Novodobí fitness trenéři jako středověký mor

Když středověkou Evropou procházel mor, šířil se nekontrolovatelně a zasahoval stále více lidí, zatímco společnost často netušila, jak se mu bránit. Ve strachu a bez dostatečných znalostí se lidé obraceli na šarlatány a samozvané léčitele, kteří působili sebevědomě a nabízeli jednoduchá řešení, jenže ve skutečnosti mnohdy situaci ještě zhoršovali.

Podobnou paralelu vidím i v dnešní fitness branži. Stejně rychle, jako se tehdy šířila epidemie, dnes narůstá počet trenérů, kteří pod záminkou odbornosti prodávají rady, jež mohou být neefektivní, zavádějící nebo přímo škodlivé. Začátečník chce změnit svou postavu, ale přirozeně neovládá znalosti anatomie, biomechaniky ani fyziologie. Z tohoto důvodu investuje své peníze do trenéra a očekává odborné vedení a kvalitní výsledky. Problém však nastává ve chvíli, kdy své tělo svěří člověku, jehož hlavní kvalifikací není skutečná odbornost a praxe, ale certifikát z týdenního kurzu, propracovaný marketing a schopnost působit důvěryhodně na sociálních sítích.

Někteří trenéři mohou působit dojmem, že čím složitější terminologii používají, tím větší odbornost tím demonstrují. Přejímají nebo vymýšlí komplikovaná tvrzení a používají pseudo-vědecké termíny, aby vytvořili iluzi odbornosti. Lidské tělo však stále podléhá fyzikálním a fyziologickým principům. Je to biomechanický systém, na který platí základní fyzikální pravidla rameno síly či mechanické napětí — principy známé lidstvu už od dob Archiméda. Efektivní cvičení stojí na pochopení těchto základů, ne na neustálém vymýšlení nových metod, které často neposkytují žádnou přidanou hodnotu.

Tady ale část trenérů selhává. Mnozí ani nerozumí tomu, proč se téměř totožné pohybové vzorce chovají v různých variacích odlišně. Třeba laterální zdvih s jednoručkou má vlivem gravitace úplně jinou napěťovou křivku, než na kladce. Nechápou, proč je u bicepsového zdvihu největší mechanické napětí kolem 90° v lokti — a proč tedy nedává smysl dotahovat činku co nejvýš. Neřeší stabilizaci ani práci s těžištěm, přesto sledují, jak se svěřenec při cviku kroutí a bez výčitek mluví o „aktivaci core svalových vláken“ nebo „mind-muscle connection“.

Největší absurditou je, že z člověka může být certifikovaný trenér během pár dnů. Stačí týden, pár dogmatických, často už dávno vyvrácených pouček a několik učebnicových cviků — a v pondělí už radí lidem, jak pracovat s vlastním tělem.

Jsem programátor, vystudoval jsem informatiku na vysoké škole, několik let pracuji v oboru a mimo jiné vlastním i trenérský certifikát. A právě proto vím, že odbornost není jen o jednom kurzu nebo formálním vzdělání, ale o kombinaci více faktorů. Skutečné schopnosti vznikají neustálou aplikací poznatků v praxi, důkladnou retrospektivou a sebereflexí. U trenérství to platí stejně — jde o dlouhodobý proces práce s pohybem, anatomií, fyzikou a zpětnou vazbou, spolu s neustálým přehodnocováním vlastních postupů.

Dnešní fitness trenéři mi často připomínají dnešní vibe codery — lidi, kteří neumí programovat, ale nechávají si generovat kód umělou inteligencí bez skutečného porozumění obsahu. Dokud to funguje, vypadají jako vývojáři, ale ve chvíli, kdy mají vysvětlit, proč to funguje, kde jsou bezpečnostní rizika a proč se systém rozpadá pod zátěží, neznají odpovědi. Stejně tak část moderních trenérů jen přebírá prázdné trendy, cviky z TikToku a fráze ze studií, které pak obhajují slovy „ale studie říkají“, aniž by chápali jejich kvalitu, metodiku nebo velikost testovaného vzorku.

