Článek
Jak to se mnou aktuálně vypadá? Bledě. Když se probudím a najdu se v poloviční křeči, je to pro mě bingo pocit. Poloviční strnulost, poloviční zaťatost, jen poloviční napětí, pouze poloviční úzkost… To je pro mě lehkost bytí, kterou bych snad dokázal vydržet až do smrti.
Jenže nejpozději do hodiny už mě vnitřní bolest spaluje na škvarky. Ne každý sval, ale každou buňku v těle mám tak ztuhlou, že se cítím, jako bych vážil tunu. Trhá mě to zevnitř. Srdce mi buší jako splašené, v krku mám knedlík a špatně se mi dýchá. Moje hercna klidně dvacetkrát za hodinu bouchne tak silně, jako bych dostal výboj od defibrilátoru. Celé dopoledne se dokážu nadavovat nebo zvracet.
Divíte se mi, že jako první, co mě po probuzení napadne, je, jak zase v tomhle pekle přežiju den? Jak tu totálně rozbitou káru dotáhnu až do večera s nadějí, že to pak aspoň částečně zaspím? Jenže v noci to někdy bývá ještě horší. To už se regulérně dusím, bolí mě za hrudním košem a mám duši na jazyku. A i když to není takhle zlá noc, ale je to „pouze“ noc, po které se probudím s pocitem, jako bych byl v kleštích JEN napůl, tak stejně - sotva procitnu, přijde ten vír blbých myšlenek.
V ten moment mi začne mysl bouřit, jak uteču z bludného kruhu úzkosti, deprese, marnosti, beznaděje, černých scénářů a fobií. V hlavě nemám jeden vnitřní svět, ale nejmíň dva. Ten, ve kterém pro veřejnost předstírám, že jsem zdánlivě normální a zdravý, a pak ten druhý, v němž se spirálou ubíjejících, sebezničujících, otravně vtíravých myšlenek velmi rychle dostávám na dno. Přijde mi, jako bych byl trochu autista, trochu schizofrenik, hodně obsedant a hodně ADHD. Plus hodně něčeho dalšího.
Na farmakologickou léčbu jsem již téměř rezistentní. Jestli si denně vezmu čtyři Quetiapiny nebo 10, výsledek je stejný: paralyzující vnitřní bolest. Kvůli ní nemohu usnout, připravit si jídlo a skoro už ani vytáhnout paty z domu. Když mám postát chvíli ve frontě nebo v obchodě nemohu ihned najít příslušný regál, jako by se mi někdo kudlou vrtal v břiše.
„Ale vždyť vypadáš úplně normálně,“ říkají mi někteří. Jo, tak na pět minut to dokážu předstírat, pak se z toho doma třicet minut hroutím a hodinu zotavuji.
Od sedmnácti let trpím fobií z halitózy a tím pádem je pro mě passé i jakékoliv společenské uplatnění či vyžití, které by jinak (snad!) dodalo mému ubohému životu jakýs takýs směr, či alespoň řád nebo opěrný bod.
Frustrace sílí, beznaděj a strach rostou, jak se můj čas krátí. Vtíravé myšlenky jsou nesnesitelné a křeč v těle ohnivá. Cítím se v permanentním ohrožení nejen od jiných lidí, ale teď už asi nejvíc sám od sebe. Potřebuji z téhle stoky vytáhnout, je čím dál hustší a topím se, lapám po dechu!
Tělo nestíhá a stávkuje. Když přijde více podnětů najednou, jsem zahlcený a cítím se zahnaný do kouta, takže reaguji vyhýbavě nebo nepřiměřeně. Přitom jde kolikrát o běžné věci nebo problémy. Mě ale vyčerpávají i úplné drobnosti. Když na mě promluví tři lidi najednou, vyskakuji z kůže. Na ulici zatroubí auto a já dostávám infarkt.
