Byl Nelson Mandela vždy humanistou, nebo měl i sklony k násilí a nesnášenlivosti jako jeho žena?

Radikální začátky a „Černý nacionalismus“

​Narodil se jako příslušník královské rodiny národa Xhosů. Vystudoval právo na univerzitách v Alice a Johannesburgu. Po studiích se přidal k Africkému národnímu kongresu a stal se zakladatelem jeho mládežnické organizace. Poté, co se moci v roce 1948 chopila Národní strana začal Mandelův význam vzrůstat.

Ve 40. a 50. letech minulého století nebyl usměvavým pánem v pestrobarevné košili, jak ho známe z televize, ale tehdy jeho světonázorem silně cloumal africký nacionalismus. Mandela se stavěl velmi skepticky k jakékoli spolupráci s lidmi jiné než černé barvy pleti. On a jeho souputníci (jako Anton Lembede) vnímali Jihoafrickou republiku jako zemi patřící výhradně černým Afričanům. V tomto období se Mandela ostře vymezoval proti bílým liberálům. Považoval je za pokrytce, kteří chtějí udržet status quo. Bránil se také společným protestům s jihoafrickými Indy, protože se obával, že by to rozmělnilo čistě africký charakter hnutí.

​Kritici z řad zastánců nadřazenosti bílé rasy dnes toto často vytahují jako důkaz jeho „skrytého rasismu“, je však nutné podotknout, že tento postoj byl reakcí na brutální systém apartheidu, který černochy dehumanizoval. Mandela v té době věřil, že aby černí Jihoafričané získali zpět svou důstojnost, musí se spoléhat výhradně sami na sebe.

Ve své autobiografii Dlouhá cesta ke svobodě otevřeně přiznává:

​„Byl jsem tehdy velmi úzkoprsý. Díval jsem se na Indy jako na cizince, kteří do našeho boje nepatří. Bál jsem se, že jejich účast rozmělní naši čistě africkou identitu.“

​Ozbrojený boj a otázka násilí

​Kritici dále upozorňují na Mandelovo působení v čele Umkhonto we Sizwe (Kopí národa), ozbrojeného křídla Afrického národního kongresu (ANC), což je je nejstarší a nejvýznamnější politické hnutí v Jihoafrické republice, které se zformovalo jako hlavní síla v boji proti apartheidu.

Zde se debata posouvá od rasismu dokonce až k terorismu. Pod jeho vedením organizace prováděla sabotáže, které sice primárně cílily na infrastrukturu, ale nevyhnutelně vedly i ke ztrátám na životech. Mandelovi odpůrci argumentují, že schvalování násilí proti státu, který byl definován rasově, v sobě neslo prvky rasové nenávisti. Mandela sám se však u soudu v Rivonii hájil tím, že násilí zvolil až jako poslední možnost, když byly všechny legální cesty k nápravě uzavřeny.

Soudní procesy s Nelsonem Mandelou nebyly jen právními bitvami, ale klíčovými politickými milníky, které proměnily neznámého právníka v celosvětový symbol odporu proti útlaku. Nejdůležitějším z nich byl tzv. Proces v Rivonii (1963–1964), který navždy změnil dějiny Jižní Afriky.

​Cesta k lavici obžalovaných

​Mandela nebyl souzen pouze jednou. Již v roce 1956 byl spolu se 155 dalšími aktivisty obžalován z velezrady v tzv. Treason Trial. Tento proces trval pět let a skončil osvobozením všech obviněných, což byla pro režim apartheidu ponižující porážka.

​Situace se však radikálně změnila po masakru v Sharpeville (1960), kdy stát zakázal Africký národní kongres. Mandela odešel do ilegality a spoluzaložil ozbrojené křídlo Umkhonto we Sizwe. V roce 1962 byl dopaden a původně odsouzen k pěti letům za podněcování ke stávkám a nelegální opuštění země.

V červenci 1963 provedla policie razii na farmě Liliesleaf v Rivonii, kde objevila úkryt vedení ANC a dokumenty plánující partyzánskou válku (Operace Mayibuye). Mandela, ačkoliv již ve vězení, byl označen za hlavního obžalovaného v novém procesu. Hlavními body obžaloby byly sabotáže - celkem 193 činů namířených proti vládním budovám a infrastruktuře, velezrada - příprava ozbrojeného povstání, napomáhání cizí invazi a komunistické spiknutí. Režim se snažil proces vykreslit jako součást globálního komunistického nebezpečí.

