Článek
Proč muž, který mohl mít na růžích ustláno, takhle zahazuje svůj život? Proč člověk, který je tak inteligentní, že dokázal vystudovat elitní vysokou školu, přespává po azylových domech? Proč lékař, jenž si mohl užívat výhod, které tento post obnáší, neustále balancuje nad propastí? Chtěl jsem tomu přijít na kloub. Proto jsem Radima poprosil, aby mi to celé nějak vysvětlil. Nejde mi to totiž na rozum.
Nestává se často, aby lékař skončil jako bezdomovec. Jenže, když je problém v hlavě, můžete mít titulů na rozdávání a stejně jste schopni zkazit si život, že už to skoro ani víc nejde. (Viz nedávná kauza primáře z Domažlic.) Radim ví, že ti, kdo ho znají, jej v tomto článku odhalí, ale před nimi se schovávat nemusí. Kvůli ostatním však svůj příběh otevřeně medializovat nemůže, už za necelé dva roky se hodlá k medicíně vrátit a mohlo by mu to uškodit.
Vyrůstal v Moravskoslezském kraji a zdá se, že největší vliv na jeho vývoj a směřování měl jeho otec. O něm Radim v našem rozhovoru mluvil vůbec nejvíc. Oba jeho rodiče jsou chemičtí inženýři, ale táta ke konci devadesátých let přesvědčil rodinu, aby se odstěhovala na Floridu, prý za sluncem. Pětiletý Radim žil v USA s rodinou (má ještě dva mladší sourozence) zhruba čtyři roky. Anglicky prý tehdy uměl lépe než česky. Táta tam pracoval jako číšník (krom dalších podřadných profesí), máma se starala o děti. „Je to dost divné, že chemický inženýr raději obsluhuje zákazníky restaurace, což je v USA jedno z nejvíce podceňovaných zaměstnání, než aby raději doma dělal inženýra. Tátův sen o teple a snadných penězích se asi i proto docela brzy rozplynul,“ říká mladý lékař, který se v Americe cítil izolovaný a nepřijatý.
Stejně si připadal i ve vlastní rodině. Otcem, který ho prý nechtěl, byl velmi odmítaný a nerozuměli si. Tátu popisuje jako narcise, jenž je sice nadprůměrně inteligentní, ale zároveň hodně společensky zneuznaný, snad i z důvodu jisté emoční a sociální nekompatibility s okolím. „Je to panovačný manipulátor, který mě v životě nikdy za nic nepochválil a kladné city skoro neprojevoval,“ vysvětuje Radim. „Maminku ale miluju nade vše. Je sice trochu úzkostlivá, což se na mně asi taky trochu podepsalo, ale ona je můj nejdražší člověk a pomáhá mi i teď, kdy mě skoro všichni zavrhli a opustili.“
Celým naším povídáním neustále prostupuje slovo samota. Radim se cítil osamocený v Americe, cítil se tak i později na gymnáziu v Česku, samota ho drtila na vysoké škole, sužovala jej, ať byl s lidmi nebo bez nich, ať měl přítelkyni či byl singl. Až mě napadá, že mnohem více než objektivní situací je samota jakýmsi permanentním stavem jeho mysli. Na čemž může, ale taky nemusí mít podíl to, že je introvert a že jeho otec se k němu nechoval hezky. Nějaký vyloženě traumatizující moment v jeho dětství, dospívání a rodině jsem nezaznamenal. Na druhou stranu je pravda, že každý se s nedostatkem citu a s „manipulací pocitem viny“, jak to Radim nazývá, vyrovnává jinak.
Někdy má Radim vůle na rozdávání, ale jindy se noří do melancholie a existenciální tísně. Jenže čím více se bude utápět ve starých křivdách, tím hůře se bude vracet do života, do kterého patří. Jak k tomu došlo, že propadl alkoholu už na medicíně? Způsobil to jeho věčný pocit osamění, nedostatečnosti, nemilovanosti a ponížení, o kterýchžto neustále mluvil hlavně ve spojitosti se svým tátou? To by asi bylo zjednodušené konstatování, i když negativní dopad to na citlivější duši jistě mělo. Ač bez otcovské lásky, jako dříví v lese určitě nevyrůstal. Rodiče ho k něčemu vedli. Hrál na klavír, závodně plaval, učil se… Neproplouval jen tak zbůhdarna pěnou dní.
Otec mu prý neustále vštěpoval, že musí být ve všem nejlepší a pak bude mít sebevědomí i dobrý život. Ačkoliv Radim odmaturoval na samé jedničky a v ročníku byl jeden z nejlepších, ani jedno ani druhé se nedostavilo. Teď je z něj spíše hromádka neštěstí.
