V roce 1980 udělal jako jediný rozhovor s únosci letadla přímo za letu. Vzniklo ikonické foto

V jednu chvíli se v kokpitu únosci dobře bavili, z čehož vznikla fotografie, která Arala katapultovala do klubu elitních světových fotoreportérů. Uznání mezinárodního tisku si však získal už dříve snímky, které pořídil během masakru na náměstí Taksim, k němuž došlo 1. května 1977 v Istanbulu. Jeho fotografie distribuovala francouzská agentura Sipa Press a byly publikovány v časopisech Time a Newsweek. Dnes jsou některé z nich k dispozici také českým čtenářům.

Přeji dobrý večer do Istanbulu. Vím, jak vzácný je váš čas, a proto vás nechci zdržovat dlouhým úvodem. Můžeme rovnou přejít k první otázce?

Samozřejmě, rád vás poznávám.

Co ovlivnilo vaše rozhodnutí stát se novinářem a nikoli lékařem?

Řekl bych, že to do značné míry určily okolnosti. Můj strýc byl lékař. Pocházím ze Siirtu. Narodil jsem se v roce 1956 v provincii na jihovýchodním cípu Turecka a v té době byl můj strýc jediným lékařem v Siirtu. Obdivoval jsem ho.

Jako dítě jsem v komiksech, které jsem četl, a v časopise Hayat, který k nám domů chodil, obdivoval různé osobnosti. Mezi nimi byl také doktor Albert Schweitzer. Působil v Africe. Podával pomocnou ruku lidem v místech, kde ji skutečně potřebovali. A já jsem se narodil právě v oblasti, kde byla pomoc velmi potřebná. Možná tedy bylo přirozené, že jsem si tyto věci spojil.

Uplynuly roky, udělal jsem přijímací zkoušky na vysokou školu, ale bohužel jsem nezískal dostatečný počet bodů pro přijetí na lékařskou fakultu.

Fotoaparát, který mi v době dospívání daroval jeden z bratranců, změnil můj pohled na svět. Film byl sice drahý a nedostatkový, ale fotografování a experimentování s ním mě bavilo. V sedmdesátých letech, kdy mezi mladými lidmi v Turecku začaly propukat střety, jsem fotografoval a dokumentoval všechny tyto události.

Ještě než jsem se stačil rozhodnout, že se stanu novinářem, už jsem jím vlastně byl. Nějakou dobu jsem dokonce spal s policejním rádiem pod hlavou a k mnoha událostem jsem jako reportér dorazil dříve než policie.

Když se fotografie, které jsem pořídil během událostí 1. května 1977, objevily ve světovém tisku, začal jsem pracovat pro agenturu Sipa Press v Paříži. Svědčil jsem o válkách, konfliktech, katastrofách a lidských tragédiích po celém světě.

Jak to máte v životě se strachem? Podle mě to váleční reportéři musejí mít jinak než normální smrtelníci…

Jako každý člověk se i já bojím. Zdroje strachu, které do nás v dětství vkládá naše nejbližší okolí, s věkem přibývají. S rostoucí odpovědností se stávají důležitými také strachy, které si vytváříme sami. To může člověka přivést až do stavu, kterému se říká opojení mocí. Například když člověk začne mít potěšení ze strachu někoho jiného…

Ve válkách byl mým prvním strachem, který vycházel z toho, že jsem člověk, strach ze smrti, zranění nebo mučení. Bojíte se, protože to všechno máte neustále kolem sebe. Existuje také strach z únosu nebo z hladu.

V souvislosti s mou prací může mít strach velký dopad. Zesílí fotografie, kterou jsem pořídil, intenzitu války? Povede k touze po odvetě?

Strach máme všichni a mám ho i já. Například když v mé bezprostřední blízkosti umírají lidé. V Libanonu zemřelo dítě, které jsem vzal do náruče ve snaze ho zachránit. V Rumunsku jsem při natáčení slyšel, jak tank rozdrtil mého kameramana, který stál za mnou. Strávil jsem také jednu noc s vězněm, který měl být následující den popraven.