​Projev, který otřásl světem

​Místo aby se Mandela u soudu hájil právnickými kličkami, rozhodl se proces využít jako politickou tribunu. Jeho úvodní řeč trvala přes tři hodiny a stala se jedním z nejvýznamnějších politických manifestů 20. století. Mandela v ní otevřeně přiznal, že se podílel na plánování sabotáží, ale odmítl obvinění z terorismu. Vysvětlil, že k násilí ho dohnal stát, který uzavřel všechny legální cesty k dialogu.

​Tato slova, vyřčená v atmosféře, kdy všem hrozil trest smrti provazem, udělala z obžalovaných v očích světové veřejnosti morální vítěze.

​Díky obrovskému mezinárodnímu tlaku ze strany OSN a světových lídrů se soudce Quartus de Wet nakonec neodvážil vynést rozsudek smrti. Verdikt, který byl vynesen 12. června 1964, zněl: doživotní vězení pro Mandelu a dalších sedm obviněných. Místo výkonu trestu: věznice Robben Island.

​Tím, že režim Mandelu nepopravil, nechtěně vytvořil žijícího mučedníka. Proces v Rivonii tak paradoxně nebyl koncem hnutí odporu, ale začátkem mezinárodní izolace apartheidu, která o tři desetiletí později vedla k jeho pádu.

​Drsná manželka Winnie

V porovnání s Nelsonovým postupným odklonem od násilí působí životní dráha jeho tehdejší manželky Winnie Madikizela-Mandela jako temné zrcadlo. Zatímco Nelson z vězení budoval obraz smířlivého státníka, Winnie v ulicích radikalizovala davy. Právě na jejím příkladu lze nejlépe demonstrovat, jak tenká byla hranice mezi bojem za svobodu a rasovou nenávistí.

​​Mandela-pragmatik pochopil, že apartheid nelze porazit v izolaci. V manifestu z roku 1961 jasně deklaroval:

​„Přijde den v životě každého národa, kdy zbývají jen dvě možnosti: podrobit se, nebo bojovat. Ten čas nyní nastal pro Jižní Afriku. Nebudeme se podrobovat a nemáme jinou možnost, než odpovědět na násilí násilím.“

​Zatímco ve vězení studoval afrikánštinu, aby porozuměl nepříteli, jeho manželka Winnie se stala tváří militantního odporu. Její rétorika se v 80. letech zvrhla v otevřené podněcování k násilí nejen proti bílým, ale i proti „černým zrádcům“. Její nejkontroverznější výrok z roku 1986 dodnes děsí historiky:

​„Se svými krabičkami sirek a svými náhrdelníky osvobodíme tuto zemi.“

„Náhrdelník“ byla brutální metoda popravy, kdy byla oběti kolem krku nasazena pneumatika naplněná benzínem a zapálena. Tento radikalismus vedl k hlubokému rozkolu mezi manžely po Nelsonově propuštění. Mandela Winnie veřejně podpořil, ale soukromě (a později i politicky) se od jejího násilného pojetí distancoval.

Mezitím sílila mezinárodní kampaň za jeho propuštění, k němuž došlo v roce 1990 během eskalace občanských nepokojů. Mandela se zapojil do jednání s prezidentem de Klerkem s cílem ukončit režim apartheidu a ustanovení všeobecných svobodných voleb, v nichž dovedl Africký národní kongres k vítězství. Jeho rétorika se změnila a přijal koncept „Duhového národa“. Paradoxně však čelil kritice z opačné strany – od mladých radikálů. Ti ho obviňovali z toho, že je „příliš měkký“ vůči bílým, že se zaprodal a nechal ekonomickou moc v rukou bílé menšiny výměnou za politické funkce. Pro tyto kritiky byl Mandela zrádcem vlastní rasy, který neprovedl dostatečně tvrdou odplatu a konfiskaci majetku bělochů.

Nobelova cena za mír

V roce 1993, kdy Mandela ještě nebyl prezidentem, norský Nobelův výbor oznámil, že cenu za mír získá tehdejší úřadující prezident JAR Frederik Willem de Klerk a Nelson Mandela. Ocenění jim bylo uděleno za „jejich práci na mírovém ukončení režimu apartheidu a za položení základů pro novou demokratickou Jihoafrickou republiku.“

​Toto rozhodnutí bylo ve své době přijímáno s rozpaky. Mnozí stoupenci Afrického národního kongresu nesli nelibě, že se Mandela musí o cenu dělit s mužem, který byl představitelem systému, jenž Mandelu na 27 let uvěznil. Na druhé straně radikální zastánci apartheidu vnímali de Klerka jako zrádce bílé rasy.