Tak jako špatně navržený kód způsobí problémy v systému, špatný trénink se podepíše na lidském těle, přičemž rozdíl je zásadní. Software můžete přepsat nebo zahodit, tělo ne. Následky vlivem špatných pohybových vzorců si člověk nese roky, ba i celý život. Dobrý trenér proto nefunguje na autopilota. U každého cviku řeší řadu klíčových aspektů a na základě toho rozhoduje, jestli cvik vůbec dává smysl.

Pokusil jsem se trenéry rozdělit do několika kategorií podle toho, jak je vnímám na základě jejich přístupu i úrovně znalostí. Zejména u třetí a čtvrté kategorie platí, že jde o trenéry, kteří by sami potřebovali trenéra.

Lidé, pro které je práce s pohybem životní směr — mají často vzdělání v oboru, bohatou praxi a dlouhodobě se specializují na výkon, rehabilitaci a práci s tělem. Ovládají anatomii, biomechaniku i fyziologii na vysoké úrovni a mají za sebou roky praxe. Přesně rozumí tomu, jak jednotlivé pohybové vzorce ovlivňují zapojení svalů i druhy svalové kontrakce. Nepracují podle trendů, ale podle objektivních principů. Na základě anatomie umí vysvětlit, proč cvik funguje, jaké má limity, jaké síly a jakým směrem v něm působí a jak jej použít u konkrétního člověka. Často jde v tomto kontextu o sportovní fyzioterapeuty nebo specialisty z vrcholového sportu.

Lidé se silnou praktickou úrovní a dobrým pochopením základů anatomických a fyzikálních principů. Umí na základě svých poznatků sestavit trénink, který následně vede k reálnému progresu. Nejsou to akademičtí odborníci, ale rozumí tomu, co ve svém zaměření dělají, a zároveň vědí, kde jsou jejich limity. Kombinují praxi, teorii a zkušenost. Jejich klienti se po určité době dostávají do fáze, kdy dokážou nabyté znalosti samostatně aplikovat v praxi a fungovat tak bez přímé pomoci trenéra.

Reálný posun klienta bývá často omezený, kdy tito pseudo-trenéři zejména jen kopírují trendy z internetu či rychlokurzů bez hlubšího porozumění a adaptace. Jejich hlavní přidaná hodnota je spíše psychologická — klient má pocit vedení a motivace, zatímco jejich „odbornost“ stojí na pseudo-vědeckých pojmech a virálních blbostech, kterým sami nerozumí, a tak je nedokážou ani smysluplně vysvětlit. Ve výsledku tak klientovi často nepřinášejí žádnou efektivitu, a tudíž sám klient může později samostudiem volně dostupných kvalitních materiálů výrazně přesahovat znalosti tohoto trenéra.

Jejich sebevědomí často výrazně převyšuje skutečné znalosti a nezajímá je, jaký dopad má jejich přístup na pohybový aparát klienta. Technika nulová, biomechanika ignorovaná, ego maximální. Právě kvůli podobným přístupům pak lidé končí u fyzioterapeutů s bolestmi zad, ramen či dalších kloubů. Jak mi jednou řekl můj známý fyzioterapeut z traumatologie — s podobnými případy se setkáváme stále častěji; lidé přicházejí po měsících či letech tréninku s výrazně poškozeným pohybovým aparátem.

Občasný test síly, top set doprovázený kontrolovaným cheatingem nebo těžká série s důrazem na negativní fázi opakování mohou mít zejména psychologický pozitivní smysl. Pokud je ale většina tréninku jen bezhlavé přehazování váhy z bodu A do bodu B, nejde o efektivní trénink, ale o egolifting.

