Článek
V únoru roku 1824 se v severofrancouzském městečku Hesdin narodil chlapec Jean-François Gravelet. Francie se v té době vzpamatovávala z napoleonských válek a rodina Graveletových patřila mezi obyčejné měšťany – otec pracoval v obchodě a doufal, že syn převezme jeho živnost.
Jean-François však od útlého věku tíhl k pohybu: neustále šplhal po stromech, přelézal ploty a s neobyčejnou jistotou chodil po úzkých trámech. Rodiče si všimli jeho mimořádného talentu a rozhodli se jej rozvíjet.
Ve věku přibližně pěti let byl chlapec poslán do gymnastické školy v Lyonu. Tehdejší gymnastické akademie připravovaly budoucí akrobaty a artisty pro cirkusy a divadla po celé Evropě. Výcvik byl tvrdý, děti trávily dlouhé hodiny na hrazdách, lanech a kruzích. Instruktoři brzy zavětřili, že hoch má výjimečný cit. Zatímco ostatní děti napínaly svaly, on působil dojmem, jako by se po laně jednoduše procházel. Sám později říkal, že při chůzi nikdy nebojuje s lanem, ale snaží se porozumět jeho pohybu.
Zrození legendy
Během prvních veřejných vystoupení získal oblibu mimo jiné díky svému vzhledu. Měl jemné rysy a světlé vlasy, takže mu začali říkat Blondin (blondýn). Přezdívka postupně vytlačila jeho občanské jméno, a když později odjel do Anglie a Spojených států, vystupoval už výhradně jako Charles Blondin, což skvěle fungovalo jako značka na plakátech.
Publikum toužilo po stále větších senzacích a konkurence byla obrovská. Blondin si brzy uvědomil, že pouhá technická dokonalost nestačí – diváci chtěli příběh, napětí a pocit, že sledují člověka balancujícího na hranici života a smrti.
V polovině 50. let se rozhodl opustit Evropu a odešel do USA. Rychle pochopil, že Američané milují rekordy – nestačilo být dobrý, bylo potřeba být nejlepší na světě. Zatímco francouzské a evropské publikum oceňovalo jeho eleganci, Američané chtěli senzaci, o které budou druhý den psát všechny noviny.
Odpověď na to, co by mohlo překonat všechna dosavadní vystoupení, našel při návštěvě Niagarských vodopádů. Na podzim roku 1858 proto začal shánět investory, jednat s úřady a hledat způsob, jak natáhnout stovky metrů dlouhé lano přes hlubokou soutěsku.
Příprava nemožného
To lano nevedlo přímo nad padající vodou, ale přes Niagarskou soutěsku nedaleko vodopádů. Řeka zde protéká hlubokým kaňonem, voda se valí rychlostí desítek kilometrů za hodinu a pod hladinou vznikají nebezpečné víry. Pokud by provazochodec spadl, jeho tělo by se během několika minut rozdrtilo o skály.
Hlavní ocelové lano měřilo přibližně 340 metrů, vážilo téměř jednu tunu a mělo průměr kolem 9 centimetrů. Pod vlastní vahou se prohnulo do výrazného oblouku. Uprostřed viselo o několik metrů níže než na koncích, takže každý krok znamenal nejprve klesání a následně stoupání. Na obou stranách bylo ukotveno do dřevěných konstrukcí a zajištěno pomocnými lany. Skutečným nepřítelem se stal vítr, který jej rozkmitával. Blondin s lanem nebojoval, ale snažil se odhadnout rytmus houpání a využívat princip rezonance ve svůj prospěch.
Klíčovým pomocníkem byla jeho balanční tyč.Ta vážila přes 20 kilogramů a měřila přibližně 8 metrů. Její velká hmotnost a délka výrazně snižovaly těžiště celé soustavy, což provazochodci poskytovalo více času reagovat na vychýlení. Drobnými změnami její polohy Blondin okamžitě vyrovnával i nepatrné odchylky.
Charles nevyrazil do akce hned. Napřed dlouho trénoval - zkoušel délku kroků, testoval pružnost lana, měřil průhyb a studoval směr větru. Jeho příprava připomínala spíše práci inženýra než cirkusového artisty.
Hororové přechody přes Niagaru
Americká média i veřejnost se ocitly ve varu. Jedni žádali zákaz akce kvůli „veřejné sebevraždě“, jiní si rezervovali místa a kupovali suvenýry. Během následujících měsíců a let přešel Blondin soutěsku cirka sedmnáctkrát.
Vzhledem k tomu, že prvotní senzace rychle stárla, musel neustále zvyšovat laťku. Každé další vystoupení proto představovalo promyšlený pokus posunout hranice lidských možností. Blondin si uvědomoval, že po prvním přechodu přes Niagaru už publikum neohromí pouhým zopakováním stejného výkonu. Musel přijít s něčím, co svět ještě neviděl.
Jedním z prvních šílených experimentů se stal přechod po laně se zavázanýma očima. Provazochodec při chůzi neustále využívá zrak k jemným korekcím rovnováhy, Blondin se však dobrovolně připravil o nejdůležitější orientační smysl a musel se spoléhat výhradně na rovnovážné ústrojí ve vnitřním uchu, cit v chodidlech a dokonalou svalovou paměť, kterou získal tisíci hodinami tréninku. Každý krok byl pomalejší a opatrnější než obvykle. Stačilo jediné zaváhání a následoval by pád do rozbouřené řeky hluboko pod ním.
