Izrael: V poušti jsem stříhal kytky s Thajci, ve městě hlídal restauraci a pil „vodku nesmrtelnosti“

Poradil mi to jeden spolužák z gymplu, který už v Izraeli dříve pracoval. Nakonec to přes jednu brněnskou agenturu, která tyto výjezdy zprostředkovávala, klaplo. Po čtyřech a půl hodinách letu do Tel Avivu a třech hodinách kodrcání se autobusem jsem se ocitl v osadě Ein Yahav v poušti Negev, na místě určení.

Farma v poušti

Mošav je typ izraelské zemědělské osady, kterou tvoří společně hospodařící soukromí statkáři. Vedle kibuců je třetím hlavním druhem venkovského židovského sídla. Velký význam v něm má společné hospodaření, na rozdíl od kibuců se zde však klade větší důraz na soukromé vlastnictví. Dělníci nedostávají pouze kapesné jako v kibucech, ale stálý plat.

Pěstovat zeleninu a kytky na poušti? Ano, jde to. Poušť Negev zabírá značnou část izraelského území, ale šikovní Izraelci vyprahlou zem dokázali zúrodnit díky chytrému zavlažovacímu systému, aby získali více zemědělské půdy.

Do mošavu Ein Yahav jsme přijeli za tmy, asi okolo šesté sedmé hodiny večerní, bylo to v prosinci. Zatímco u nás mrzlo, v Izraeli se dalo chodit v mikině. Ne tak ale v noční poušti. Byl jsem udiven, když mě poučili, že zatímco přes den tam umíráte vedrem, v noci teploty v Negevu klesají klidně i k nule. A opravdu to tak někdy bylo. Proto jsem měl docela nahnáno, když jsem o pár měsíců později v rámci poznávacího cestování po Izraeli projížděl Negevem a nikdo mi na stopu dlouho nezastavoval. Nebývá tam zrovna hustý provoz, ale doufal jsem, se někdo slituje. Jenže jsem na jednom fleku zůstal trčet několik hodin, i když jako islámský terorista nevypadám ani náhodou. Mám židovský nos, ačkoliv si nejsem vědom žádných židovských předků, a tehdy jsem ještě měl i blond vlasy, dnes už jsem nahoře spíše BEZ.

Blížil se večer, začalo se ochlazovat a já dostal docela strach, protože jsem byl oblečen jen nalehko. Široko daleko nikde nikdo, jenom já, pustá silnice a hromady písku a kamení. Ani žádný beduín na velbloudu, který by mě pozval na horký čaj a půjčil mi teplou přikrývku, se neobjevoval. Nakonec to dobře dopadlo a jeden kamioňák mě přecejen naložil a odvezl až do Eilatu, kam jsem se jel slunit a koupat v Rudém moři. Ale to jsem trochu odbočil.

Do Ein Yahavu jsem dorazil ještě s jedním českým kolegou, kterého jsem potkal už v letadle. Měli jsme místa vedle sebe a oba nás tam vypravila ta stejná brněnská agentura. Pak jsme spolu bydleli v domku pro hosty, respektive pro dělníky, a pracovali jsme pro stejného farmáře. Plat nebyl nijak oslnivý na tu dřinu a těžké pracovní podmínky, dělalo to asi šest šekelů na hodinu, což vycházelo v přepočtu přes dolar na nějakých zhruba 50 korun, jenže já věděl, že v mošavu se dlouho nezdržím. Bral jsem ho pouze jako odrazový můstek, než se v orientu trochu zorientuji a něco si našetřím. Od toho spolužáka z gymplu, co už v Izraeli byl, jsem totiž dostal informaci, že ve městě se dá pracovat třeba i za 15 šekelů na hodinu a v případě odborné práce i za mnohem více. A to už na tu dobu nebyly tak špatné peníze. V Německu byste sice tehdy (a zřejmě i dnes) vydělali o dost víc, jenže ke Germánům bylo ukrutně těžké se dostat a získat tam pracovní povolení; na černo si vás tam troufl zaměstnat jen málokdo. Němci totiž neradi porušují zákony, na rozdíl od jejich nynějších nových přírůstků.

První ráno nás farmář traktůrkem odvezl na políčko s květinami a na korbě se s námi drkocalo ještě asi deset Thajců. Začínalo se v šest, ještě za tmy. Když jsme dojeli k vybranému skleníku, vyfasovali jsme zahradnické nůžky a jali jsme se stříhat jakési okrasné květiny. Po jejich názvu jsem se nepídil, nezajímalo mě to, jelikož jsem věděl, že mošav je jen provizorium a že brzy zvednu kotvy do Tel Avivu.

Nezničitelní Thajci

První hodinu dvě to ještě celkem šlo, ale pak se začalo rychle oteplovat a kolem poledne už se skleník proměnil v teplotní peklo. Thajci s tím byli v pohodě, my s českým kolegou výrazně méně. Ohnout se tisíckrát za den, abyste ve 40 stupňové výhni nastříhali vagón kytek, to tedy bylo zatraceně náročné. Dnes už bych to nezvládl ani den, tehdy mi ale bylo krásných jedenadvacet a to člověk vydrží všechno. Ostatně, nic jiného mi stejně nezbývalo. Potřeboval jsem si našetřit na přesun do města, kde se pracovalo za mnohem lepších podmínek a život tam byl mnohem pohodlnější. Ale taky dražší, neboť jsem si musel platit ubytování v hostelu, zatímco u farmáře jsem bydlel zadarmo.