Strach jsem zažíval i mimo války, během období, kdy jsem působil v divočině. Například na Borneu jsem se ze strachu o vlastní život pevně přivázal tělem k větvi stromu, ale zároveň jsem se bál, že mě v pralese roztrhají krysy. Nebo jsem měl strach, že mě roztrhá stádo divokých prasat.

Jak vidíte, znám tisíc podob strachu. Protože jsem zažil tolik děsivých událostí, řekl bych, že rozpětí mého strachu je poměrně široké. Důležité je dokázat tváří v tvář těmto věcem zůstat klidný a zachovat si duševní zdraví.

Navštívil jste během své novinářské kariéry někdy Československo nebo později Českou republiku?

Kromě turistických cest jsem tam příliš často nebyl. Pamatuji si, že když jsem byl ještě dítě, četl jsem v novinách o Pražském jaru v roce 1968. Události, které se tehdy odehrály, jsem si do značné míry vnitřně osvojil prostřednictvím knihy Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí, která mě ovlivnila na celý život.

Než se dostaneme k únosu letadla - jaká byla situace v Turecku na podzim roku 1980?

Rok 1980 byl důležitý nejen pro Turecko, ale i pro celý svět. Do roku 1980 jsme prožívali období, kdy se politické konflikty mezi polarizovanou mládeží proměnily v ozbrojené střety. Docházelo k masakrům civilního obyvatelstva.

Vojenský převrat z 12. září 1980, který měl tyto události ukončit, byl jedním z nejdůležitějších mezníků mé profesní kariéry.

V novinařině jsem začal pracovat v roce 1974 a jako fotoreportér jsem byl svědkem velké části střetů mezi pravicí a levicí, které byly později označovány za důvody převratu v roce 1980. Dokumentoval jsem také dělnické protesty a lidová hnutí.

Tento archiv mi umožnil dostat se do pařížské agentury Sipa Press a pracovat v jejím rámci jako mezinárodní fotoreportér.

Turecká ekonomika se zhoršovala, obyvatelstvo bylo polarizované a existovali politici, kteří spojovali svou vládu se sliby, že tento stav napraví, a přitom pokračovali ve svých chybách.

Potom přišel vojenský převrat.

Později jsem viděl v jiných zemích něco podobného: převraty byly hrou světových supervelmocí, které určovaly osud světa v ještě nedostatečně vyzrálých společnostech.

Převrat z 12. září 1980 měl údajně napravit tento rozvrácený stav, ale trosky, které po sobě zanechal, negativně změnily osud mé země.

A právě v této těžké době jste se 14. října 1980 ocitl na palubě uneseného letadla…

Abych mohl zpravodajsky pokrýt válku mezi Íránem a Irákem, potřeboval jsem získat vízum na iráckém velvyslanectví. Kvůli tomu jsem musel odletět do Ankary.

Nastoupil jsem v Istanbulu večer do letadla. Za normálních okolností trvá let 45 minut. Uplynula však už více než hodina a letadlo stále nepřistávalo. Nikdo navíc nic neoznamoval. Začínal jsem být nervózní.

Uličkou procházeli nějací muži a vstupovali do kokpitu. Situace byla velmi podivná. Vytáhl jsem z tašky fotoaparát a připravil si ho. Tento reflex už jsem tehdy měl.

Vedle mě seděl starší kolega, rozhlasový reportér.

Potom zaznělo oznámení. Řekli, že letadlo unesli na protest proti fašistické vojenské diktatuře a že ho odkloní do Íránu, kde cestující propustí. Sami pak chtěli odjet do Afghánistánu a připojit se k afghánským mudžahedínům bojujícím proti Sovětům.

Začali také mezi cestujícími vybírat peníze na pomoc.

Jako mladý novinář plný nadšení jsem přemýšlel, co bych měl udělat. Pak jsem oslovil jednoho z mužů, kteří chodili uličkou a které jsem považoval za únosce. Řekl jsem mu, že jsem novinář a že bych s nimi chtěl udělat rozhovor.