Podstoupit elektrošoky nebo implantaci neurostimulátoru do mozku? Ano, i takové věci už mě napadají, protože nemám co ztratit. Pět minut denně se těším na smrt, zbylý čas dne žiju svůj deník zbabělce a ze smrti mám takovou hrůzu a panické ataky, že to nejde popsat. Až několik hodin denně. Při pomyšlení na věčnou nicotu se mi sevře hrdlo a v té chvíli často dostanu tu herdu do srdce - jako by od defibrilátoru. Nebo se mnou trhne takový nervový záškub, že v posteli celý poskočím. Kolikrát se musím posadit a zprudka nadechnout a v ten okamžik mám tep jako při infarktu.
Celý den se zaobírám svým špatným životem, špatným dechem, mizernými vyhlídkami a tím, že už brzy umřu, a přitom jsem ještě ani nezačal ŽÍT. Dostat se z toho za pomoci vůle už je pro mě scifi. Už nejsou dny špatné a méně špatné jako kdysi, už zbyly pouze ty tragické a ještě tragičtější. Pár takto pekelných dnů se přežít dá, pár týdnů s vypětím sil také, pár měsíců možná (s vůlí jako řemen a s nadějí, že když to přetrpíte, uleví se vám), jenže čekat na zázrak roky, to už nedám.
Jsem tak v křeči, že tenhle výlev píšu asi na dvanáctkrát, a mezitím chodím kouřit. Přitom se od mobilu nemohu odtrhnout, dokud to nebudu mít hotové a zveřejněné, protože každé přerušení psaní mi zesílí úzkost. Týden jsem nic nepozřel, jídlo do sebe nedostanu. Nevím, jak svůj chaos v hlavě popsat, všechno se mi motá do nesrozumitelného guláše. Cítím, že už mě ty obludy v hlavě požírají i s chlupama, proto to ze sebe musím dostat ven. A samozřejmě tím volám o pomoc.
Panebože, lidi, napište mi někdo, ať přijedu, a že s tím něco uděláme! Lékaři, terapeutické komunity, sociální zařízení, církevní organizace, kdokoliv! Slibte mi, že mi pomůżete dostat se na úzkosti, které by se daly vydržet, a já vám utrhnu obě ruce. Jak tu moji rozháranou chorou mysl utišit? Jsem absolutně bezradný.
Možná se někde v minulosti stala chyba a třeba by se mi ještě dalo nějak pomoci. Pojďme to ještě zkusit. Moje psychické problémy tu byly dávno před pitím a hazardem. Jsou tu už od dětských let. Tehdy mě ale ještě nepožíraly tak mohutně a krutě, protože jsem byl mladý a o dost silnější. Posledních pár let je to ale katastrofa. Už jenom pláč, myšlenková zacyklenost a žebrání o pomoc. Nikde nevydržím, v ničem nespatřuji smysl. Ve stínu smrtelnosti mi vlastně všechno přijde zbytečné.
Jsem schopen to i takto veřejně napsat, není už to samo o sobě důkazem mé nemoci, mého zoufalství? Prásknout na sebe všechny ty škaredé a trapné věci? Vlastně už to tady nějaký čas práskám, ale ještě nikdy jsem takto otevřeně nevyslovil svou prosbu o pomoc směrem k lékařům, terapeutům a vlastně i k široké veřejnosti.
Je mi úplně jasné, že když nepřiložím ruku k dílu, ostatní se mohou třeba rozkrájet a nic nesvedou, nic se nezmění. Nečekám zázraky, jsem smířen s tím, že plnohodnotně žít nebudu nikdy. Co bych ale ještě zkusit chtěl, je léčba, která by byla primárně zaměřena na psychiku, ne na závislosti. Ty nejsou příčinou, ale následkem. K recidivám dochází vždy proto, že už od dětství se cítím jako vězeň ve vlastním těle.
Možná by mi pomohlo vyšetření na ADHD, PAS, eventuálně schizoidní a další poruchy, plus kompletně překopaná medikace. Pokud by se podařilo najít pro mě vhodnější léky nebo léčbu, tak bych měl (za předpokladu vlastního heroického úsilí) alespoň malinkatou naději, že se můj největší strach brzy nepromění v realitu. Ozve se mi tajemný zachránce?
Děkuji moc,
Michal
majkypink@seznam.cz
