Článek
Zahalená do otrhaného kabátu a obklopená stovkami holubů budila strach, ale nakonec se ukázala jako jedna z nejlaskavějších postav celého filmu. Ve filmu se s ní Kevin McCallister poprvé setká v Central Parku. Místní lidé o ní šíří děsivé historky. Děti se jí bojí a dospělí se jí raději vyhýbají.
Režisér Chris Columbus vědomě navázal na motiv „strašidelného souseda“ z prvního dílu. Stejně jako on je i Holubí dáma obětí lidských předsudků. Je to osamělá žena, která ztratila víru v lidi poté, co ji hluboce zklamali. Jedinými společníky se pro ni stali holubi, kteří ji nikdy neopustili.
Fanoušci po celém světě dodnes tvrdí, že právě Holubí dáma dala filmu srdce. Brenda Fricker se přitom nikdy nesnažila tuto popularitu zlehčovat. Přestože získala Oscara za drama Moje levá noha, věděla, že miliony lidí si ji navždy spojí právě s ženou z Central Parku.
První irskou držitelkou Oscara
Nepocházela z bohaté rodiny ani z herecké dynastie. Cesta na vrchol světové kinematografie vedla přes odmítnutí, drobné role, finanční nejistotu i roky tvrdé práce.
Narodila se 17. února 1945 v Dublinu. Její rodiče měli k médiím blízko – otec pracoval pro irské ministerstvo zemědělství a psal pro noviny, matka Bina Frickerová byla známou novinářkou deníku Irish Times. Domácnost byla plná knih, novin a debat o společnosti, ale nikdo nepředpokládal, že právě Brenda jednou dobude Hollywood.
Jako dítě byla spíše tichá a uzavřená. Herectví ji přitahovalo od mládí, přesto se nejprve vydala jinou cestou. Krátce pracovala jako asistentka v redakci a zkusila také novinařinu. Brzy však zjistila, že ji mnohem víc láká stát před kamerou než psát o druhých.
První herecké začátky byly skromné. Objevovala se v reklamách, rozhlase a malých televizních rolích. V šedesátých letech nebylo irské filmové prostředí nijak rozsáhlé a většina herců musela přijímat prakticky každou nabídku. Frickerová hrála zdravotní sestry, prodavačky, sekretářky i bezejmenné ženy v pozadí. Jednou vzpomínala, že byly doby, kdy neměla téměř žádné peníze a netušila, jestli se herectvím vůbec uživí. Přesto vytrvala
Zlom přišel v televizi. V britském seriálu Casualty, který se odehrává na pohotovosti nemocnice, ztvárnila zdravotní sestru Megan Roachovou. Postava byla lidská, energická a diváci si ji okamžitě oblíbili. Seriál sledovaly miliony lidí a Brenda se poprvé stala známou tváří. Přesto ani tehdy nepovažovala svou kariéru za jistou.
„Nikdy jsem nepředpokládala, že budu slavná,“ řekla v jednom z rozhovorů. „Byla jsem ráda, když jsem měla práci.“
Právě tato skromnost ji provázela celý život. Na rozdíl od mnoha hollywoodských hvězd nikdy neusilovala o život v přepychu ani o bulvární popularitu. Mnohem víc ji zajímaly dobře napsané role. Koncem osmdesátých let přišla nabídka, která změnila všechno.
Režisér Jim Sheridan připravoval film Moje levá noha podle skutečného příběhu irského spisovatele a malíře Christyho Browna. Muže s těžkou dětskou mozkovou obrnou měl hrát tehdy ještě nepříliš známý Daniel Day-Lewis. Brenda dostala roli jeho matky. Nebyla to okázalá postava. Žádné velké monology ani dramatická gesta. Hrála obyčejnou ženu, která celý život věří svému synovi, přestože ho okolí odepisuje.
Kritici byli ohromeni. Roger Ebert napsal, že Brenda Fricker vytvořila jednu z nejpřesvědčivějších mateřských postav, jaké se ve filmu objevily. Vyzdvihoval její civilnost a schopnost vyjádřit emoce beze slov.
Na jaře roku 1990 přišlo vyvrcholení. Na slavnostním předávání Oscarů získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Stala se vůbec první irskou herečkou, která Oscara získala. Ve své děkovné řeči dojatě prohlásila: „Vždycky jsem si myslela, že budu sedět doma a dívat se na Oscary v televizi.“ Sál propukl v potlesk.
