Článek
Právě v té době okolo roku 2005 dostaly uvolněné prostory nové využití pod patronátem římskokatolické církve. V areálu bývalého kláštera vznikl domov pro seniory a ubytovna pro lidi na okraji společnosti. Obojí zašťiťuje Institut Krista Velekněze, jehož posláním je pomáhat a dávat lásku těm, kteří jsou jakýmkoliv způsobem odsunuti.
Až budete úplně na dně, zavolejte jim a oni vás vezmou. Bez podmínek a bez vyptávání. Aniž by vás viděli, aniž by o vás cokoliv věděli, řeknou: „Přijeďte. Pomůžeme vám, jen se musíte chtít změnit.“
Vy se tam objevíte jako zpráskaný pes, bez peněz, bez střechy nad hlavou a bez chuti do života a oni vám poskytnou azyl a nakrmí vás. Budete ale muset 6 hodin denně pracovat a 2 hodiny se účastnit bohoslužeb a modliteb. Asi nezískáte náhradní rodinu ve světském slova smyslu, ale duchovní rodinu možná ano. A třeba i nějaké to malé přátelství jako bonus, když se budete snažit. Každopádně získáte zázemí a oproti životu na ulici důstojnou existenci. A taky pocit, že nejste světu úplně ukradení.
Jestli se později odrazíte do venkovního života, to už bude záležet na vás, šanci dostanete. Pokud vydržíte a zasloužíte si důvěru, můžete se posunout dál. Není vyloučeno, že vás v budoucnu zaměstnají jako pečovatele v domově pro seniory, a v tom případě si pak dokážete i něco našetřit, z čehož si časem budete moci dovolit pronajmout bydlení. Chce to ale notnou dávku trpělivosti. Ne měsíc, ne dva, ale spíše pár let. Za tu dobu se člověk usebere, uvědomí si spoustu věcí a je schopen přeskládat si priority. Nebýt vystaven svodům a neřestem venkovního světa má hodně do sebe. Institut je v podstatě takový malý klášter pro všechny, ani nemusíte být věřící, nikdo vám za to hlavu neutrhne. Musíte však dodržovat jistá pravidla, bez toho to nepůjde. Především je potřeba pracovat a účastnit se modliteb. Protože pokud jste se dostali až do bodu, kdy jste byli nuceni vyhledat pomoc Institutu, nejspíš to s vámi bylo hodně zlé a něco jste v životě pořádně zbabrali.
Nebojte se, v práci vás nikdo nebude ždímat jak citrón ani vám nebude soustavně hledět pod ruce a napomínat vás. Dělá se takovým tempem, jakým stačíte. V zařízení působí i zdravotní sestry, které vás nenechají na holičkách, po zdravotní stránce, a když bude potřeba, někdo vás klidně odveze i na specializované vyšetření třeba až do Olomouce.
Znám několik lidí, kteří se v Institutu našli a doslova jim zachránil život. Třeba Pavel. Dostal se tam v šílené situaci, kdy se mu nepovedlo zabít se v autě a rozpadl se mu celý život. Po roce a půl v Institutu tam již několik měsíců pracuje jako ošetřovatel v domově pro seniory, má jasný směr i cíl a spoustu plánů do budoucna. Vypadá spokojeně. Nebo Petr, který se dostal do Institutu z posledních sil po 10 letech na ulici v naprosto zuboženém stavu. Našli ho sedícího na lavičce před zařízením a byl schopen je pouze poprosit, jestli by ho nepřijali. Samozřejmě neodmítli. Nohy měl Petr úplně oteklé, poraněné a nešlo mu je vyndat z bot, když ho chtěli umýt. Byl na pokraji zhroucení. Postarali se o něj a zachránili mu život. Vyléčili ho a vrátili mu chuť do života. Když jsem se Péti ptal, kdy byl v životě nešťastnější, odpověděl mi, že tady a teď - v Institutu. Kdyby ho tenkrát nebyli vzali, už by tu s námi nejspíš nebyl, neboť ke všemu zlému, co zažil, má navíc chronickou obstrukční plicní nemoc.