Je zřejmé, že s rostoucí intenzitou často klesá kvalita techniky. U těžkých top setů tak může být technika do určité míry to poslední, na co se soustředíte. Jenže v praxi technika funguje obdobně jako autoškola. Když se člověk od začátku učí správný, takřka ideální pohyb, vytváří si automatismy, které drží obstojně i pod těžkou zátěží. Pokud si ale osvojí špatný stereotyp, s rostoucí vahou se jeho chyby jen násobí.

Řada trenérů těží z toho, že začátečník reaguje velmi silně téměř na jakýkoliv nový tréninkový stimul. Nováček začne cvičit 3× týdně, upraví stravu, na doporučení koupí proteinový prášek a tělo začne rychle reagovat. Důvod je jednoduchý — organismus je vystaven novému fyzickému stresu, na který dosud nebyl adaptovaný a spouští výraznou adaptační odpověď (neuromuskulární adaptace, zlepšení koordinace, efektivnější rekrutace svalových vláken a superkompenzace), což je běžný jev v raných fázích tréninkové adaptace popisovaný v odborné literatuře.

V této fázi funguje téměř jakýkoliv rozumně nastavený trénink velmi dobře a výsledky přicházejí relativně rychle. Tento efekt si ale trenér často může mylně připisovat výhradně své metodice. Skutečný test kvality však přichází až ve chvíli, kdy tato počáteční adaptace zpomalí a je potřeba pracovat s proměnnými, jako je mechanické napětí, napěťová křivka, stabilita, rozsah pohybu, intenzita, centrální únava nebo míra zapojení jednotlivých svalových skupin.

Právě zde se ukáže, zda trenér skutečně rozumí principům tréninku, nebo jen reprodukuje naučené postupy. Hlavním úkolem trenéra by proto nemělo být pouze vést trénink, ale postupně klienta naučit chápat vlastní tělo natolik, aby byl schopen časem převzít část rozhodování sám. V opačném případě je trenér jen lidská verze obrázkového návodu nalepeného na stroji.

Trénink s nadstandardní zátěží v posilovně obvykle sleduje dva nejčastější přístupy — powerlifting nebo bodybuilding. Zatímco powerlifting se zaměřuje na maximální sílu v jednom opakování, bodybuilding pracuje s kontrolovaným časem pod napětím, často s přiblížením k selhání, případně úplným selháním u pracovních sérií, což vytváří dostatečný stimul pro hypertrofii. Při dostatečné regeneraci a výživě tělo zareaguje růstem svalové hmoty.

Vytrvalostní trénink typicky vede spíše k metabolickým a kardiovaskulárním adaptacím než k výrazné hypertrofii svalové hmoty. Tělo se zde optimalizuje na efektivitu a ekonomiku pohybu, nikoliv na růst objemu svalů, což vysvětluje rozdíly mezi vytrvalostními sportovci a silovými disciplínami.

Řada trenérů však kvůli nepochopení těchto principů nedostane klienta ani do potřebné intenzity. Místo adekvátního zatížení vzniká lehký, dlouhý trénink bez dostatečného mechanického napětí doprovázený konverzací o nepodstatných věcech, která patří spíš do kavárny, než do tréninku.

Dalším častým problémem je spoléhání na stimulanty. Kofein a další látky samy o sobě nezajistí efektivní tréninkový stimul, pokud chybí adekvátní intenzita. Energie se pak nepromítne do reálné práce, ale zůstává nevyužitá.

U starších lidí se často objevuje názor, že vyšší zátěž nebo budování svalové hmoty už není prioritou. Současná evidence ale ukazuje opak. Ve vyšším věku je silový trénink klíčový pro udržení svalové hmoty, zejména v oblasti dolních končetin, které hrají zásadní roli ve stabilitě a prevenci pádů. Důležitý je také dostatečný příjem bílkovin, který podporuje regeneraci a zachování svalové hmoty.

