Článek
Kupodivu jsem si velmi rychle zvykl na to, že denodenně přicházím do kontaktu s výkaly, močí, krví, hlenami nebo nevábnými páchnoucími proleženinami. Za pár týdnů mi to ani nepřišlo. Všechno se dělá v rukavicích, popřípadě v ochranných oděvech a nikdy jsem se od klientů ničím nenakazil, dokonce ani za covidu ne, nebo aspoň o tom nevím.
Když se vám na oddělení objeví třeba MRSA, což je multirezistentní zlatý stafylokok, je to docela průšvih. Nemocný musí do izolace a ošetřovatelé k němu chodí na pokoj ve „skafandrech“ a všechno se musí neustále dezinfikovat. Je to zdlouhavé a nepříjemné, protože když chcete kupříkladu dotyčného nakrmit nebo přebalit, strávíte hromadu času neustálým oblékáním se do jednorázových ochranných oděvů, dále musíte mít samozřejmě roušku, musíte dezinfikovat veškeré klientovo nádobí, jeho prádlo musíte dát zvlášt do infekčního a tak dále.
Nebo když začne řádit průjem, to taky nepotěší. Jednou jsem pacienta přebaloval pětkrát za hodinu, protože ho samozřejmě nemůžete nechat ležet ve výkalech. Jenomže strávit dejme tomu půl hodiny neustálým přebalováním jednoho člověka je docela prekérní situace, protože na vás čeká 30 dalších lidí, a vy se ocitáte v časovém presu a ve stresu.
Lidé s alzheimerem pro mě byli velkým náporem na nervy
Alzheimerova nemoc narušuje část mozku a způsobuje pokles takzvaných kognitivních funkcí – myšlení, paměti, úsudku. Bývá nejčastější příčinou demence, která vede postupně k závislosti nemocného na každodenní pomoci jiného člověka. A starat se o osoby s agresivní demencí je extrémně psychicky namáhavé. Fyzická zátěž mi problémy nedělala, ta psychická velmi. Zvedat nebo polohovat těžké nemocné jsem zvládal, jsem kus chlapa, jenže dementní klienti mi dávali tak psychicky zabrat, že jsem z práce někdy chodil úplně strhaný. Oni totiž nejsou schopni spolupracovat a někdy jdou vyloženě proti vám. Citlivějšího pečovatele navíc může zraňovat, když vidí, v jak zuboženém stavu někteří klienti jsou. I tohle se na vás podepíše a hodně vás to vyčerpá. Herečka Barbora Munzarová se starala o své nemohoucí rodiče, herce Luďka Munzara a Janu Hlaváčovou, a říkala, že to bylo velmi náročné a někdy je musela přebalovat i čtyřikrát denně. Ale nebylo pro ni myslitelné, aby je někam dala, přestože někdy byli zlí a agresivní.
A přesně takoví někteří klienti s demencí bývají. Protože oni nevědí, co se s nimi děje. Jsou dezorientovaní. Nerozumí vašim pokynům, nebo na ně vzápětí zapomenou. Zažil jsem pána, kterého jsme vysvlékali, protože byl pokálený a musel do sprchy, a on se zlobil, proč ho vysvlékáme, a skoro se s námi pral. Minutu před tím nám ale odsouhlasil, že do sprchy půjde. Viděl jsem paní, která si oblékala kalhoty na hlavu, nebo po obědě umyla talíř v záchodové míse. Jiní klienti třeba nejedli, protože po prvním soustu zapomněli, že obědvají, a nechali plný talíř. A tohle je lidská tragédie. Když vidíte tak obrovskou porci nedůstojnosti, nemůže se to do vás negativně nepromítnout.
Úplně nejvíc vyčerpaný jsem byl v jednom domově se zvláštním režimem na Šumpersku. V něm jsem si odpracoval jedinou směnu a druhý den jsem řekl, že končím. Protože když jsem po první směně přišel domů, byl jsem tak vyšťavený, že jsem padl do postele a spal jsem až do rána. Opravdu ne každý na tohle má.
Nedával jsem totiž některé klienty. Žili tam třeba dva bratři - dvojčata - ve věku okolo 20 let, kteří měli tak poškozený mozek, že byli prakticky jen ležícími. Tak tak polykali jídlo a jejich jediným programem za celý všední den bylo, že je sociální pracovníci aktivizovali opřením o stěnu, kde chvíli postávali, kývali se a vydávali nesrozumitelné skřeky. V tomtéž domově se vyskytoval i kluk, který neměl ani ruce, ani nohy. Chodil tak, že se kutálel po špinavé zemi. Prý je na to zvyklý a nevadí mu to. Ten kluk, respektive spíše mladý muž, si rád kreslil. Vždycky mu dali fixu do pusy a on si něco maloval na papír. Myšlení měl naprosto v pořádku, a když jsme si spolu povídali, netaktně jsem se ho zeptal, jestli někdy také jezdí domů. On mi odpověděl, že je doma tam. A to mě nesmírně ranilo. V tom domově totiž žil už od malého dítěte. Nikdy neměl opravdový domov ani rodinu. Jestli mi nevěříte, kontaktujte mě na mailu, který najdete v mém profilu, a já vám řeknu, kde se ten domov koncentrovaného neštěstí a utrpení nachází. A vy toho kluka i další klienty můžete jet navštívit a něčím je potěšit či obdarovat. Uděláte jejich životní mizérii alespoň na chvíli trochu snesitelnější.
Na tuhle práci já prostě nemám, a proto už ji raději nedělám. Nechce se mi chodit domů úplně zničený. Nevadil mi zápach, nečisté prostředí, zvedání těžkých lidí, ale po psychické stránce jsem to prostě nezvládal. Vy, kteří o pečovateli uvažujete, byste rozhodně neměli být přecitlivělí, ani nervově labilní, protože v tom případě vás ta práce zničí. Chápu, že třeba máte potřebu starat se o druhé a pomáhat, že v této práci spatřujete smysl a že máte pocit, že by vás naplňovala, jenže praxe mnohdy bývá drsná a zaběhlý systém nesmlouvavý. Krom jiného vás taky čeká spousta zbytečného papírování. Být vámi, moc bych si tohle povolání neidealizoval. Není to taková legrace, jakou předvedl onen pečovatel, který se staral o bohatého kvadruplegika v báječném francouzském filmu Nedotknutelní.
Anketa
Zdroj:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Meticilin-rezistentn%C3%AD_zlat%C3%BD_stafylokok
https://www.alzheimer.cz/alzheimerova-choroba/
https://www.extra.cz/munzarova-o-starostech-s-rodici-pred-smrti-byli-zli-a-ctyrikrat-denne-jsem-je-prebalovala-d20e2?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box
https://www.csfd.cz/film/306731-nedotknutelni/prehled/
