Článek
„Třicet let jsme nic nesložili, dohromady nic nedělali. Když by ta deska Pražskýho výběru měla bejt, tak by to musela bejt fakt bomba, aby to byl epitaf důstojnej, a já tam necejtím ten potenciál a to se může týkat i mejch věcí. Já jsem zastáncem toho se na to radši vykašlat,“ odhaluje v dokumentu Pavlíček, že je to on, kdo pravděpodobně znemožňuje vznik nové desky, na kterou příznivci Výběru čekají od roku 1997.
„Zadrž příval slov, abys nehavaroval,“ kontruje vzápětí Michael Kocáb. „Ta základní struna tam je pořád stejná.“
Pavlíček: „Já si myslím, že jsme hudebně vodlišný, to není tak jednoduchý. Tadleta deska, co se udělaly ty demáče, tak to jsou úplně odlišný pohledy.“
Kocáb: „Ale to je tvůj názor.“
Poté Kocáb nadhodí, že on a Pavlíček složili drtivou většinu repertoáru Výběru a od toho se odvíjí odpovědnost pokračovat. Pavlíček ale oponuje, že to nejde dělat do nekonečna.
Je z toho smutno, protože Pražský výběr mi přijde jako kapela s asi nejvíc promrhaným potenciálem. A i kdyby jejich nová deska měla každou písničku úplně jinou, nevadilo by mi to. Kde je psáno, že album musí být v jednom stylu a hudebním žánru, naopak ta různorodost by mohla být zajímavá. Pro mě za mě, ať je jedna skladba reggae, druhá funky a třetí rocková, hlavně když přijde něco nového. Možná to nebude bomba a důstojný epitaf, jak chce Pavlíček, ale určitě půjde o kvalitní muziku, jelikož jinou ani lídři Výběru neumějí. A koneckonců - proč by to měl být epitaf? Vždyť oběma pánům je teprve 70. Podívejme se na Stouny nebo Rogera Waterse, jak to válejí v osmdesáti.
Z dokumentu je evidentní, že Michael Kocáb by se novému albu nebránil ani navzdory údajné hudební nesourodosti, která vadí Pavlíčkovi. Kocáb na rozdíl od něj zřejmě z demáčů potenciál cítí. Nevěřím tomu, že zrovna on by pustil do světa něco špatného, za co by se muzikanti museli stydět. Je obrovská škoda, že materiál na novou desku skončí v šuplíku, anebo se rozplyne v individuálních projektech skladatelů. Při troše dobré vůle by se jistě dal najít způsob, jak nové album udělat. Poslouchat 40 let furt to samé je od tak dobré kapely zatraceně málo.
Jenže to by dva věční kohouti museli chtít. V tomto případě asi hlavně Michal Pavlíček, jenž se zdá být příčinou toho, že nové album nevznikne. Výběr je hudební formace, která se víc hádá a nemluví spolu, než by makala ve zkušebně na tom, aby potěšila své věrné. Historie sporů vůdčích osobností, krizí, rozpadů a letitých absencí skupiny je notoricky známá. Snad nejhlubší a nejvleklejší konflikt v jejich dějinách hasil i samotný Václav Havel. Odjakživa to nejvíc jiskřilo mezi Pavlíčkem a Kocábem.
Pražský výběr II
V polovině nultých let se vztahy mezi oběma dramaticky zhoršily. Kocáb představil Pražský výběr II bez Pavlíčka a basisty Viléma Čoka, což se měl Pavlíček dozvědět až z médií. To vyústilo v nejostřejší spor mezi oběma protagonisty. Pavlíček označil krok Kocába za nefér, protože si prý přisvojil jméno a tradici „Pražského výběru“.
Kocáb naopak argumentoval, že se snažil udržet kapelu činnou, a že zaneprázdněnost některých členů neumožnila pokračování v původním složení. K výslednému odchodu Pavlíčka údajně došlo i kvůli rozdílnému časovému nasazení a představám o uměleckém směřování.
Havel jako prostředník
Napětí mezi věčnými rivaly, které vyvrcholilo kolem roku 2006, se pokoušel zmírnit i tehdejší prezdident Václav Havel, který s oběma hudebníky dlouhodobě spolupracoval a v roce 2009 dokonce Kocába jmenoval ministrem pro lidská práva. Podle dostupných informací uspořádal osobní setkání a dokonce poslal dopis, ve kterém oba vyzýval oba, aby hledali společnou řeč.
„Havel se nás snažil dát dohromady víckrát ještě za svého života. Jednou osobně, podruhé formou dopisu. Vtipkoval, že snad dřív usmíří Palestince s Židy než Pražský výběr,“ přiznal Michael Kocáb.
Podobně Michal Pavlíček vzpomíná na symbolický moment: „Právě na pohřbu Václava Havla jsme si s Kocábem podali ruku. Najednou se něco zlomilo, začal takový pocit uvolnění, odpuštění a porozumění“
Havlova role ve sporu byla spíše morální a kulturní – připomínal oběma hudebníkům hodnotu odkazu Pražského výběru a motivoval je, aby nenechali osobní neshody přebít společný hudební odkaz. Díky tomu se i přes přetrvávající napětí podařilo vytvořit prostor pro pozdější dialog a spolupráci.
Symbolickým zlomem se stalo právě podání ruky na Havlově pohřbu. Tento okamžik otevřel cestu k obnovení původní sestavy Pražského výběru, která se na podzim 2012 znovu vydala na turné. „Na tom pohřbu se poprvé po letech normálně setkali. I když si nepodali ruce kvůli Havlovi osobně, ten okamžik přispěl k tomu, že jsme se zase mohli bavit a uvolnit atmosféru mezi sebou,“ řekl Pavlíček v roce 2012.
Zdroje:
