Článek
Pojedeme někam hodně daleko, prý do Evropy, to nevím, co je, ale možná tam bude hodně jídla, vody a léky, to taky nevím co je, ale tady jsou moc důležitý. Snad tam budou hodní lidé a ne ti s těma očima, z těch mám strach. Já se narodil v Dadábu a je to tady fajn, mám tady hodně kamarádů a hrajeme spolu různý hry, večer ležíme v písku a díváme se na hvězdy, padají, ale nikdy jsem žádnou nechytil.
Táta čeká ve frontě na jídlo, někdy je dlouhá až k našemu stanu, bude placka, mám ji rád s tím sladkým, ale ta je málokdy. Tady za stanem mám schovaný svoje poklady, kamínek, něco co nevím co je a obrázek. Na něm je maminka, sestřička a kamarádi. Hodně kašlali, měli takový pupínky, na to jsou dobrý ty léky, říkal táta, ale teď prý spí v nebi a nemáme je rušit, tak jo. Někdy je všechny vidím, maminka si češe vlásky, sestřička pobíhá a směje se, kamarádi si hrají s míčkem, ale jak se probudím tak jsou všichni pryč, nevím, kde jsou.
Táta mě podává placku, dneska je s tím sladkým, povídá si s nějakým pánem který má ty oči a dává mu papírky, asi obrázky, jako je ten můj. Přijelo velký auto, rychle utíkám za stan, nesmím tady přece nechat svoje poklady. Táta mě bere do náruče a já mávám svým kamarádům a je mi smutno, už je neuvidím, možná je někdy uvidím, než se probudím. Na lodi s námi není ten pán s očima, mávám mu, ale neodpovídá, asi musí do fronty na jídlo pro svoje děti. Dívám se na hvězdy, padají, ale dneska je chytat nebudu. Vidím velkou vlnu, je skoro vysoká, jak ty hvězdy, a já cítím, jak mě táta pevně drží…