Cestující vedle mě se na mě nevěřícně dívali. Pravděpodobně se na mě i zlobili.

Únosce mě odmítl.

Po nějaké době přišel jiný únosce a s mým fotoaparátem mě zavolal do kokpitu.

Když jsem vstoupil do kokpitu, lidé uvnitř se smáli. Únosce přiložil pistoli ke krku kapitána, kterého pistole polechtala a začal se smát. Právě v tu chvíli jsem vstoupil já a začal jsem fotografovat přístrojem, který už byl prakticky součástí mého těla.

Únosci byli natolik přesvědčeni, že dosáhli svého cíle, že poskytli rozhovor mně i rozhlasovému reportérovi, který byl se mnou.

Já jsem toho využil jako profesní příležitosti a celou událost jsem co nejpodrobněji fotografoval.

Zaplatil jsem za to velmi vysokou cenu. Při této události zemřeli dva lidé a další byli zraněni. Já jsem nějaký čas strávil ve vězení a bylo se mnou zacházeno jako s teroristou a byl jsem mučen, protože si mysleli, že patřím k únoscům.

S výjimkou jednoho jsou všichni únosci dodnes naživu.

Jak se únoscům podařilo dostat pistole do letadla? Jak prošli bezpečnostní kontrolou a rentgenem?

V osmansko-tureckém slovníku vytvořili dutinu, do které se vešla zbraň, a pistoli do ní ukryli. V té době ještě nebyly rentgenové přístroje. Technologie nebyla tak vyspělá jako dnes.

Bezpečnostní pracovník si navíc myslel, že jde o Korán, a nechal je projít.

V rozhovoru z roku 2010 jste o únosu nechtěl příliš mluvit, protože jste o této události připravoval film. V jakém stavu je projekt nyní?

V mém životě je mnoho událostí, které jsou stejně důležité jako tato. Napsal jsem o nich knihu a nyní píšu další.

Druhá kniha bude zaměřená především na fotografie a mé nakladatelství už ode mě očekává také třetí knihu. Ta bude pokračováním knihy Nemožná místa.

Filmový projekt týkající se únosu je nyní odložen k ledu, protože se připravuje jiný film o mých zkušenostech v Libanonu. Kromě toho vznikl také komiks. Snažím se všechny tyto projekty stihnout.

Jak vidíte Turecko v roce 2026?

Ekonomicky ho nevidím příliš dobře. Rovnováha sil v regionu se také neustále mění. Existují i negativní důvody, které mohou ovlivnit budoucnost země.

Volby ve Spojených státech, volby v Izraeli a očekávané volby v Turecku mohou všechno změnit k horšímu (nebo k lepšímu).

Svět právě prochází transformací a abyste dokázali předpovědět, co se stane, museli byste být věštec.

Jak hodnotíte dnešní Evropu, zejména Evropskou unii?

V Evropské unii bohužel neexistuje společné chápání otázky práva, a to ani mezi členskými státy, ani v zemích, jako je Turecko, které se snaží o vstup do Unie.

Abych byl zcela otevřený, Evropskou unii považuji za pokryteckou a těžkopádnou.

Jaký je váš soukromý život?

Žiji s manželkou v Istanbulu. Pokračujeme v práci na dokumentárních filmech a knihách.

Je vám 70 let a máte za sebou mimořádně působivou kariéru. Co si od života ještě přejete?

Přál bych si, aby lidská práva, právní stát a spravedlnost byly na světě uplatňovány jednotně.

Žádný národ, žádné náboženství ani žádná rasa nejsou nadřazeny jiným. Všichni jsou si rovni a celé lidstvo by mělo mít stejný prospěch z bohatství tohoto světa.

Po tom, co jsem byl svědkem tolika válek, bolesti a brutality, si přeji mír pro všechny živé bytosti na světě.

Měl jsem kariéru, jaká se v životě poštěstí jen velmi málo lidem, ale stále za ni platím svou cenu.

Fyzická i psychická traumata, která jsem během své profesní kariéry utrpěl, jsou se mnou dodnes.

Od této chvíle je mým jediným přáním mír pro lidstvo.