Článek
Všichni víme, jak to v takových ústavech chodí, obzvlášť v dnešní době, kdy arogance kvete na každém kroku. Přítelkyně souhlasila, i když jsem ji na všechna rizika spojená se soužitím s mámou upozorňoval. Zřejmě si úplně neuvědomila, co takové soužití obnáší, anebo ano, ale protože je poklad, myslela si, že to ustojí, a neustále opakovala, že přece maminku nemůžeme v LDN nechat. To jsem cítil úplně stejně a byl jsem jí za to moc vděčný.
Jenže moje máma je problematická a dalo by se říci, že i konfliktní. Všechno musí být podle ní, jinak je zle. Když se ona zřídkakdy cítí dobře, nedokáže pochopit, že druhému může být právě v tu chvíli také pod psa. Nebo to pochopit dokáže, ale nedovede to respektovat a zařídit se podle toho. Máti je taky celkem netolerantní.
Já jsem asi cholerik a reaguji nepřiměřeně, když se ocitám pod tlakem. Pak toho většinou lituji. Problém je, že pod tlakem se cítím i v situacích, které lidé s normální frustrační tolerancí běžně zvládají, za což může moje oslabená psychika. Život se mnou vůbec není jednoduchý. Mám úzkostné a depresivní stavy a milion dalších vad, zlozvyků a neřestí.
Přítelkyně má své mouchy, jako každý, ale je to můj parťák, opora, kamarád a mám ji rád. Je hrozně dobrý, citlivý a férový člověk, což dokázala mimo jiné právě tím, že v žádném případě nechtěla nechat ve štychu (v LDN) mou starou a nemocnou mámu.
Přítelkyně není v ideálním zdravotním stavu a některé věci stejně jako já hůře zvládá, v lecčems je kvůli utlumující medikaci pomalejší nebo méně šikovná, než byla moje máma v jejích letech a než by si u své „snachy“ představovala. V těch letech, kdy péči o domácnost zastávaly téměř výhradně ženy a muži jim téměř s ničím nepomáhali. Dnes je to jiné a mnohé dnešní ženy neřadí prvotřídní péči o domácnost na přední příčky svých zájmů, toto ale máma nechápe.
Přítelkyně přemýšlí jinak, cítí jinak, má jiné priority, vkus, zájmy, tempo i žebříček hodnot. Každý jsme prostě jiný. Jenže já mám z mojí mámy často pocit, že by chtěla, aby byl každý jako ona. Což je samozřejmě pitomost na kvadrát.
Jak asi myslíte, že takové soužití mohlo dopadnout? Je to zkrátka na pytel, pane stavitel. Včera jsem se s máti zase pohádal jak pes. Ona je totiž generátor náhodných konfliktů. Vždycky ji napadne něco, co by mohla někomu vyčíst, a už to jede. Do podrobností a konkrétností zabíhat nechci. Spíš si tímhle textem potřebuji ulevit. A možná také chci varovat páry, které by snad ze soucitu chtěli vstoupit na ultratenký led soužití s „tchyní“. S největší pravděpodobností se pod nimi ten ultratenký led proboří.
Jistě existují i výjimky, kde to funguje, možná je takových rodin dokonce dost, ale pokud je váš starý rodič nerudný a netolerantní, zvolte pro něj raději jinou variantu než soužití s vámi a zároveň s přítelkyní. Jinak se totiž může stát, že matce nijak nepomůžete, protože ta už se bude trápit za všech okolností, jelikož se neumí vyrovnat se stářím a nemocemi, zato ale přijdete o přítelkyni. Ta je pro mě jediným blízkým člověkem v této hnusné době, má mě ráda, rozumíme si a mohu se na ni spolehnout. Na druhé straně mám ale i povinnosti vůči mámě. Je to pro mě tudíž schizofrenní situace.
Přítelkyně dnes ráno odjela i se svými věcmi, sám jsem ji k tomu vybídl. Protože ani na ni, ani na mě, naše domácí dusno vůbec nepůsobilo dobře. Člověk nemá chvíli klidu, s čím zase rozkazovačná matka vyrukuje, a za co nás zase bude prcat. A hlavně se jí člověk nikdy ničím nezavděčí, ani kdyby se rozkrájel. Když je přítelkyně se mnou nebo pracuje, tak je máti uražená, že si jí nikdo nevšímá a nikdo si s ní nepovídá, ale když já vařím a přítelkyně si s ní povídá celé dopoledne, nakonec ji pomluví, že nic nedělá.
Docházelo u nás k hádkám, třenicím a vládla u nás atmosféra permanentní nepohody, napětí i strachu, co se zase semele. Proto jsem toto naše nezdravé společenství dnes ráno musel rozpustit. Přítelkyně se vrátila k rodičům a až se emoce trochu zklidní a všichni si to srovnáme v hlavě, budeme hledat jiný způsob soužití. Pokud o to ovšem přítelkyně po dnešku bude ještě stát… Doufám, že budeš, poklade. Děkuju ti za všechno, zlato moje!
Takhle, jak to existovalo doposud, to dál nešlo a byla by to jen cesta do záhuby. Já byl nervózní a ve stresu, abych mezi dvěma mlýnskými kameny všem vyhověl a eliminoval máminu soustavnou kritiku, jenže výsledek se dostavil jedině ten, že jsem se na obě moje „holky“ spíš utrhoval. Přítelkyně z toho byla špatná a musela brát lexaurin.
Ačkoliv jsme se pro mámu snažili dělat první poslední a chovat se podle jejich notiček, stejně byla věčně nespokojená, neboť její „eso nemocí a blízké smrti“, které vytahuje z rukávu při každé příležitosti, netrumfnete žádnou radostí, kterou se jí snažíte udělat.
Jak to bude dál, popravdě zatím netuším. Pouze vím, že ani mámu, ani přítelkyni ztratit nechci. Obě mi v životě strašně moc pomohly a velmi se pro mě obětovaly. Jak se s touto nelehkou situací popasuji a jak to celé dopadne, to ukáže čas.
Doufám, že mě ani jedna z mých žen neopustí, protože je mám obě rád. Mámin případný návrat do LDN si nepřeji, neboť moc dobře vím, jak by se tam trápila a jak to tam chodí. Nebylo by to ode mě ani fér. Dlužím jí víc, než kdokoliv jiný na světě.
Buďte opatrní, pokud chcete přivést partnerku k vaší mámě. Na pokec ano, na kafíčko ano, ale raději nedopusťte, aby si k vám přivezla peřiny, papuče, zubní kartáček a svého oblíbeného plyšáka. Může to totiž být začátek konce. Málokdy to dělá dobrotu a o partnerku byste mohli snadno přijít. Protože některé mámy jsou už takové. I kdybyste jim domů přivedli princeznu a matku Terezu v jednom, stejně na ní stále budou hledat chyby a nikdy pro ně nebude dost dobrá.
