Článek
Když se vás na Bazoši nebo na Marketplace zrovna nesnaží okrást robot/zloděj z Filipín, jsou tu zase jiné problémy. Já opravdu nemám náladu týden si s někým dopisovat kvůli věci za pár stovek.
Chodí to asi takhle: Chcete prodat, jenže nikdo nechce koupit, takže drasticky zlevníte, protože všechno má svého kupce. Jelikož se toho chcete zbavit rychleji než na svatého Dyndy, nasadíte cenu, za kterou zboží samo skáče do tašky. A vzápětí nastane smršť telefonátů a zpráv od všelijakých individuí.
Před časem jsem prodával televizi s úhlopříčkou 100 cm. Žádnou smartku ani extra značku. Ale skoro nepoužitou a jako novou. Chtěl jsem se jí zbavit rychle, tak jsem nakonec během pár hodin zlevnil na lidovou cenu 1500. A v tom momentě začalo bombardování. Mezi spoustou zájemců mi napsal i pán, který na mně neprováděl křížový výslech, a místo toho řekl, že už si pro televizi jede. To bylo sympaticky akční, a proto muž postoupil do dalšího jednání.
Dohodli jsme se, že předání proběhne na neutrální půdě, protože mám s některými kupujícími velmi špatné zkušenosti a do bytu si jen tak někoho nepouštím.
Po zkušenostech jsem čekal, že mi potenciální kupec tak do čtvrt hodiny zavolá ještě jednou, že nesehnal odvoz, a zeptá se, jestli bych mu televizi nepřivezl domů jako balík do ruky. Což se nestalo a já na chvíli uvěřil, že to klapne, jenže nakonec to dopadlo jako vždycky. Pán, říkejme mu třeba Novák, po mně sice nežádal dopravu, jenže brzy měly nastat jiné potíže.
Slovo dalo slovo a já ho ve smluvený čas čekal na dohodnutém místě. Novák měl zpoždění jenom asi 5 minut a všecko vypadalo nadějně. Překvapilo by mě, kdyby nesmlouval, a v tomhle tedy nezklamal. Možná bych mu byl i pár stovek slevil, kdyby jen na to smlouvání nešel tak drze. Jak ke mně totiž přicházel a na krabici od televize viděl, že jde o přístroj s úhlopříčkou 40 palců, už zdálky na mě znechuceně volal: „Jééé, to je jenom čtyřicítka?!“
A tím mě vážně naštval, pročež jsem se šprajcnul a o případné slevě nemohla být řeč. Kdyby byl přišel s nějakou srdceryvnou historkou o jeho neutěšené sociální situaci a o tom, jak už se jeho děti těší na pohádky, dal bych mu slevu a ještě bych si s ním na památku udělal selfíčko. Jenže on místo toho začal televizi osahávat a blbě u toho pindat. Pročež jsem ho hned utnul, že jestli nechce, já mám zájemců dost. Jako bonus jsem mu vysvětlil, že obrazovka s úhlopříčkou 100 centimetrů, jak bylo uvedeno v inzerátu, je opravdu něco jiného než stopalcová TV. Na to se zatvářil jak tele, ale těch patnáct set kupodivu začal hledat po kapsách.
Bylo legrační, jak měl peníze různě poschovávané. Z jedné kapsy vylovil tisícovku a v dalších dvou celou věčnost hledal zbytek. Jenže když viděl, že mám času dost a že kvůli jeho blbým řečem neslevím ani halíř, nakonec vyndal potřebnou sumu, vzal si televizi s výrazem, jako by učinil nejhorší obchod svého života, a poté jsme šli každý svou cestou bez společného selfíčka.
Ušel jsem možná 200 metrů a pořád jsem měl takový divný pocit, že to šlo jaksi moc hladce. Když vzápětí za zády uslyším důrazné: „Hej!“
A je to tady, říkám si. Problém. A taky že jo. Ohlídnu se a Novák je mi v patách i s televizí. Jdu mu naproti a on mi spílá: „Já to nechci! Myslel jsem, že to bude ta stovka, ale ona je to jenom čtyřicítka!“
Vrazí mi krabici s TV do náruče, jenže já jeho poslední zoufalý pokus o slevu ignoruji, s úsměvem mu vracím peníze a jdu pryč. Předtím mu ještě objasním, že ta jeho slavná „stovka“ (v palcích) by měla úhlopříčku zhruba dva a půl metru a těžko bych ji asi prodával za 1500 a on by ji asi těžko sám odnesl přes půl města.
Od té doby už na bazarech nezlevňuji hluboko pod cenu, ale raději si počkám. A nakonec se vždycky někdo najde a většinou je to i solidní kupec.
