Článek
Celý Krchovského postoj k životu se vejde do jeho dvou veršů:
„Život je tak trapný, Bože - jak uprdnutí u soulože“
Tak tohle je prosím pěkně pan Krchovský optikou jeho poezie - cynik, nihilista a dekadentní postava. Jaký je Jiří Hásek (Krchovského pravé jméno), na to si musíte odpovědět sami.
Narodil se v roce 1960 a podle dostupných informací by měl žít střídavě v Praze a v Brně-Komíně, na Ruském vrchu, pod pohřebištěm asi stovky vojáků Rudé armády. Od toho se údajně odvíjí jeho pseudonym. Vysvětluje to v rozhovoru pro Reflex: „Ten pseudonym má původ právě v Komíně. Někdy v roce 1982 mi Egon Bondy doporučil, abych si z „konspiračních“ důvodů nějaký pseudonym našel. Na prázdninách u babičky jsem o tom přemýšlel. Její – respektive dnes už můj – domeček je přímo pod dnes už zrušeným hřbitovem. Samo slovo hřbitov by se mi hodilo, ale nedá se z něj udělat kloudné příjmení. Tak jsem přišel na synonymum krchov. Chtěl jsem, aby to bylo jméno, které by se mohlo vyskytnout v normálním životě, ale současně aby působilo trochu iracionálně. To se myslím podařilo.“
Říká o sobě, že je ultraměšťák a že jeho tvorba je antiromantická. Prý by nedokázal být bezvýhradně šťastný, utrpení považuje za nevyhnutelnou součást lidské existence. V olomoucké hospodě U Muzea, které nikdo neřekne jinak než Ponorka, za ním jednou přišli jeho příznivci s tím, že s takovými pocity, jaké má, se přece nedá žít a že by měl psát také o naději, načež jim vysvětlil starou známou pravdu, že básník si nevolí téma, ale téma si volí básníka. „Jako hlásnou troubu nebo toho troubu, který ještě občas vezme pero do ruky a začne psát,“ říká.
Od roku 2007 vystupuje s kapelou Krch-off band, v níž hraje na kytaru a zpívá. Jeho texty byly zhudebněny různými muzikanty, např. Milanem Hlavsou, Vladimírem Václavkem, kapelami Hudba Praha, Divoký srdce, Echt! nebo Nahoru po schodišti dolů band.
Publikoval nejprve samizdatově, knižně debutoval až po roce 1989. Sbírky jako Noci, po nichž nepřichází ráno (1991) a další jej rychle etablovaly jako kultovního autora. Jeho poezie odráží fyzično. Tělo je pro něj objektem touhy i rozkladu, erotiky i smrti.
„Jsme nazí — to je pravda celá; jen ty jsi krásná. Já jsem těla.“
Často pracuje s motivy nemocnice, hřbitova, alkoholu, nočního města. A stálicí jeho tvorby je smrt.
„Život je krátký, smrt je jistá, tak proč se tvářit optimista.“
Literární kritik Petr A. Bílek označil jeho poezii za „precizní práci s pózou, která si je sama sebe vědoma“. Podle Bílka je Krchovského síla právě v tom, že dokáže být současně vážný i parodický.
Básník sám k tomu pro časopis Host uvedl: „Beru poezii vážně, ale sebe ne. Jakmile by člověk začal věřit, že je prokletý básník, je to konec. Smrt je dost vážná sama o sobě, nepotřebuje ještě patos.“
V rozhovorech působí Krchovský klidně, s nadhledem, často s ironickým úsměvem. Týdeníku Respekt prozradil: „Nepíšu proto, abych někoho spasil. Spíš si tím zkracuju čekání na konec.“
Tato věta dobře vystihuje jeho existenciální tíseň. Poezie pro něj není manifestem, ale způsobem přežití. Na rozdíl od mnoha současníků zůstává věrný pravidelnému verši a rýmu. Tím navazuje na klasickou tradici, ale zároveň ji naplňuje současným pocitem vyprázdněnosti. Krchovského smích není radostí, ale poslední možností obrany.
Během let si vybudoval oddané publikum. Jeho autorská čtení mají téměř rituální charakter: monotónní, lehce znuděný přednes, suchý humor, minimální gesta. Právě tato civilnost zvyšuje účinek textů, nechává promlouvat rytmus a rým.
J. H. Krchovský je básníkem, který dokázal propojit dekadentní tradici s ironií a vytvořit styl, jenž je současně temný i zábavný, bezútěšný i přesný.
Zdroje a literatura:
J. H. Krchovský: Sebrané básně (Host, 2010)
Kritické studie v literárních časopisech Tvar a Host