Její vítězství bylo v Irsku přijato téměř jako národní událost. Noviny psaly o historickém okamžiku a Frickerová se přes noc stala symbolem toho, že i herec z malé země může uspět na největším světovém jevišti. Přesto zůstala stejná. Neodstěhovala se natrvalo do Hollywoodu, nevyhledávala večírky ani okázalý život. Raději se vracela do Irska, kde měla rodinu, přátele a klid.
To ji odlišovalo od mnoha jiných držitelů Oscara. Zatímco někteří po zisku zlaté sošky přijímali jeden velký komerční projekt za druhým, Brenda Fricker zůstávala věrná lidským příběhům a postavám s hlubokou psychologií.
Holubí dáma
Právě díky tomu mohla o dva roky později vytvořit další nezapomenutelnou roli – Holubí dámu v Sám doma 2. Ačkoli šlo o vedlejší postavu s několika scénami, její výkon zanechal v divácích stejně silnou stopu jako oscarová role matky Christyho Browna.
Po obrovském úspěchu prvního dílu Sám doma z roku 1990 stáli tvůrci před nelehkým úkolem. Pokračování nemělo být pouhou kopií. Kevin McCallister se tentokrát ocitl sám v New Yorku – městě plném lidí, ale také anonymních osudů.
Režisér Chris Columbus chtěl, aby Holubí dáma působila téměř jako pohádková bytost. Kostyméři jí proto oblékli několik vrstev starého oblečení, dlouhý kabát, šálu a rukavice. Vlasy byly záměrně neupravené a tvář téměř bez make-upu. Když se poprvé objeví v Central Parku, kamera ji zabírá z pohledu vyděšeného Kevina – v šeru, obklopenou stovkami ptáků.
Právě holubi představovali jednu z největších produkčních výzev. Filmaři pracovali s velkým množstvím vycvičených ptáků pod dohledem profesionálních chovatelů. Některé záběry vznikaly přímo v Central Parku, jiné byly natáčeny ve studiových kulisách, kde bylo možné pohyb ptáků lépe kontrolovat.
Brenda Fricker vzpomínala, že natáčení nebylo vždy příjemné. Holubi jí sedali na ramena, hlavu i ruce celé hodiny. V rozhovorech s humorem říkala, že při práci s nimi člověk musí počítat i s méně příjemnými okamžiky.
Klíčová scéna se odehrává v Carnegie Hall. Kevin a Holubí dáma sedí na půdě slavné koncertní síně a sledují vánoční koncert. Chlapec jí vypráví o tom, jak se i jeho rodina někdy hádá, ale nakonec se vždy usmíří. Pak pronese větu, která vystihuje celý film:
„Když zavřeš své srdce, můžeš přijít o spoustu krásných věcí.“
Holubí dáma přizná, že před lety přerušila kontakt se svou rodinou, protože ji někdo hluboce zklamal. Kevin ji přesvědčí, aby dala svým blízkým ještě jednu šanci.
Na konci stojí žena opět v Central Parku. Kevin jí daruje dvě hrdličky – symbol přátelství, které podle příběhu z hračkářství Duncan's Toy Chest vydrží navždy. Holubí dáma se usmívá, zatímco kolem ní znovu krouží hejno holubů. Je to tiché, nenápadné, ale nesmírně silné.
Brenda Fricker na Mezinárodním filmovém festivalu v Dublinu v roce 2014
Těžké dětství poznamenané násilím
Až po letech se Brenda Fricker odhodlala otevřeně promluvit o bolestných zážitcích z dětství. Největší rány jí přitom nezpůsobil cizí člověk, ale vlastní matka, která se podle jejích slov často nedokázala ovládnout. Herečka vzpomínala, že fyzické tresty byly na denním pořádku a nevyhýbaly se ani úderům do obličeje. Přiznala, že šlo jen o zlomek toho, co doma prožívala. Následky si nesla i do dospělosti a dlouhé roky kvůli nim docházela na psychoterapii.
Přestože jí matka způsobila mnoho bolesti, Brenda donedávna tvrdila, že o ní nerada mluví ve zlém. Měla totiž pocit viny a zdůrazňovala, že vůči ostatním lidem se její matka většinou chovala laskavě. Podle herečky byla právě ona jediným člověkem, který v ní vyvolával agresivní reakce. Jejich vztah proto připomínal nekonečný kolotoč – chvíle plné něhy se střídaly s obdobím násilí a strachu.
