Článek
Pojedeme někam hodně daleko, prý do nemocnice. Snad tam budou hodní lidé. Já se narodil v malé vesničce, kousek od Prahy, v Brně. Je to tady fajn, mám tady hodně kamarádů a hrajeme spolu různý hry. Večer se díváme se na hvězdy, padají, ale nikdy jsem žádnou nechytil.
Čekám ve frontě na jídlo, někdy je dlouhá až k našemu stolu, bude placka, mám ji rád s tím sladkým, ale ta je málokdy. Tady za stolem mám schovaný svoje poklady, kamínek, něco co nevím co je a obrázek. Na něm je maminka a sestřička. Hodně kašlali, měli takový pupínky, ale teď prý spí v nebi a nemáme je rušit, tak jo. Někdy je vidím, maminka si češe vlásky, sestřička pobíhá a směje se ale jak se probudím tak jsou pryč, nevím kde jsou.
Dostávám placku, dneska je s tím sladkým, povídám si s nějakým pánem který má divný oči a dává mi papírek, asi obrázek, jako je ten můj. Přijelo velký auto, rychle utíkám za stůl, nesmím tady přece nechat svoje poklady. Táta mě bere do náruče a já mávám svým kamarádům a je mi smutno, už je neuvidím, možná je někdy uvidím než se probudím. U auta s námi není ten pán s očima, mávám mu, ale neodpovídá. Dívám se na hvězdy, padají, ale dneska je chytat nebudu. Vidím svýho tátu a pevně ho držím…
