Článek
Je pátek, pěkně sněží, nikomu se nechce už moc dělat, klasickej den na stavbě. Přijíždí šéf, tak hurá všichni do práce. Občas nám přiveze nějakého pomocníka, už mě nic nepřekvapí. Dnes ano, vidím pána, nevím možná kolem šedesátky, vypadá unaveně, v teniskách které má už promočené. Je to tady zase, vidím bolest, utrpení, nedokážu ty pocity přesně popsat, ale nemám sílu nic říct, nechci vyčnívat, jsem rád že mám práci na emoce není čas. Přesně vím jak to dopadne, chlapi nevidí utrpení člověka který může být jejich děda, ale vidí slabej kus. Nosíme materiál na střechu, jsou to dvě patra i já mám co dělat, ale pán maká, bojuje ze všech sil, ale slábne, špatně dýchá. Je pauza, dáváme cigáro a pán mě lámanou češtinou říká že se jmenuje Voloďa a je z Ukrajiny města Doněck. Krásnej život, to letiště jsem stavěl já, trošku se ztrácím, nevím přesně o čem mluví, až přijdu domů mrknu na net. Od začátku bojů na východní Ukrajině byl na letišti zastaven provoz. Jeho budovy a zařízení byly již v květnu 2014 těžce poškozeny. 1. října 2014 separatističtí povstalci letiště obklíčili a postupně obsadili značnou část letištní plochy. V troskách budov se ještě dlouho drželi ukrajinští vojáci. Do dne 21. ledna 2015 bylo po osmi měsících bombardování z obou stran letiště zcela zničeno. Výsledkem bojů bylo obsazení areálu letiště a také trosek budov povstalci. Konec pauzy, já nosím, Voloďa zůstává nahoře s chlapama. Pomáhá jak může ale nerozumí, slyším smích ostatních kterej mě bodá v srdci, nemám sílu, odvahu něco říct, vidím ztracenýho Voloďu v promočených teniskách. Přijíždí šéf, chlapi jdou k němu, něco si říkají, Voloďa dostává pětistovku a prý už chodit nemusí. Voloďa odchází, ale kam? Je večer, jdu spát a říkám si Voloďo, Voloďo .........