Boj s depresemi i rakovinou
Ani úspěšná herecká kariéra Brendě nepřinesla vnitřní klid. Dlouhodobě ji trápily deprese a lékaři jí předepsali silné léky. Když však nepřinesly očekávanou úlevu, začala hledat jiné způsoby, jak se s psychickou bolestí vyrovnat. V jednu dobu se uchýlila také k sebepoškozování, které její trápení ještě prohloubilo.
Další těžkou životní zkouškou byla diagnóza rakoviny prsu v roce 1988. Herečka podstoupila mastektomii a následnou léčbu, která naštěstí skončila úspěšně. O své zkušenosti později opakovaně veřejně hovořila a vyzývala ženy, aby nepodceňovaly preventivní prohlídky a pravidelná vyšetření, protože včasné odhalení nemoci může zachránit život.
V 70. letech se provdala za filmového režiséra Barryho Daviese. Manželství ale nevydrželo a skončilo rozvodem. Děti spolu neměli. Po rozchodu zůstala Brenda žít sama a už se nikdy znovu nevdala. Právě samota se postupně stala jedním z největších témat jejího života.
Návrat před kameru a osamění
V roce 2015 Brenda Fricker oznámila konec své herecké kariéry. Důchod jí však dlouho nevydržel. O několik let později přijala roli v minisérii Cam Boy a následně se objevila ještě v dalších filmových a televizních projektech. Na otázku, proč se rozhodla vrátit k herectví, odpověděla s typickým humorem: „Někdo přece musí zaplatit mlékaři.“
V roce 2020 poskytla rozhovor irské televizi RTÉ, který převzala světová média. Blížily se Vánoce poznamenané pandemií covidu-19 a Fricker otevřeně popsala, jak tráví sváteční dny. „Jsem stará a žiji sama. Může to být velmi temné.“
Přiznala, že Vánoce pro ni nejsou radostným obdobím, ale spíše připomínkou lidí, kteří už odešli nebo s nimiž ztratila kontakt. Vyprávěla, že společnost jí dělali především její psi a že si na Štědrý den často připravila jen jednoduché jídlo.
Rozhovor vyvolal obrovskou vlnu reakcí. Fanoušci z celého světa jí posílali dopisy, přání i vzkazy podpory. Mnozí psali, že je překvapilo, jak podobný je její skutečný osud příběhu Holubí dámy.
Brenda tuto podobnost nezastírala. Říkala, že právě proto dokázala filmovou postavu pochopit. Věděla, jaké to je cítit se odstrčená, osamělá a mít pocit, že svět běží dál bez vás. Přesto nikdy nesklouzla k sebelítosti. V rozhovorech mluvila o samotě věcně a s typickým irským humorem. Zdůrazňovala, že mnoho starších lidí prožívá podobné pocity a že společnost by na ně neměla zapomínat.
Její upřímnost otevřela širší debatu o osamělosti seniorů. Psychologové i charitativní organizace upozorňovali, že právě během Vánoc bývá pocit izolace nejsilnější. Brenda Fricker se tak nechtěně stala hlasem tisíců lidí, kteří se ocitli ve stejné situaci.
V pozdějších letech se stáhla téměř úplně z veřejného života. Objevovala se jen výjimečně na filmových akcích a rozhovory poskytovala zřídka. O to větší pozornost vzbudily její memoáry, v nichž otevřeně popsala i bolestné zkušenosti z mládí, včetně sexuálního násilí, o němž desítky let mlčela. Kniha byla přijata jako mimořádně odvážná a osobní zpověď.
Navzdory těžkým životním zkušenostem si Brenda Fricker zachovala pověst mimořádně laskavé a pokorné ženy. Kolegové o ní často říkali, že nikdy nedávala najevo, že je držitelkou Oscara. Na natáčení se chovala stejně ke slavným hvězdám i ke členům štábu.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/brenda-frickerova-irsko-umrti-oscar-dublin-film-tv-divadlo.A260717_161529_filmvideo_dvou
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-zemrela-brenda-frickerova-holubi-zena-z-filmu-sam-doma-311273
https://cnn.iprima.cz/zemrela-hvezda-filmu-sam-doma-517294
https://www.bbc.com/news/articles/c0m70zremezo
https://en.wikipedia.org/wiki/Brenda_Fricker