Samozřejmě je i dost takových, kteří prošli zařízením jako průchoďákem a nic si z toho nevzali. Pouze zneužili dobrodinní jiných a nijak se nepoučili ani nezměnili. Takoví bohužel většinou končí špatně: zpátky na ulici nebo ještě hůř. Kdo si opakovaně neváží podané ruky, tomu už nejspíše není pomoci.
Zdaleka ne všichni přišli do Institutu v nouzi, krizi a zbědovaném stavu. Žije v něm několik lidí, co tam působí jako dobrovolníci, kteří si Bílou Vodu vybrali za svůj nový domov, protože je naplňuje láska k Bohu a pomoc bližnímu.
Společnost vede římskokatolický kněz a farář - otec Jozef. Píšu to se Z, protože je to tak správně, Jozef je Slovák. A taky velmi chytrý a vzdělaný ctihodný pán, jenž velmi moudře káže. Když se po mši vysvlékne z kněžského roucha, dá se s ním mluvit o všem možném a mnohdy s ním bývá i legrace. Není to žádný fanatik, který by každou pátou větu končil citátem z Bible.
Z dobrovolníků musím vyzdvihnout i obětavou paní Magdu, laickou duchovní (takzvanou zasvěcenou), která prací pro potřebné žije. Ona, pan farář a Petr Š. tvoří trio, na kterém leží největší břímě chodu a fungování celého zařízení.
Petr Š. pochází z Valašska, je také zasvěcený a v Institutu má na starost úplně všechno. Od výstroje klientů, přes hudební doprovod na mši, až po rozvoz potřebných po úřadech a doktorech. Petr je navíc vynikajíci hudebník, výborně hraje na kytaru a klávesy a nádherně zpívá. Kdysi se tím i živil. Když spolu s paní Magdou v kostele zapějí: „Lásku neuhasí ani velká voda…“, derou se do očí slzy.
Osudy klientů bývají často dosti smutné, avšak několik z nich opravdu našlo v Bílé Vodě ztracený domov a vytoužený klid na duši. Vojta tam žije 7 let a už by neměnil. Služebně nejstarší obyvatel se v zařízení nachází dokonce 14 roků.
Petr Š., který je pravá ruka pana faráře a stará se o všechno, si vás vezme pod křídla, budete-li chtít, a můžete mu pomáhat se zvířaty, on je totiž něco jako místní zootechnik. Jsa zřejmě obdařen nadpřirozenými schopnostmi, jednou se stalo, že na hodinu přesně předpověděl, kdy se"jeho" kravička otelí. Kromě ní a dalšího skotu v počtu 4-6 kusů v chlévě přebývá i prasátko. Čas od času se koná zabíjačka.
Petr Š. je pracovně na roztrhání, ale přesto si v parném létě udělal čas a vytáhl nás na výlet do Polska k otmuchowským jezerům, což jsme ve 40 stupňové „horúčavě“ potřebovali tak, že jsme potom chrochtali blahem. Občas taky v létě zorganizuje nějaký táborák a opékání s kytarou. V Institutu a hlavně pro něj žije 17 let.
Nemohu také nezmínit občas zlobivého Mariána, mého slovenského bratra. Ten měl jednou namále, aby ho nevyhodili kvůli pití. Sem tam si totiž potají přihnul. Nic moc velkého, ale některým to vadilo, a tak to prasklo. Polepši se, Maroško!
V Bílé Vodě žije přes dva roky. Je velice šikovný a pracovitý a dokáže spravit nebo vyrobit, nač si vzpomenete. Do Institutu se dostal po smrti manželky, jelikož to začal přehánět s pitím. Protože byl vždycky výborný řemeslník, kdykoliv doma pod Tatrami zavítal do hospody spláchnout žízeň po práci, ještě ani nestačil dosednout a už měl na stole několik panáků od lidí, kteří ho potřebovali. To se pak z jednoho stane alkoholik celkem snadno.
Maroško má doma na Slovensku barák a našetřeno hodně peněz, nepotřebuje azyl, v Bílé Vodě je mu prostě dobře. A taky tam drží na uzdě to svoje pití, jak přiznává.
Zpočátku je to pro člověka docela těžké, ale zvyknout se určitě dá. Režim je zkraje přísnější a pár měsíců musíte vydržet bez mobilu a možnosti disponovat penězi podle vlastních představ. Má to své dobré důvody. Lidé na okraji totiž často neumí hospodařit a mnohdy za sebou mají alkoholovou, drogovou či kriminální minulost.
