Článek
V ten moment si vezmu první neurol a začnu si pohrávat s myšlenkou, že už je čas zajít do kšeftu pro vodku nebo pro víno. Ne, ten strach, to nejsou absťáky, je to příčina mého pití. Ten strach tu byl dávno před alkoholem, byl tu v období abstinence a je tu pořád. Standardní léčba nezabírá. Ta alternativní je dostupnná třeba o půlnoci na benzínce.
Kdysi jsem tu už psal o svých fóbiích, které mám z určitých traumat z dětství, jež zůstaly dlouho přehlížené a neléčené a za ta léta propukly do obludných, nezvladatelných rozměrů. Doteď mě držela máma, jenže ta nedávno odešla. Dříve bych vyhrál mistrovství světa ve strachu ze smrti, teď smrt pociťuji jako úlevu a často mi na mysli vytane ten vtip, jak přijde pán do obchodu a přeje si 4 metry lana. Prodavač se ho ptá: „Chcete to zabalit?“ Přesně tak, odpoví zákazník.
I kdybych zítra vyhrál miliardu, na mém stavu se vůbec nic nezmění. Budu ve stejné svalové křeči, tenzi, napětí a úzkostech, akorát s tou miliardou na účtě. To, že se líp brečí v mercedesu než v trabantu, je jen blbý kec. Bolest drtí vždy stejně. Před X lety jsem lékaře prosil o elektrošoky, ale vysmáli se mi, prý to pro mě není. No vida, uběhlo pár let a už se začínají používat i na extrémní OCD, kterou od dvanácti trpím.
Můj bystrý a pragmatický bratr je toho názoru, že když půjdu víc mezi lidi, jako mávnutím kouzelného proutku bude po problému a vše bude okamžitě zalité sluncem. Jeho lékařské názory jsem přestal brát vážně ve chvíli, kdy nepoznal otcovu mrtvici, zdůvodnil ji požitím jedné tablety neurolu, a poradil mu, ať se z toho vyspí. To fakt dali diplom svědomitému empatickému odborníkovi. Jiní lékaři mi doporučili, ať si na fóbii z halitózy vezmu žvýkačku. Žádné doporučení na vyšetření jícnu, mandlí, žaludku…nic takového. Pacientů hodně, lékařů málo. O jednoho magora víc nebo míň, na tom přece nesejde. A úzkosti s mou fóbií spojené? Ty prý musím překonat vůlí, když léky nefungují. Nějak se zabavit, jít třeba mezi lidi. Díky za radu, hned zítra vyrazím do kina nebo na nějakou demonstraci.
Ženu samozřejmě nemám a kamarády taky ne. Kdo by o mě stál? Já sám bych tedy o člověka, jako jsem já, ani nezavadil a to si přijdu citlivější než většina ostatních dnešních čumilů do mobilu. Jak tedy naplnit zbývající čas? Čas osamělého invalidního důchodce? Psaním článků? Ano, občas mi to trochu udělá radost, když si je lidi čtou, ale život to není.
Uvažoval jsem o nějaké terapeutické komunitě, ale že bych z ní zrovna skákal radostí do stropu, tak to teda vůbec. Na některé komunity jsem beztak už starý, na jiné málo retardovaný, a v těch ostatních bych stejně dlouho nevydržel. Na psychiatrii bývám pečený vařený, tam je mi nejlíp, jenže to bohužel není ubytovna do finále.
Proč vlastně tenhle výlev? Píšou tu blogeři o svých trablích a někteří i velmi úšpěšně. Co si od tohohle článku slibuju krom vlny hejtů? Představte si, že někdy jsou i sprosté hejty lepší než absolutní nezájem okolí. Člověk aspoň ví, že ještě není mrtvej, když mu někdo nadává a ponižuje ho.
Byl jsem 7 let střídavě na ulici, v léčebnách, v azylácích a dokonce i v Instititu Krista Velekněze v Bílé Vodě. (Z toho jsem pak vypklnul knihu Deník bezdomovce, kde najdete víc.) Nebo jsem taky živořil v jedné hororové komunitě s názvem Teen Challenge, silně nedoporučuji. Na chřipku vám tam místo prášku doporučí modlení a tamní hodný personál se skládá z bývalých „polepšených“ kriminálníků, feťáků a zlodějů aut.
Výsledek? Obsese a úzkosti nezmizely, naopak bují krutým způsobem a tempem dál a já už na ně nemám sílu jako kdysi dávno ve dvaceti. Momentálně měsíc tvrdnu v pronajatém bytě, kde poslouchám hučící topení a tikot hodin a největší mou společenskou událostí je, když se doplazím do obchodu pro pár rohlíků a nějaký ten anxiolytický nápoj, který mi na chvíli uleví. Nebaví mě číst, nebaví mě televize, nebaví mě otravovat bývalé známé, kteří mají své životy a plné zuby exota a ztroskotance Pohanky.
Nepomohl mi kněz, lékař, psycholog, rodina, známí. Asi je teda řada na mně. Uvidím. Počkám do jara, kdy se mi snad něco rýsuje. Podle toho se rozhodnu, jestli ještě zaseju, nebo ne.
Každopádně, mami, těším se na tebe! My dva se už brzy setkáme. Na peklo ani ráj nevěřím, ale na duši ano. Miluju tě.
Tvůj nezbedník Michal
Autorský text