Science-based přístup ve fitness vychází z aplikace poznatků sportovní vědy a studií, jejichž kvalita i interpretace se mohou výrazně lišit. V ideálním případě pomáhá lépe chápat, jak tělo reaguje na zátěž a proč některé tréninkové principy fungují efektivněji než jiné. V praxi ale může být někdy přehnaně detailní interpretace studií vytržená z kontextu, což vede k zbytečné optimalizaci drobností místo řešení klíčových proměnných, jako je intenzita, objem a regenerace. Stejně tak marketing často pracuje s výběrovou interpretací studií, aby podpořil konkrétní produkty nebo systémy, které nemusí mít reálnou přidanou hodnotu.

Old-school přístup stojí na zkušenosti, vysoké pracovní kapacitě a dlouhodobém předávání znalostí z praxe. Typickým příkladem je zlatá éra kulturistiky, kdy většina tréninkových principů nevycházela z moderní vědy, ale z empirického zkoušení v posilovnách a sdílení zkušeností mezi sportovci. Řada tehdejších metod dnes není považována za optimální, přesto často fungovaly díky vysoké intenzitě, objemu práce, disciplíně a konzistenci, které dokázaly vyvolat dostatečný tréninkový stimul.

Z mého pohledu dává největší smysl kombinace obou přístupů. Ověřené principy sportovní vědy mohou sloužit jako základ, ale jejich aplikace by měla být praktická a kontextová, ne rigidní ani čistě tradiční. Biomechanika a fyziologie tvoří rámec, který nelze interpretovat čistě názorově. Zároveň se ukazuje, že svalová adaptace je primárně řízena mechanickým napětím, zatímco svalové poškození samo o sobě není nutnou podmínkou hypertrofie. Regenerace a adaptační procesy probíhají paralelně v reakci na tréninkový stimul a jejich průběh závisí na jeho typu a intenzitě. Z tohoto pohledu nemusí přístup založený primárně na „potrhání svalových vláken“ nutně vést k efektivnější hypertrofii, pokud není doprovázen adekvátním mechanickým stimulem a dobře strukturovaným tréninkem.

Největší problém dnešní fitness branže nevnímám v nedostatku informací, ale v jejich přebytku a v tom, kolik z nich se šíří bez hlubšího porozumění. Podobně jako ve středověku bylo obtížné rozeznat skutečné odborníky od šarlatánů, i dnes je klíčové odlišit kvalitního trenéra od člověka, který stojí hlavně na certifikátu a dobrém marketingu.

O to složitější to je v tom, že následky se neprojeví okamžitě. Stejně jako samotný progres přichází postupně, i problémy vzniklé špatným tréninkem se objevují až s odstupem času — často v podobě přetížení nebo bolesti pohybového aparátu. Mnoho lidí si pak ani nespojí příčinu s tréninkovými návyky, protože v danou chvíli „to nějak fungovalo“.

Pokud bych měl z celé úvahy vybrat jednu věc k zamyšlení, byla by to jednoduchá otázka: zda svůj čas, energii a peníze svěřujeme lidem, kteří problematice opravdu rozumí, nebo jen těm, kteří dokážou dobře působit navenek.

Schoenfeld BJ. (2010). The mechanisms of muscle hypertrophy and their application to resistance training. Journal of Strength and Conditioning Research. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/20847704/

Grgic J. et al. (2020–2021). Resistance training adaptations and hypertrophy outcomes: systematic reviews and meta-analyses. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/32740889/

Morton RW. et al. (2016). Protein intake and resistance training adaptations in young and older adults: a meta-analysis. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/26817506/

Pedersen BK, Saltin B. (2015). Exercise as medicine – evidence for prescribing exercise as therapy. https://link.springer.com/article/10.1007/s40279-015-0385-9/

Hawley JA, Hargreaves M, Joyner MJ, Zierath JR. (2014). Integrative biology of exercise. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/21659881/

Wilson JM et al. (2012). Concurrent training and the interference effect: a meta-analysis. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/22002517/

Damas F. et al. (2016). Muscle damage and hypertrophy dissociation following resistance training. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/27433992/