Článek
Píše se rok 1984 a pan Josef, jehož identitu nemohu prozradit, je po přijímači vybrán ke zvláštnímu vojenskému útvaru. Má totiž vyhovující kádrový profil: jeho otec je místopředseda podnikové organizace KSČ a Josef (zřejmě pod vlivem táty) taktéž směřuje do strany, prozatím se nachází na listině jejích kandidátů. Coby mistr republiky v řeckořímském zápase disponuje odpovídajícím fyzickým fondem a má pro strach uděláno. Tohle všechno jsou předpoklady, které ho pro speciální jednotku předurčují. Není divu, že po něm soudruzi z armády sáhnou, když se ke všemu může pochlubit správným dělnickým původem - je vyučený instalatér. Později se Josef se stranou rozejde ve zlém ještě dříve, než do ní vstoupí, to už je ale jiný příběh.
Po přijímači jej odvelí do Jihlavy, kde jednotka s tajemně znějícím názvem sídlí. Že nepůjde o tuctovou vojenskou službu mu dojde ve chvíli, kdy vyfasuje červený baret. Takové přece nosí „paragáni“, říká si. Tak se přezdívá výsadkářům, neboli mužům z brigády rychlého nasazení, která se dělí na několik praporů. Jeden z nich je vyloženě výsadkový, ale skáčou prý všichni. Josef nakonec absolvuje 56 seskoků, některé i z výšky pouhých 1400 metrů, při které letadlo nezachytí radary. To opravdu není pro každého. Stejně jako ranní rozcvička čítající několikakilometrový běh nebo stovky kliků. Pro každého není ani nácvik boje muže proti muži za použití vojenského juda. Dnes bychom vojenskému judu řekli spíše MMA (z anglického mixed martial arts, tedy smíšená bojová umění), protože vedle klasického juda se v něm používal i box, karate a řeckořímský zápas.
Vojáci z jednotky pro likvidaci diverzních skupin, která byla navzdory svému označení určena právě k diverzi, byli více než jiní připraveni k ostré akci. V té době zrovna probíhaly politické otřesy v Polsku a Josefa a další vojáky vyslali strážit česko-polskou hranici. Josef říká, že „na čáře“ dostali seznam osob z okruhu polských disidentů a jiných nepřátel režimu, které měli v případě, že na ně narazí, zlikvidovat. Ve hře byla dokonce i varianta B: Výsadkem vniknout na polské území, provést únos a následné odstranění nepřítele. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo, politické nepokoje u našich severních sousedů se vyřešily mírovou cestou a Josef tedy nikoho unášet ani zabíjet nemusel. Což on by opravdu uměl, klidně i holýma rukama, byl na to cvičen. Říká, že zabít je docela jednoduché: „Stačí například někoho pěstí udeřit do ohryzku, zlomíš mu jazylku a on se udusí. Nebo na solar plexus. Nebo ho bodneš do ledviny a nůž otočíš o 180 stupňů. Oběť se okamžitě složí. Tiché, rychlé, nenápadné. Těch technik je hodně. Když projdeš paragánským výcvikem, umíš usmrtit člověka jednou rukou. Nebo klidně i rozzuřeného psa. Protože víš, kam sáhnout, a kde udeřit. Adrenalin udělá svoje, takže necítíš bolest. U člověka i zvířete existují vysoce zranitelná místa a body, které když znáš, máš obrovskou převahu. Ale vojna u paragánů tě naučí nejen bojovat, také vyhnout se boji, když je to potřeba. Jednou na cvičení jsem se zamaskoval hlínou a větvemi, zavřel jsem oči a sklopil hlavu. Oči jsou totiž ve tmě vidět na sto honů. A kluci, co měli za úkol nás cvičně přepadnout, prošli pár metrů okolo mě a nechytili mě,“ vzpomíná Josef.
A jak to u paragánů chodilo se šikanou? Josef prý žádnou nezažil. „Byla tam větší úcta a respekt jeden k druhému než u jiných jednotek, protože jsme si byli vědomi svých schopností a své výjimečnosti. Navíc, kdyby došlo na ostrou akci, šikanovaný by to mohl svému utlačovateli fatálně oplatit. Byli jsme elita i mezi paragány,“ zamýšlí se. A vzápětí dodává, že jestli se u nich něco jako šikana vyskytlo, byla to spíše legrace a krácení dlouhé chvíle. „Například jsme zavřeli kluka do skříně, klíčovou dírkou jsme mu do ní strkali mince a on musel zpívat. Juke-box se tomu říkalo,“ směje se.
Podobný druh úcty mezi vojáky mi před časem popisoval i muž, který na počátku devadesátých let sloužil u francouzské cizinecké legie. (Chtěl jsem napsat článek i o něm, ale bohužel mě odmítl.) Vyprávěl mi, jak například vojáci jeden druhému stiskli ruku na znamení, že dohovořili, aby si vzájemně neskákali do řeči.
Autor tohoto textu nebyl ani na „obyčejné“ vojně, natož u paragánů, a nesmírně toho lituje, mnohem dříve by si vštípil, co je to poslušnost, řád, kázeň, disciplína, odříkání a život mezi dravci. Podle mě bylo chybou zrušení povinné základní vojenské služby. Byla to totiž zřejmě i vojna, co panu Josefovi později zachránilo život, když po revoluci začal podnikat a vybudoval několik firem s milionovými obraty. Až jednoho dne načapal manželku při nevěře se dvěma muži. Neprovedl s nimi krátký proces, jak by se na bývalého paragána slušelo, ale otočil se na pětníku a odešel. Zradu manželky pak léčil v náruči své asistentky, jíž časem udělil dispoziční právo s jeho bankovním účtem. Netrvalo dlouho a čiperná paní mu z něj vyluxovala 50 milionů ve chvíli, kdy v nemocnici bojoval s následky mrtvice. Z Josefa se ze dne na den stal bezdomovec, který v zimě vestoje spával u větrací šachty, z níž proudil teplý vzduch. Kamarádi v uvozovkách ho hodili přes palubu a lidé, kterým napůjčoval miliony, se mu vysmáli do očí. Každý druhý by si to v takové situaci hodil. Ne tak Josef, který to dokázal ustát. Dnes už zase bydlí a žije jako normální člověk. Prostě paragán s nezlomnou výdrží a vůlí.
Autorský text na základě výpovědi pana Josefa, který z pochopitelných důvodů nemůže být ztotožněn