Pan farář je v tomto důsledný a vyžaduje, aby se klienti aspoň zpočátku více soustředili na sebe a na změny, které je nutno provést, než na mobil a konzumní, zpovykaný okolní svět. Odříkaného chleba největší krajíc. Posiluje to vůli a trpělivost. Když úvodní poněkud krušné období trvající zhruba šest měsíců překonáte, máte napůl vyhráno a jste o notný kus blíže k uzdravení.
Pracovat můžete na několik způsobů, podle vašich schopností a možností. Zdatní nováčci většinou začínají u zpracování a ukládáni dřeva, než se ukáže, co v nich je, a s čím by mohli být nápomocni a užiteční. V areálu bývalého kláštera je dobře vybavená dílna, takže šikovní kutilové si zde přijdou na své. Dá se dělat i mnoho jiného. Můžete být u zvířat nebo se podílet na údržbě areálu, případně i na opravách kostela, pokud jste zruční. Záleží taky na počasí a ročním období. Na jaře a v létě se často pracuje na zahradě. Trhají se třešně, rybíz, jablka, sází a sklízí se zelenina, pleje se „burina“ a okopává. Na podzim se sbírají ořechy a hrabe listí, v zimě sníh. Občas můžete zaskočit i v kuchyni u nádobí. Pokud vydržíte, původně tuhý režim se po čase uvolní a nakonec se z vás stane téměř svobodný člověk.
Děvčata z řad dobrovolnic (jmenovitě Jožka a Majka) výborně vaří a pod vedením paní Magdy a její kolegyně, zkušené paní kuchařky, chutná každému. Strava je domácí, vydatná a nešizená. Porce jídla se slovenským šmrncem jsou více než dostatečné.
Aby to nevypadalo, že Institut je vlastně takový malý ráj u Javorníku, prozradím, že otec Jozef se někdy umí i pěkně naštvat a zařvat, když se mu něco nelíbí. I farář je jenom člověk, příliš si ty duchovní zase neidealizujme. Někdy bych si je představoval citlivější a přál bych si, aby tolik nespoléhali na to, že Bůh všecko zařídí.
Občasné výbuchy hněvu patří k životu kněze, který se snaží převychovat desítky zbloudilých duší, napravit desítky ztracených existencí, naplnit desítky prázdných nádob a přivést na správnou cestu desítky notorických hříšníků.
Otec Jozef toho navíc má někdy tolik, že ani neví, kde mu hlava stojí. Kolikrát vstává i ve čtyři ráno, aby podojil krávy nebo posekal trávu, poté si jde ještě někdy zaběhat s Pavlem, bývalým vojákem a legionářem, který je fakt drsňák, a proto jsem mu z legrace někdy říkával Don Pablo. Po pár kilometrech běhu se Jozef osprchuje, nasnídá a v 7.15 už je v kněžském připraven v kapli, aby vedl modlitbu růžence, poté odsloužil mši svatou a navrch odříkal korunku.
Po bohoslužbě se klienti rozcházejí do práce, pan farář vymění hábit za montérky a jde se makat. Jozef se většinou nezastaví až do večera. Furt něco dělá nebo někde lítá, zdá se být trochu hyperaktivní.
Zařízení v Bílé Vodě je určeno pro muže, byť se tam vyskytuje i několik žen, většinou z řad dobrovolnic nebo zaměstnankyň domova pro seniory. Ubytovna pro lidi na okraji je však určena pouze mužům. Obdobné zařízení pro ženy v rámci Institutu Krista Velekněze funguje v Choryni na Kroměřížsku, kontakt a informace najdete na webu.
Tento článek vlastně píšu i proto, abych lidem z Institutu - v čele s otcem Jozefem - poděkoval, a taky proto, abych se omluvil. Odpusťte mi, prosím, pozdravujte tam ode mě a Bůh Vám všem žehnej.
Autorský text s využitím https://www.ikvbv.cz/
PS: Jak jsem jen mohl zapomenout na Zdendu - maskota celého Institutu a věčného potížistu! Kafe a cigárka, to je jeho. Má svůj svět, který by vydal na knihu. Opatruj se, Zdenále.