​Ačkoliv se na pódiu v Oslu oba muži usmívali, jejich osobní vztah byl v té době na bodu mrazu. Mandela během jednání o nové ústavě de Klerka veřejně kritizoval a obviňoval ho, že nezvládá (nebo nechce) zastavit vlnu politického násilí v černošských ghettech. Mandela později přiznal, že společné převzetí ceny bylo aktem politické nutnosti – muselo ukázat světu i občanům JAR, že smíření je možné i mezi nejzarytějšími nepřáteli. Ve své nobelovské řeči nemluvil jen o Jižní Africe. Vyzvedl cenu jako závazek pro celý svět a vzdal hold těm, kteří trpěli v boji za svobodu.

​„Tato cena je oceněním pro všechny ty, kteří přinesli oběti, aby přinesli mír tam, kde byla válka, a spravedlnost tam, kde vládl útlak.“

​Mandela tento moment využil k tomu, aby definitivně opustil svou radikální rétoriku z mládí a potvrdil svůj přerod v globálního humanistu. Tímto krokem získal definitivní mezinárodní legitimitu, která mu v roce 1994 otevřela cestu k prezidentskému úřadu.

Prezident mezi dvěma ohni

V roce 1994 se Mandela stal prezidentem a musel čelit paradoxní situaci: zatímco bílá menšina se třásla strachy z odplaty, černá většina očekávala okamžité vyvlastnění bělochů. Mandela zvolil cestu, kterou mnozí radikálové dodnes vnímají jako zradu. V roce 1995 vzkázal svým černošským stoupencům:

​„Musíme zapomenout na minulost a dívat se do budoucnosti. Pokud teď vezmeme bílým jejich symboly, vezmeme jim pocit, že do této země patří. A to si nemůžeme dovolit.“

Mandelovým hlavním úkolem v roli prezidenta bylo zabránit odlivu mozků a kapitálu (především bílých obyvatel) a zároveň uspokojit hladové nároky utlačované černošské většiny. V tomto období čelil obviněním zprava i zleva. Někteří bílí nacionalisté ho stále vnímali jako komunistického teroristu, který skrytě plánuje vyvlastnění, a radikálnější křídla ANC mu vyčítala, že se příliš přátelí s bývalými vězniteli. Symbolem Mandelova „přílišného smíření“ se stalo jeho gesto na Mistrovství světa v ragby v roce 1995, kdy si oblékl dres Springboks – symbol, který černí Jihoafričané léta nenáviděli jako znak apartheidu.

​Mandela v této době prosadil vznik Komise pro pravdu a usmíření. Ta byla postavena na principu, že pachatelé zločinů apartheidu získají amnestii, pokud se plně přiznají. Pro mnohé oběti to byl šok a vnímali to jako popření spravedlnosti ve prospěch politického klidu.

​Svědomí světa

​Po odchodu z funkce v roce 1999 se stal globálním morálním arbitrem. Svou filozofii nenávisti kontra lásky shrnul v jednom ze svých posledních velkých textů:

​„Nikdo se nerodí s nenávistí k jinému člověku kvůli barvě jeho kůže… Lidé se nenávidět učí, a pokud se mohou naučit nenávidět, mohou se naučit i milovat, protože láska přichází k lidskému srdci přirozeněji než její opak.“

​Mandela nebyl svatý, byl to politik, který pochopil, že nenávist je sice silný motor, ale špatný kompas. Jeho odkaz je dnes v JAR pod palbou kritiky nové generace, ale jeho schopnost zabránit rasové genocidě zůstává triumfální.

Po odchodu z funkce v roce 1999 se stal „svědomím světa“. Věnoval se boji proti HIV (poté, co na tuto nemoc zemřel jeho syn Makgatho) a zprostředkování mírových rozhovorů v Burundi.

​Jeho kritický pohled na svět se však nevyhnul ani západním mocnostem. V roce 2003 ostře napadl USA a prezidenta George W. Bushe za invazi do Iráku, přičemž prohlásil, že USA jsou zemí, která „napáchala ve světě nepředstavitelná zvěrstva“. Tato vyjádření mu v některých západních kruzích vynesla nálepku anti-amerikanisty, pro jiné to však byl důkaz jeho morální nezávislosti.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nelson_Mandela

https://www.britannica.com/biography/Nelson-Mandela

https://www.nelsonmandela.org/content/page/biography

https://www.sahistory.org.za/people/nelson-mandela

https://www.britannica.com/event/Rivonia-Trial

https://www.history.com/topics/africa/nelson-mandela

https://www.nobelprize.org/prizes/peace/1993/mandela/facts/

https://www.bbc.com/news/world-africa-14094918

https://www.sahistory.org.za/article/rivonia-trial-1963-1964

Mandela, Nelson: Long Walk to Freedom (Little, Brown and Company, 1994)