Článek
Už vím, jaké to je, když celé dopoledne vaříte a potřebujete všechno načasovat tak, aby jídlo na stole nebylo studené, a taky vím, jaké to je, když vám někdo po dopolední šichtě u plotny řekne, že ty brambory se měly vařit déle a s tím pepřem vám ujela ruka. Pocit nic moc.
Máma by zasloužila metál, že to snášela několik desítek let. I měsíc je dlouho. Vedle vaření, praní, žehlení, úklidu a starostí o mě, bráchu a tátu chodila ještě do práce. A já o ní místo metálu ještě píšu kritické blogy… Za dobrotu na žebrotu. Promiň, mami.
Jsem teď v její kůži hospodyně a to mám možná desetinu povinností, co kdysi ona, a konečně si dovedu alespoň představit, co měla za řeholi.
Kvůli rodině rezignovala na kariéru, koníčky i přátele. Celý život nám v podstatě jen posluhovala a to včetně všech dědečků a babiček, když už byli nemohoucí. V práci se nerealizovala, tam si spíš od domácnosti chodila odpočinout. Kolik takových matek bylo a pořád ještě je! Přestože doba se v tomto hodně změnila.
Máma investovala do rodiny vše a zřejmě na oplátku očekávala, že se jí ta investice vrátí. Že ji budeme mít rádi a vážit si jí. Ale to se úplně nepovedlo, protože má potřebu nadmíru mi zasahovat do života, přivlastňovat si mě, řídit mě a mít mě pod kontrolou. Brácha je už spoustu let mimo, naštěstí se dokázal ve správný čas trhnout a postavit se na vlastní nohy. Já ne. Vždycky jsem byl jiný. Jiný spíše v horším slova smyslu.
Máma mě učinila závislým na její osobě, aby mě měla co nejvíc pojištěného pro sebe. Myslela si, že si to zaslouží za toho půl života u dřezu. Je mnoho takových matek, které rozmazlují své děti, které jsou jim vším. A v podstatě to dělají ze sobeckých důvodů. Myslí si, že když budou dělat pro svou ratolest první poslední, zajistí si tak potomkovu věčnou, nehynoucí a všeobjímající lásku. Bohužel, takhle to nefunguje a dokonce opak leckdy bývá pravdou. A synáček nebo dceruška se později nehezky odvděčí. A s největší pravděpodobností z takového potomka vyroste sebestředné, necitlivé neschopné a nesamostatné individuum.
Nedávno jsem četl článek, který se mi bohužel nedaří dohledat. Ten pojednával o tom, jak jacísi dva mlaďoši vyrazili na brigádu do zemědělství, a dopadlo to tak, že ani nevěděli, jak se drží vidle, zato se strašně zajímali o to, kdy bude přestávka, kolik dostanou peněz, jestli můžou kouřit, a kde si můžou nabít mobil. Druhý den už bez omluvy nepřišli. Takhle si dnes někteří z jejich generace představují work-life balance.
Zažil jsem situaci, kdy matka svému 15letému synáčkovi nosila oběd až k počítači, na kterém od rána do večera pařil Fortnite, psala mu omluvenky, když se mu nechtělo do školy, a kupovala mu, na co si vzpomněl, a synáček se záhy odvděčil tím, že je závislý na počítači a propadá ve škole. Jak to pokračovalo dál nevím, ale určitě do života nevstoupí s kvalitní výbavou.
Takové matky dělají svým dětem medvědí službu a jejich bezmeznou lásku si posluhovačnou výchovou bez hranic stejně nekoupí. Spíše ze svého syna nebo dcery vychovají osobu závislou, nesamostatnou, neodolnou, pohodlnou, línou, ješitnou a sobeckou. Což jsou opravdu vlastnosti „k pohledání“. Takový potomek pak může svou matku klidně i nenávidět.
Pokud se tento jedinec nakrásně nějakým omylem z mamavězení vysvobodí, zpravidla poté pouze vymění matku za jinou služku (pokud se mu tedy poštěstí, že o jelito jeho kalibru vůbec někdo zavadí), jenže vlastní matka mu dál nesnesitelně kecá do života, čímž vratký synáčkův vztah s náhradní matkou brzy rozvrátí.
Synáček se posléze vrací do mamahotelu ke svému Fortnite a stolu plnému laskomin, a maminka ho má zase pro sebe a je ráda, že nezůstane sama. „Vždyť jsem ti to říkala, Petříku, že to není děvče pro tebe.“ Tuto větu by tutově řekla i v případě, že by si Petřík přivedl Panenku Marii.
Synáček začíná být pomalu ale jistě frustrovaný, protože takhle si ten opravdový život nepředstavoval. Ale zároveň už je natolik zlenivělý a zpohodlnělý, aby se matce i svému stínu dokázal vzepřít a pokusil se převzít zodpovědnost. Ve 40 už tak nějak po právu tuší, že strávit zbytek života u Fortnite není to pravé ořechové a že se nenarodil pro to, aby se s matkou po večerech díval na televizi Barrandov.
Otcové jsou vesměs mimo hru, protože v dnešní „době rozvodové“ nejsou k dispozici, anebo se na výchově kvůli dominantním matkám nepodílejí, jak by chtěli.
Tátové by tohle nikdy nedopustili, aby synáčkovi nosili hambáče až k počítači, to je totiž pro haranta dokonale umetená cesta na pracovní úřad, do léčebny pro závislé, do kriminálu, nebo rovnou do márnice, až časem neschopné a nesamostatné individuum zůstane na světě úplně samo a bez pomoci. Individuum, pro které je trauma dojít si i nakoupit nebo uvařit si oběd, se nám náhle hroutí a život pro něj ztrácí význam (smysl jeho existence neměla nikdy). Ve věku, kdy se naši dědové věnovali vnoučatům, si málem neumí ani zavázat tkaničky.
Ale nic není ztraceno, milí neschopní kolegové. Bohužel už se to tak přihodilo a žádná učená matka z nebe nespadla. Odestát to již nelze a plakat až do důchodu nad rozlitým mateřským mlékem není řešení. Svádět vše pořád na výchovu a chyby v minulosti je pro nápravu kontraproduktivní. Člověk může dospět a naučit se zodpovědnosti i na stará kolena. Takže se kvůli tomu nemusíte hned věšet. Bude to bolet, ale zvládnete to možná lépe než Angela migranty. Co vám taky jiného zbyde.
