Článek
Nejtěžší minuta střízlivosti: Když chemie vyprchá a vy musíte spočítat škody.
Když z vás v Kroměříži na oddělení 12A konečně vyprchá ten nejhorší alkoholový jed, stane se jedna zvláštní věc. Vrátí se vám čistá hlava. Všichni kolem vám k tomu gratulují. Lékaři jsou spokojení, sestřičky se usmívají a tělo už se netřese jako osika. Jenže nikdo vám předem neřekne, že čistá hlava je v téhle fázi vlastně ten nejkrutější trest. Dokud pijete, máte na realitě nasazený tlustý, chlastem nasáklý filtr. Když je vám mizerně, spláchnete to. Když máte výčitky, přepijete je. Alkohol je sice vrah, ale jako vteřinové anestetikum funguje dokonale. Pak ale anestézie skončí. Lešení, které kolem mě stavěl personál léčebny, drželo moje tělo pohromadě, ale moje svědomí zůstalo obnažené na kost. Seděl jsem na posteli, koukal do zdi a poprvé po měsících – možná letech – jsem viděl realitu bez filtru. A byl to pohled pro silné povahy.
Architektura lží a tajné skrýše
S čistou hlavou se mi v paměti začaly zpětně promítat scény, za které jsem se začal hluboce stydět. Došlo mi, jak strašně ponižující život jsem vlastně žil. Člověk v aktivní závislosti totiž není jenom pijan. Je to agent na plný úvazek, špion ve vlastní domácnosti, jehož hlavním úkolem je logistika a utajení. Když se dneska podívám zpětně na to, kam všude jsem byl schopen doma schovat alkohol, připadá mi to jako čisté šílenství. Byla to neuvěřitelná, až chorobná kreativita. Velká lahev vodky se přesně vešla do malého montážního otvoru pod vanou – stačilo jen nehtem vyloupnout plastová dvířka. Další „zásoby“ jistily byt ve stupačkách za záchodem, hned vedle hlavního uzávěru vody. Když se peklo nebo vařilo, musel jsem být ve střehu, protože moje tajná zóna byla i ve spodních dvířkách od trouby, kam se normálně dává plech na pečení. A nejbizarnější schovka? Splachovací nádržka u záchodu. Plastová lahev tam sice plavala a občas blokovala plovák, ale byla to jistota pro chvíle, kdy doma začalo jít do tuhého. Žijete v neustálém stresu, že vaše skrýše někdo objeví. Pořád přepočítáváte hladinky, maskujete nákupy, vymýšlíte pohádky. A v Kroměříži na lůžku mi to všechno docvaklo: To nebyl život. To byla ubohá, vyčerpávající hra na schovávanou s bývalou ženou. A hlavně se sebou samým.
Účet, který nechcete platit
Každý alkoholik si s sebou do léčebny nese neviditelný batoh. A v něm je schovaný účet za všechno, co kdy provedl. Když střízlivíte, ten batoh se otevře a vy ten účet musíte začít položku po položce číst. Nebyl to účet v penězích, i když ty samozřejmě chyběly taky, když jsem skončil jako bezdomovec. Byl to účet vystavený v lidských slzách, strachu a zklamaných nadějích. Na tom mém účtu bylo napsáno: Můj syn. Kluk, který měl mít tátu, co ho učí kopat do balonu, a ne otce, který po nocích loví lahve ze stupaček a schovává se před světem. Moje bývalá žena. Žena, která kdysi věřila, že si bere chlapa do nepohody, a místo toho prožila roky v neustálém strachu a podezřívání. Ségra, v jejíž očích byla při mém nástupu čistá hrůza, a máma, která kvůli mně proplakala bezesné noci. Nejhorší chvíle střízlivosti nepřichází tehdy, když máte absťák. Přichází v momentě, kdy si uvědomíte, že tyhle rány jste lidem, které milujete nejvíc na světě, zasadili vy sami. Dobrovolně. Kvůli chlastu.
„Promiň“ je jen slovo
Seděl jsem v té Kroměříži a strašně moc jsem chtěl všem hned zavolat. Chtěl jsem křičet: „Už jsem v pořádku! Už vím, jaký jsem byl debil!“ Už jsem vyházel všechny lahve z trouby i zpod vany! Už pít nebudu, slibuju. Jenže pak jsem si vzpomněl na Pavla z Bruntálu, o kterém jsem psal minule. Na jeho slova o tom, že já na rozdíl od něj ještě můžu věci napravit. Ale napravit neznamená jenom říct „promiň“. Slovo „promiň“ má pro rodinu alkoholika asi takovou váhu jako slib politika před volbami. Slyšeli ho stokrát. Tisíckrát. Vždycky s vůní mentolové žvýkačky, která měla přebít ten zápach z úst. Sliby alkoholika jsou jen cár papíru, který shoří s první otevřenou lahví. Došlo mi, že střízlivost není o tom, že mi všichni okamžitě padnou kolem krku a odpustí mi. Střízlivost je o tom, že musím přijmout jejich nedůvěru. Musím unést ten strach a podezření v jejich očích . Musím unést to, že mě možná ségra nebo mamka tajně očichávají, když je přijdu navštívit. A nemám právo se kvůli tomu urážet. Protože tu nedůvěru jsem si poctivě vybudoval sám.
Splácení dluhů bez peněz.
Dneska už vím, že léčení v Kroměříži mě nezbavilo viny. Pouze mi dalo nástroje k tomu, abych mohl začít splácení svých dluhů. Ne penězi, ale činy. Každým dnem, kdy zůstanu čistý. Každým dnem, kdy zvednu telefon a jsem tu pro svého syna. Každým dnem, kdy moje rodina nemusí trnout hrůzou, z jaké skrýše zase vytáhnu lahev. Odpustit sám sobě je pro mě dodnes ta nejtěžší disciplína. Jsou noci, kdy se ty staré výčitky vrátí a koušou stejně divoce jako na oddělení 12A. Ale už před nimi neutíkám do večerky. Stojím tam, čelím jim s čistou hlavou a říkám si: Ano, zpackal jsi toho hodně. Ale dneska máš další den na to, abys ukázal, že už jsi jiný chlap. Pokud máte doma někoho, kdo bojuje se závislostí, nebo pokud ten boj svádíte sami, vězte jedno: Ta bolest z probuzení do reality je obrovská. Ale je to jediná cesta zpátky k lidem. Stojí to za to ten účet zaplatit. Do posledního haléře.
Michal K.
Líbil se vám můj příběh? Zanechte mi zde pod článkem „Sledovat“, ať vám neuteče pokračování mé cesty z úplného dna zpět do normálního života. Každé vaše sledování mi dává sílu psát dál a bořit tabu kolem závislostí.