Niagarské vodopády
To však zdaleka nebylo vše. Později se dokonce rozhodl přejít soutěsku na vysokých dřevěných chůdách! Šílené. Chůdy posunuly těžiště jeho těla mnohem výše a každé, byť jen nepatrné vychýlení, vytvářelo mnohem větší páku než při běžné chůzi. Rovnováha se stávala daleko citlivější a sebemenší chyba mohla mít fatální následky. I tohle zvládl. A stále nekončíme.
K nejznámějším Blondinovým vystoupením patřil přechod s trakařem. Největší komplikací nebyla jeho hmotnost, ale skutečnost, že jediné přední kolo muselo po celou dobu zůstat přesně na ose lana. Jakmile by se odchýlilo byť jen o několik centimetrů, mohlo dojít ke ztrátě rovnováhy. Právě s tímto číslem je spojena jedna z nejneuvěřitelnějších historek, která se dodnes používá jako metafora důvěry. Po úspěšném přechodu se Blondin obrátil na jednoho z nadšených diváků a zeptal se ho, zda věří, že by ho dokázal převézt přes Niagaru na trakaři. Muž bez váhání odpověděl, že ano. Blondin se usmál a vyzval ho: „Tak si nastupte.“ V tu chvíli mužovo nadšení zmizelo. Okamžitě vycouval, odmítl riskovat vlastní život. Ať už se tento rozhovor odehrál přesně tak, jak jej později popisovaly noviny, nebo byl časem přikrášlen, stal se jedním z nejznámějších příběhů okolo Charlese Blondina.
Pořád to není vše. Ještě větší poprask vyvolal okamžik, kdy se kaskadér Blondin při jiném kousku uprostřed lana zastavil, spustil si na provaze malé sedátko a zcela klidně si začal připravovat oběd. Rozložil přenosný vařič, rozklepl vejce, usmažil omeletu a přímo nad burácející Niagarou ji snědl. Vykulení diváci nechápavě sledovali muže, který se několik desítek metrů nad smrtelně nebezpečnou řekou choval, jako by seděl v kuchyni svého domu. Některé dobové zprávy dokonce tvrdily, že nabídl část omelety lidem na lodi pod sebou, i když historici upozorňují, že tato část příběhu patrně patří spíše do říše legend než spolehlivě doložitelných událostí.
Vrcholem niagarských vystoupení se stal přechod z 19. srpna 1859, kdy si Charles posadil na záda svého manažera Harryho Colcorda. Blondin tehdy nesl více než sedmdesát kilogramů živé váhy navíc, což znamenalo obrovskou zátěž pro jeho tělo i rovnováhu. Ještě před vstupem na lano Colcordovi důrazně vysvětlil pravidla: „Od této chvíle už nejsi Harry Colcord. Jsi součástí Blondina. Když se nakloním, nakloníš se také. Když se zastavím, ani se nepohneš.“ Během celé cesty nesměl jeho lidský náklad udělat jediný samostatný pohyb. Veškerou kontrolu měl v rukou pouze Blondin. Když oba bezpečně dorazili na druhý břeh, přihlížející dav propukl v bouřlivý jásot. Není divu. Mnozí byli přesvědčeni, že právě viděli nejodvážnější výkon, jaký kdy člověk předvedl.
Za velkolepými triumfy se ovšem skrývala i odvrácená strana Blondinovy kariéry. Jeho jméno je spojováno především s odvahou a úspěchem, mnohem méně se ale připomínají ti, kteří pomáhali stavět konstrukce pro jeho smrtonosné show. Práce ve velkých výškách byla mimořádně nebezpečná a v roce 1860 došlo při jedné z příprav k tragédii. Zřítila se část lešení a dva dělníci přišli o život. Přestože vyšetřování dospělo k závěru, že Blondin za neštěstí nenesl odpovědnost, událost jím hluboce otřásla. Od té doby údajně trval na ještě důkladnějších kontrolách všech kotevních bodů, lan i nosných konstrukcí. Dobře věděl, že za každou velkolepou podívanou stojí nejen odvaha hlavního aktéra, ale také práce desítek lidí, jejichž bezpečnost nesmí být nikdy podceňována.
Návrat do Evropy
Po amerických triumfech se vrátil do Evropy jako obrovská celebrita. Jeho jméno znali miliony lidí, děti si hrály na „Blondina“ s hračkami, které ho zpodobňovaly. Vyprodával londýnský Crystal Palace, kde natahoval lana desítky metrů nad zemí.
Sláva si však žádala svou daň. Blondin nacestoval tisíce kilometrů ročně, neustále vyjednával s pořadateli a jako perfekcionista osobně kontroloval každý kovářský a tesařský detail, protože sebemenší chyba dělníka mohla být fatální.
Byl třikrát ženatý, měl několik dětí, ale neustálé odloučení se na rodinných vztazích podepisovalo.
S přibývajícím věkem sice ubral na náročnosti triků, ale na laně aktivně vystupoval ještě ve svých 70 letech. Poslední veřejná vystoupení absolvoval v 90. letech 19. století.
Zemřel 22. února 1897 ve věku 72 let ve svém domě v londýnském Ealingu, který symbolicky pojmenoval Niagara House. Příčinou smrti byly komplikace spojené s cukrovkou. Pohřben je na hřbitově Kensal Green v Londýně.
Zdroje:
Adolphe Demy: The Life and Adventures of Charles Blondin (1862)
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/predvedl-nejvetsi-vykon-19-stoleti-dnes-jeho-jmeno-pamatuje-malokdo-168556
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Blondin
https://dvojka.rozhlas.cz/charles-blondin-prvni-clovek-ktery-presel-po-lane-niagarske-vodopady-ve-vysce-9497485
https://www.britannica.com/biography/Blondin
