem se ho ještě. Kupodivu vytáhnul mobil a předali jsme si čísla. Jelikož jsem spěchal na schůzku, musel jsem jet. Podal jsem mu ruku a říkám „Radime, zítra ráno v neděli ti zavolám a rád bych se s tebou setkal. Pokud budeš chtít, pokusíme se ti nějak pomoct.“
V tu chvíli už mě ale vůbec nevnímal. Ty tři stovky v kapse vymazaly všechno ostatní. Otočil se a šel si svou cestou. Když jsem sedal do auta, měl jsem strašné sucho v krku. Viděl jsem v něm sebe. Úplně přesně a neomylně jsem věděl, co ten kluk teď jde udělat a kde ty peníze skončí.
Nedělní probuzení do reality
Dneska ráno, přesně v osm hodin, mi na mobilu pípla SMS. Cituji: „Míšo můžeš mi pomoct potřebuji někde přespat mám najitý penzion můžeš mi dát 1000 vrátím ti ho“
Ta potvora v jeho hlavě jela na plné obrátky. Tisícovka na penzion – klasická finta, jak vytáhnout peníze, které by okamžitě skončily za chlast.
Odepsal jsem mu na rovinu: „Dobré ráno, Radime. Moc dobře víš, brácho, že jsem byl na té stejné lodi co ty, takže mě neopiješ rohlíkem. V Brodě mají ubytovnu za 60 Kč na noc, je tam teplo a i nějaká polívka. Podmínka je střízlivost. Pokud chceš, uhradím ti to online té paní, co to tam provozuje, a dám ti na vlak. Na penzion zapomeň. Občanku máš?“
Odpověď už nepřišla. Když jsem mu odpoledne zkoušel volat, telefon mi vytípl a už ho nezvedá. Vím přesně, co se stalo. Dokud má v kapse poslední korunu z těch tří stovek, které jsem mu dal včera, nebo pokud našel někoho jiného, koho obelhal, moje pomoc byla moc drahá. Stála by ho totiž střízlivost. A já přesně vím, co mi zítra přijde za zprávu. Bude to jedna obrovská lež a pohádka, kterou bych si před lety vymyslel i já sám.
Měl jsem pro něj připravený plán. Chtěl jsem mu navrhnout: domluvím ti termín v léčebně, odvezu tě tam, nakoupím ti oblečení, kosmetiku a budu za tebou jezdit. Než tě vezmou, budeš spát na té ubytovně v Brodě za 60 korun, kterou ti zaplatím. Jenže už teď vím, jak by odpověděl. Slíbil by všechno, ale NIKDY by to neudělal.
Kde je to pomyslné dno?
Znamená to, že když já ho tehdy našel, on ho ještě nemá? Nebo mu to vlastně takto vyhovuje?
Jak pomoci někomu, kdo prostě nechce?
Odpověď já sám moc dobře znám. Nijak. Nejde to. Tento můj bývalý přítel z léčebny jde do náruče smrti sám a naprosto dobrovolně. Ta potvora mu úplně přepsala mozek.
Bolí to, strašně to bolí, když to vidíte takhle zvenčí. Ale tohle je ta nejsyrovější realita alkoholismu. Nemůžete zachránit někoho, kdo zachránit nechce. Můžete jen chránit sami sebe, abyste do té bažiny nespadli znovu s ním.
Michal.
Na radu mého psychologa u textů vypínám diskuzi, nebudu dávat prostor hejtrům.
Národní linka pro odvykání: 800 350 000 (bezplatná pomoc pro lidi bojující se závislostmi).
Asociace adiktologů ČR: Informace o odborné pomoci a síti adiktologických ambulancí.
Anonymní alkoholici (AA): Svépomocné skupiny v České republice pro ty, kteří chtějí řešit svůj problém s alkoholem.
