Článek
Hra s city, nebo skutečný zlom?
Ve své e-mailové schránce nacházím poslední dobou opakující se dotazy „Jak mám donutit svého blízkého, aby se šel konečně léčit? Jak poznám, že už doopravdy chce, a kdy je to z jeho strany zase jenom divadlo a hra s našimi city?“
Naposledy jsem nad tím přemýšlel, když jsem na ulici potkal svého starého známého Radima z léčebny, ze kterého je dnes čtyřicetikilová troska bez domova. Nabídl jsem mu pomoc, ale on raději zvolil chlast. Nechtěl. A tak jsem se sobecky sám sebe ptal „Co tehdy zachránilo mě? Kde se ve mně vzal ten zlom, který Radimovi zatím chybí? A hlavně – proč to sakra nefungovalo dřív?“
Dnes vás chci vzít na komentovanou prohlídku závislé hlavy a jejího uvažování. Otevřeme ten poklop bez lží a bez příkras, abyste pochopili, s jakým monstrem vlastně bojujete a co se v té černé skříňce odehrává.
Místo srdce mám láhev
Živě si pamatuji na chvíle, kdy moje tehdejší žena plakala, dívala se na mě a zoufale se ptala: „Jak ti mám pomoct? Řekni mi, co mám udělat!“ A co jsem udělal já? Jen jsem kroutil hlavou a opakoval tu klasickou formuli „Ale já to zvládnu sám.. vím, že mám problém, ale zvládnu to.“
V téhle fázi je aktivnímu alkoholikovi úplně jedno, jak se kdo cítí. Můžete před ním klečet, plakat, prosit ho na kolenou, připomínat mu děti nebo sliby. On to prostě nevnímá. Je vůči vaší bolesti naprosto imunní a citově plochý. Ta potvora v hlavě mu totiž žádné emoce nedovolí – místo srdce má v tu chvíli jenom láhev. Chce mít jen svůj klid a svůj přísun. Nevěděl jsem tehdy nic a nezvládl jsem nic.
Pak najednou přijde den, kdy zjistíte, že jste v bytě úplně sám. Žena odešla i se synem k rodičům. Už v tu chvíli by si možná většina těch silných a zdravých lidí řekla: „Sakra, tohle už je strašně špatně.“ Jenže závislý mozek funguje úplně jinak. Tento strašný pocit prázdna se totiž musí okamžitě přepít. Hlavně rychle uklidnit hlavu a to zatracené svědomí. Teď honem klid..
Otvíráte láhev a pijete téměř beze přestávky, dokud to jen žaludek dovolí. Čekáte na tu rychlost, která vás zaplaví vnitrem, přinese teplo a úlevu. Hlava se konečně uklidňuje, vy se začínáte usmívat a pouštíte si v klidu televizi. V tom bytě sice nikoho nemáte, ale ta potvora v hlavě vám namluví, že je všechno v naprostém pořádku.
Třídenní domácí detox a mikrospánky sypající sůl do ran
Jenže tenhle falešný klid netrvá věčně. Když utratíte poslední peníze, přichází to pravé, nefalšované peklo. Najednou zjistíte, že nemáte na alkohol. U mě to bylo vždycky minimálně tři až pět dní nefalšované hrůzy a absťáku.
Musel jsem pořád bezcílně chodit po prázdném bytě, protože tělo bylo v šíleném neklidu. Musel jsem mít nonstop puštěnou televizi, abych tlumil to nesnesitelné, děsivé ticho, které na mě padalo z každého kouta. Spánek vůbec nepřicházel v úvahu, prostě to nešlo. Tělo se třáslo, potil jsem studený pot a mozek šrotoval na plné obrátky.
Když už jsem se asi po dvou dnech naprostým vyčerpáním pokusil usnout, byly to zase jen několikavteřinové mikrospánky, ze kterých mě okamžitě budily strašné, živé sny. Bouračka v autě, pád ze skály, pláč a slzy všech lidí kolem mě. Moje zničené svědomí mi v těch krátkých záblescích spánku sypalo sůl do živých ran.
A právě v tomto momentě, kdy prožíváte tenhle šílený domácí detox, máte najednou jako alkoholik úplně jasno. Teď si to uvědomujete. Už plánujete léčbu, už přijímáte pomoc, pláčete a slibujete i nemožné. Jenže to je přesně ta hra s city, o které mluvím. Není to skutečný zlom, je to jenom obrovský strach ze smrti a z toho, jak hrozně je tělu zle.
Jakmile totiž po týdnu přijde fyzické uklidnění, ta potvora v hlavě okamžitě přepíše scénář. Naskočí nové myšlenky: „Ty brďo, to bylo psycho… musím se příště víc krotit. Musím pít víc rozumně.“ Myšlenky na léčbu už najednou nejsou vůbec aktuální. Už jste vlastně zdraví, vždyť tohle vám přece otevřelo oči.
