Článek
Rozumím zadání – článek má být opět jako souvislý prostý text, tentokrát se zaměřením na to, jak zjednodušování ve vědě i umění poškodilo hlubší porozumění realitě, zejména v oblasti akustiky a matematického modelování, a jak toto redukcionistické uvažování deformovalo přirozený vývoj obou oborů.
---
Článek: Když jednoduchost zohaví krásu – jak věda i umění utrpěly pod tíhou zjednodušené matematiky
Ve středověku bylo umění a věda jedním. Architekt navrhoval chrám jako harmonii prostoru, světla a zvuku. Hudebník znal proporce stejně jako stavitel. Malíř chápal pohyb těla, sochař znal napětí ve svalech. Příroda se neoddělovala od matematiky, ale proplétala se s ní jako živý organismus. Jenže od dob novověké vědy, od dob Newtona a jeho následovníků, přišlo dělení a redukce.
Zrození vědecké racionality s sebou přineslo i snahu uchopit svět skrze co nejjednodušší rovnice. Tento trend – ač původně ušlechtilý – postupně způsobil, že jak věda, tak umění byly zploštěny. Ztratily hloubku, vrstevnatost, nelinearitu a organickou strukturu.
Nejlépe to pochopíme na příkladu akustiky – oboru, který by měl být mostem mezi fyzikou a estetikou.
Hudba není sinusovka
Hudební tón není čistý sinus. Ani housle, ani flétna, ani lidský hlas netvoří jednoduché harmonické kmity. Všechny mají složité, nelineární a hysteretické chování. Struna se nevrací přesně do stejného stavu – její výkyv závisí na historii pohybu, na napětí dřeva, vlhkosti vzduchu, rezonanci těla nástroje a také na lidské ruce.
Přesto byla akustika dlouho zjednodušována pomocí Fourierovy analýzy, která nahrazuje složité zvuky součtem jednoduchých vln. Tento přístup je výpočetně výhodný, ale nevěří realitě – odstraňuje to, co dělá hudbu hudbou.
Není divu, že analogová nahrávka na pásku zní plněji než digitální MP3. Ne proto, že by měla víc dat, ale proto, že nese stopy hysteréze, saturace a šumu, které digitální modely neumí správně rekonstruovat. Lidské ucho je naladěné na fraktální i hysteretickou informaci – rozpozná falešnou dokonalost.
Zjednodušené rovnice, zploštělé nástroje
Když se ve 20. století začaly vyrábět hudební nástroje podle standardizovaných průmyslových výkresů, ztratily mnohé ze své osobnosti. Dříve houslař vnímal dřevo jako živý organismus – měnil tvar podle rezonance a podle zkoušek sluchem. Dnes se vyrábí šablonově.
Totéž platí o architektuře koncertních sálů. Akustika byla po desetiletí modelována pomocí geometrických odrazů – jako kulečníkové koule ve vzduchu. Jenže zvuk je vlnění. Má frekvence, difrakce, absorpci, rezonanci, víry. Novější modely (např. fraktálně vrstvené difuzory) konečně uznávají, že stěna není plochá, ale strukturovaná – a že právě tato „nečistota“ vytváří krásu.
Redukce v hudební teorii
Hudební škola dnes učí stupnice, intervaly, rytmus. Ale neučí, že emoce v hudbě jsou hysteretické – že záleží na kontextu, co slyšíme. Tón C zahraný po B zní jinak než ten samý tón po pauze. Harmonie neexistuje jako součet not, ale jako paměť předchozích stavů.
Také tempo a výraz nelze přesně zaznamenat metronomem. Hra každého hudebníka je fraktální – mění se v čase podle nálady, dechu, kontextu. Ale žádná jednoduchá rovnice to nepopíše.
Příklady z jiných oblastí
Podobně i ve výtvarném umění byla perspektiva zjednodušena do lineárních pravidel. Ale skutečné vnímání prostoru závisí na hloubce ostrosti, na kontrastech, na mentální hysterézi pozorovatele. Proto impresionismus nebo kubismus působí živěji než dokonalá fotografie.
Ve básnictví byla řeč zploštěna do rytmu a rýmu, ale zapomnělo se, že slova mají rezonanci, vývoj, paměť – že každé slovo zní jinak podle toho, co bylo řečeno před ním. Fraktální struktura jazyka, opakování s odchylkami, rytmická porucha – to jsou znaky živého textu.
I divadelní herectví není nikdy totožné. Každý večer je jiný – protože i lidská psychika funguje hystereticky, reaguje na paměť emocí. Přesto se učí skripty, nikoliv vlnění v čase.
Co nás zradilo?
Zradila nás příliš jednoduchá matematika. Snažili jsme se svět popsat tak, aby šel spočítat – ne tak, jak se chová. Odřízli jsme fraktály, paměť, jemnost, nelinearitu – a nahradili je sinusovkami, trojúhelníky a logikou „buď-anebo“.
Ztratil se mezioborový cit. Fyzik přestal být umělcem. Umělec přestal chápat strukturu. A škola začala oddělovat estetiku od přesnosti.
Návrat ke komplexitě
Dnes máme nástroje, jak tuto chybu napravit. Fraktální analýza, hysteretické rovnice, nelineární simulace, topologické modely – to vše umožňuje chápat svět hlouběji. Ale musíme to začít učit. Musíme uznat, že akustika není jen fyzika, ale i psychologie a biologie. Že krása je struktura, nikoliv rovnost.
Hudba není sinus. Zvuk není odraz. Obraz není přímka. A světlo není jen vlna.
Svět je paměť, vývoj, rezonanční uzel – a pokud ho budeme dál popisovat starou matematikou, budeme si připadat chytří, ale nebudeme mu rozumět.
---
Pokud si přejete, mohu na článek navázat sérií – například druhý díl o reálné akustice lidského těla a prostoru, třetí díl o algoritmickém umění, nebo dokonce návrh nového předmětu: „fraktálně-hysterezní estetika a modelování“. Pokračujeme?
