Článek
Stát potřebuje data, aby viděl, kde školství potřebuje pomoc. Nesmí z nich ale vyrobit židli, na kterou člověka posadí na celý život.
Paní Denisa položila na stůl noviny a vedle nich dětskou pastelku.
„Stát chce od roku 2028 zavést nové školské registry,“ řekla. „Jeden o dětech, žácích a studentech, druhý o učitelích a akademických pracovnících.“
Josef si vzal pastelku do ruky.
„A to je důkazka, nebo přihlašovací údaje?“
„Návrh zákona je zatím ve Sněmovně,“ odpověděl pan Radim. „Registr ještě nevznikl. Zatím se bavíme o tom, jak by měl vypadat.“
„A právě proto je nejlepší čas o něm mluvit,“ doplnila Denisa. „Představa je bezpečnější než hotový problém.“
Na stole přibyl další list papíru.
„V registru by měla být vzdělávací cesta člověka – ukončené studium, údaje o škole, některé informace o učitelích i o tom, kde je potřeba více podpory.“
Josef přikývl.
„Čili jeden souvislý spis místo desítek potvrzení.“
„Přesně tak,“ řekla Denisa. „Rodiče ani studenti by nemuseli stále dokládat stejné údaje a školy by měly jednodušší administrativu.“
Pan Radim se zadíval z okna.
„A stát by mohl lépe poznat, kde chybějí učitelé, kde je potřeba více podpory nebo kde některé školy zápasí s dlouhodobými problémy.“
Josef zamíchal kávu.
„Takže chytrý systém může poznat, že za pár let bude někde chybět učitel fyziky?“
„Ano,“ přikývl Radim. „Umělá inteligence dokáže hledat souvislosti a upozorňovat na trendy.“
Na okamžik se odmlčel.
„Jen nesmí sama rozhodovat o tom, kdo je schopný, kdo slabý nebo která škola stojí za záchranu.“
„Proč?“ zeptal se Josef.
Vysvědčení na celý život
Denisa postavila na stůl tři sklenice.
Do první nasypala kávová zrna.
Do druhé cukr.
Do třetí jediný papírek.
„GDPR není kouzelné zaklínadlo, které všechno smaže,“ řekla. „Smyslem je, aby stát přesně věděl, proč údaje sbírá, sbíral jen to potřebné, dobře je chránil a nepoužíval je k jiným účelům.“
Josef vzal do ruky papírek.
„A když místo jména dostane dítě číslo?“
„To je pseudonymizace,“ vysvětlila Denisa. „Údaj je chráněný, ale pořád existuje možnost ho za přísných podmínek propojit se skutečným člověkem.“
„Takže klíč musí být zamčený.“
„A každý přístup zaznamenaný.“
Josef se pousmál.
„To znám ze spíže. Přijdu pro okurky a za chvíli hledám rum.“
Pan Radim se zasmál.
„Ve světě dat se tomu říká rozšiřování účelu. Začnete jedním dobrým důvodem a po letech vás napadne další. Právě proto musí existovat jasná pravidla.“
Denisa položila vedle sklenice kartičku se slovem znevýhodnění.
„Takový údaj může škole pomoci poskytnout dítěti podporu.“
„Ale také může svádět k tomu, aby člověka škatulkoval,“ doplnil Radim.
„Přesně proto nesmí rozhodovat algoritmus sám.“
Josef chvíli mlčel.
„Takže počítač nemá být soudce.“
„Ne,“ odpověděl Radim. „Má být dobrý pomocník.“
Na stole zůstala otevřená mapa škol.
„Pro plánování je důležité vědět, kde bude za několik let chybět sto učitelů. Kvůli tomu ale není potřeba hodnotit každého člověka podle jedné tabulky.“
Denisa zamkla malou dřevěnou skříňku s klíčem.
„Užitečný registr odpovídá na otázky, které jsme mu položili. Nebezpečný registr začne hledat odpovědi na otázky, které jsme se nikdy ptát nechtěli.“
Josef dopil kávu.
„A kdyby se to jednou zeptalo umělé inteligence?“
Pan Radim se usmál.
„Pak bych se jí nejdřív zeptal, jak k odpovědi došla.“
Dobrá data pomáhají lidem. Špatně použitá data začnou lidi hodnotit. Rozdíl mezi obojím netvoří počítač, ale člověk, který nastavuje pravidla.
O autorovi
Jmenuji se Michal Perna. Prostřednictvím příběhů pana Radima Kafánka propojuji svět seniorů, technologií a obyčejných lidských rozhovorů. V Kavárně Kolibri vznikají příběhy, které zvou k mezigeneračnímu dialogu o světě, ve kterém žijeme.
Naše motto
Lepší svět se tvoří mezigenerační hrou a kreativitou.