Buldozer jménem sestra a realita z oddělení 12A
Přesně takhle uvažuje člověk, který je těžce nemocný a který nemá svůj život absolutně pod kontrolou. Jakmile se tělo uzdraví z šoku, jdete znova zahnat realitu. Protože žena je pryč a vy tu prázdnotu a samotu prostě neumíte unést. Zase otvíráte flašku a celý ten kolotoč se rozjede nanovo, ještě rychleji a hlouběji do propasti.
Teprve když vyprchá poslední záchvěv téhle umělé pohody, když prožijete tyhle dny v totální samotě a v místnosti plné prázdných lahví už není před čím utéct, ta alkoholická obrana se definitivně sesype. Už není za koho se schovat, už není komu lhát. Zbylo jen čisté, syrové a hnusné zrcadlo reality.
V téhle nejtemnější chvíli musel přijít buldozer zvenčí. Moje sestra. Člověk, který šel nekompromisně přes mrtvoly a odmítl poslouchat moje opilecké bludy a manipulace. Vtrhla do mého světa, sbalila mě a odvezla mě do léčebny. Samozřejmě já s tím souhlasil, protože jsem už stál o pomoc.
Ale tam to neskončilo. Živě si pamatuji, jak za mnou přijela na návštěvu. Žádné litování, žádné slzy. Seděla naproti mně a naprosto drsně a nekompromisně mi to vhustila přímo do hlavy: „Michale, podívej se na sebe. Tohle je tvoje úplně poslední šance. Buď se teď zatneš a vybojuješ si svůj život zpátky, nebo tě příště rovnou zakopeme. Já už se na tvoje umírání dívat nemůžu.“
Kroměřížská facka bez servítek
Pak do toho vstoupil ten nekompromisní tým na oddělení 12A v Kroměříži. Paní psycholožka Jana a pan primář. Lidé, kteří vůbec neměli potřebu mazat mi med kolem huby. Naopak. Přišli a naprosto natvrdo, bez servítek a chladně mi řekli věci přesně tak, jak jsou. Žádné akademické diskuse. Jen syrová, chirurgicky přesná pravda o tom, jak nízko jsem klesl a jak blízko jsem k hrobu.
A právě v téhle kombinaci – drsná, nekompromisní láska mé sestry a absolutní profesionální tvrdost lékařů v Kroměříži – leží ta jediná šance, že to alkoholik v hlavě konečně pochopí. Že ten zvrácený program v mozku na vteřinu povolí a on spatří realitu.
Jenže já vím, že tohle procitnutí se stane jen opravdu malému procentu nemocných a závislých. Je to slabá menšina těch, co to urvou. Ten zbytek, ta obrovská, tragická většina, bohužel ve svém těžkém boji prohrává. Tahle potvora chlast je sežere zaživa, ze silných chlapů udělá čtyřicetikilové stíny na chodníku a oni už se nikdy nezvednou. Krutá statistika závislosti mluví jasně: většina lidí na tom dně prostě zůstane.
Zrcadlo, které mi vrátilo život
Já jsem to procento díky nim dostal. Uvědomil jsem si, o co všechno jsem přišel. U mě to byla tahle strašná, spalující touha vymazat to zklamání v očích mých blízkých. To zklamání v očích mého syna, které mě bolelo ze všeho nejvíc.
Chtěl jsem ukázat bývalé ženě, že nejsem takový slaboch a lúzer, za kterého mě zcela oprávněně měla. Chtěl jsem konečně ulevit své sestře a mamince, které kvůli mně probrečely noci. Chtěl jsem jim všem dokázat, že ten chlap, kterého měli rádi, tam uvnitř ještě pořád žije. Už jsem nechtěl, aby nade mnou všichni lámali hůl. Ta touha vrátit rodině dluh a ukázat jim, že nejsem odepsaný případ, byla mým hlavním motorem. A je jím dodnes.
Pokud máte doma někoho, kdo pije, vězte, že vaše prosby ani pláč ho teď nezachrání. Ta potvora v jeho hlavě je silnější než vaše láska. Oči mu otevře až moment, kdy narazí na takovéto tvrdé dno, kdy mu někdo zvenčí nekompromisně zabouchne dveře před nosem, v léčebně mu napálí pravdu do očí a on si uvědomí, o co všechno přišel. Člověk se prostě někdy musí nejdřív úplně ztratit, aby se mohl začít znovu hledat.
Michal.
Národní linka pro odvykání: 800 350 000 (bezplatná pomoc pro lidi bojující se závislostmi).
Asociace adiktologů ČR: Informace o odborné pomoci a síti adiktologických ambulancí.
Anonymní alkoholici (AA): Svépomocné skupiny v České republice pro ty, kteří chtějí řešit svůj problém s alkoholem.