Co naopak přicházelo v čím dál větší míře, byla averze vůči tátovi, který kázal vodu, ale přitom pil víno. Ač chemický inženýr kladoucí extrémní důraz na prvotřídní výsledky, sám byl 10 let nezaměstnaný a nechal se živit manželkou. „Celé dny proležel na kanapi nebo proseděl u televize či u počítače, a když jsme se ho ptali, nad čím pořád přemýšlí, tak odpověděl, že nad tím, jak vydělat peníze. Nebo jednou měl třeba takové období, kdy pořád řešil slevové letáky. Furt si v nich něco zakroužkovával. Takže asi spíš přemýšlel, jak ušetřit, než jak vydělat peníze. Na to konto jsme doma někdy měli plato zlevněných jogurtů a jindy zase žádné.“
S lidmi si prý Radimův táta nikdy moc nesedl. Vedle toho ten jeho podivný výjezd do Ameriky, který si prosadil navzdory vůli rodiny. „Radši tam dělal číšníka, než aby tady pracoval jako inženýr. Trochu to vypadalo, jako by utíkal sám před sebou,“ uvažuje Radim. „Jsou lidé, kteří prostě neumějí žít a možná to byl i otcův případ. Na to ale žádný lék neexistuje a ten vůbec nejhorší je alkohol, kterým jsem to bohužel řešil já. To už je snad asi i lepší ten útěk do Států, kde mimochodem táta nyní již zase pobývá.“
Hledat útěchu na dně sklenky a rozpouštět frustraci z nedostatečného zájmu o svou osobu, to se pomalu ale jistě stávalo Radimovým údělem. Vyskytovala se u něj období velkého vzepětí, vůle a nadšení pro věc, například když se vášnivě zamiloval do biologie (což ho nakonec přivedlo na medicínu), jenže tato období se stále častěji střídala s momenty jakéhosi útlumu, skepse a později i s úzkostmi, jak u něj rostla jeho náklonnost k alkoholu. Pocit určité vnitřní prázdnoty přetrvával. Zmar z toho, že nemá holku, propast mezi ním a otcem, nedostatečnost v kolektivu, malé sebevědomí… to vše ho plíživě svádělo k závislosti na alkoholu. Jak dospíval, původní představy o životě se pro něj stále více míjely s realitou.
Jeho táta často a rád mluvil o penězích a bohatství, přitom rodina někdy žila spíše v chudobě, přestože oba Radimovi rodiče jsou vysokoškoláci. Jak u Radima rostla vnitřní nespokojenost, kterou přebíjel alkoholem, začal se zhoršovat jeho prospěch ve škole. Medicínu zpočátku zvládal, později to ale začalo dost drhnout. Některé státnice dělal nadvakrát a šestileté studium si tak protáhl o rok. Otec to nesl s těžkou nelibostí a nakonec rozhodl, že již nebudou Radima na škole finančně podporovat. Mladý muž se tak dostal do úzkých. Našel si sice práci, ale studovat lékařství je velmi náročné i bez ní, čili nové okolnosti medika dostaly do ještě horší situace. Vztek na tátu bobtnal.
Medicínu nakonec s odřenýma ušima dokončil a dnes je diplomovaným lékařem, nicméně do svého prvního zaměstnání nastoupil již jako erudovaný alkoholik. Kvůli tomu na interně jedné severomoravské nemocnice vydržel pouhý měsíc a půl, než nadýchal dvě promile a pochopitelně ho vyhodili. Pak už se stejný scénář opakoval víceméně v rychlém sledu pořád dokola: nová práce, nové pití, nový vyhazov.
Absťáky, úzkosti a navrch přibyly ještě i benzodiazepiny, aby vůbec dokázal fungovat. Jako lékař si byl velmi dobře vědom, co to obnáší, a kam až to může vést, jenže říkejte to kovářově kobyle… První, druhá, třetí protialkoholní léčba. Už během studia docházel do psychiatrické ambulance kvůli nadměrnému pití a úzkostem. Občas ale zvládl i dlouhé měsíce abstinovat. „Třeba jsem se rozhodl, že se nenapiju, dokud si nedodělám zkoušku z patologie, u které jsem napoprvé neuspěl, a vydržel jsem nepít osm měsíců,“ vzpomíná.
Tehdy ještě alternoval období nadšení, zápalu a fitness životního stylu s okamžiky sebemrskačství utápěného ve flašce. Co nakonec převážilo, je zřejmé. V zaměstnání mu pak pití přerostlo přes hlavu úplně. „Nejvíc mě nezaskočila ani tak praxe lékařská, jako spíš ta životní. To byla mnohem větší lekce od reality,“ míní Radim.
Má za sebou teprve začátek doktořiny, ale je z něj alkoholik a bezdomovec na plný úvazek. Nedávno dostal dvouletý zákaz pracovat ve zdravotnictví a toho času se snaží vydrápat se zase tam, kde už před lety byl - mezi premianty a spořádané lidi.
„Bylo už ale i hůř,“ popisuje, „musel jsem si vzít půjčku, která se ovšem dost brzy rozkutálela, já se dostal až do exekuce a nakonec mě naši vyhodili z domu. Ta spirála propadu se roztočila strašně rychle! Měsíc a půl jsem pak vegetoval na azylovém domě, nebo jsem dokonce spal i na ulici či na nádraží. Tenkrát jsem se opravdu bál o život.“
Dnes se Radim obává spíše toho, že už by se případně nemohl nebo nedokázal vrátit k medicíně, nic jiného prý totiž neumí. Vše ostatní má údajně v sobě vyřešené a pod kontrolou a alkohol je pro něj definitivně uzavřená záležitost. „Méně hledat štěstí a víc žít, přece jen už mi není dvacet,“ končí doktor, jak mu všichni v léčebně říkají, naše tíživé povídání.