Thajci byli s nůžkami rychlí jako fretky a my s kolegou jsme vůbec neměli šanci držet s nimi krok. Celou dobu jsme za nimi zaostávali. Pouze jednou, když farmář odjel do Berševy a jeho myši vycítily pré, zvolnili Thajci tempo a my se k nim na chvíli dokázali přiblížit na vzdálenost pouhých několika málo metrů. Jenže jakmile zmerčili, že je doháníme, přepli se do nerekreačního módu a během páru minut udělali frnk a byli na druhé straně záhonu, desítky metrů před námi. Teda řeknu vám, thajská výkonnost je docela slušný zabiják, před kterým vás dlouhodobě nezachrání ani thajská masáž co dvě hodiny. Proto jsem s úlevou po několika týdnech prchl do města. Navrhoval jsem totéž i mému českému kolegovi, ale on zvolil jistotu. V mošavu byl chráněný, zatímco ve městě se práce na černo mohla kdykoliv zvrtnout ve vyhoštění ze země. Což se mi naštěstí nestalo, a ukázalo se, že i v Tel Avivu byli nelegálové celkem tolerovaní a přehlížení. Farmář z mého odchodu ani moc naštvaný nebyl, moje moravská produktivita práce ho zřejmě dvakrát nenadchla.

Cesta do města

V Tel Avivu jsem se ubytoval v hostelu Saskia na bulváru Ben Yehuda. V hostelu to vypadalo spíš jako v thajském vězení asi i proto, že byl jeden z nejlevnějších. Za noc chtěli 20 šekelů a podle toho to tam taky vypadalo. Samá podezřelá individua z Holandska, JAR, Rumunska i z Argentiny. Když jsem dorazil na pokoj o patnácti lidech, kde se spalo na patrových postelích, právě tam probíhala soutěž v hlasitosti říhaní. Opravdu nevázaná a uvolněná společnost. Na celé čáře vítězila jedna asi dvacetiletá Nizozemka s účesem ala Sinead O'Connor, která krkala jak pardál. Pro jistotu jsem do toho přátelského a pohodového místa chodil pouze přespávat a po práci jsem raději bloumal po Tel Avivu, nebo vysedával v bistru u piva značky Maccabi, jež se kupodivu dalo i pít.

Jakmile jsem se ve městě zadaptoval, začal jsem za hubičku nakupovat v místní tržnici Carmel Market, kde jsem oprášil svou školní ruštinu. Už tehdy, v roce 1995/6 bylo v Izraeli několik set tisíc imigrantů z postsovětských zemí. Mnoho z nich si tam otevřelo své obchody, na kterých visely nápisy v azbuce.

Hlídačem u pláže

Po několika umývačích nádobí a přidavačích na stavbě jsem za čas získal džob snů. Dohodil mi ho jeden Kanaďan, který si mě docela oblíbil, a překvapivě měl i dost znalostí o České republice. Stal se ze mě hlídač restaurace. Přesněji, hlídač zavřené restaurace s výhledem na Středozemní moře. Ta hospoda byla momentálně mimo provoz (v žalostném stavu, bez oken a dveří). Pár metrů od pláže a loděnice. Majitel se ji právě snažil prodat a potřeboval někoho, kdo by podnik hlídal, aby ho vandalové ještě víc nezplundrovali a nerozkradli zbytek vybavení. Židle, stoly, bar, nějaké staré ledničky, kávovary a tak. Nemělo to valnou cenu, ale pokud bych to nehlídal, z dobře situované restaurace by brzy nezbyla ani kůlnička na dříví.

Takže jsem si 12 hodin denně hověl na zadku, pozoroval suverénní Izraelky v bikinách, slunil se, psal dopisy domů, četl knížky a za tuhle dovolenou jsem navíc pobíral mzdu. Sice nevelkou, ale díky přesčasům zhruba stejnou, jako bych se byl lopotil u koleček s maltou nebo hrbil nad dřezem v kuchyni (byť kratší dobu). Takhle to šlo asi měsíc, dokud jsem nepřečetl všechny knížky, nenapsal všechny dopisy a nepoznal všechny okolo až do té míry, že jsem na ně začínal být alergický. Dvanáctky se od té doby táhly jak ten nejblbější spaghetti western.

Vodka nesmrtelnosti

Začal jsem proto v práci popíjet, aby mi to rychleji utíkalo. Na Carmel Marketu jsem totiž objevil domácí ruskou vodku, zřejmě samohonku, litr v přepočtu za libových 70 korun. Psal se rok 1996, ale i tak to bylo na Izrael, kde v té době například potraviny stály v průměru třikrát tolik, co u nás, podezřele levné. Brzy jsem začal nasávat už po snídani a od té doby šichty vyloženě odsýpaly. Majitel restaurace se neobjevoval, lihových doušků utěšeně přibývalo a návštěv Carmel Marketu jakbysmet. S prodejcem, ruským Židem Igorem, jsme byli už skoro rodina.

Ta vodka byla hotový zázrak, čas po ní běžel jako splašený a šichty se zdály být nanejvýš dvouhodinové. Znovu jsem nabyl chuti do života a začal jsem klábosit s některými kolemjdoucími i konverzovat s hosty sousedního hostelu, jehož osazenstvo bylo dokonce ještě o trochu horší než to v Saskii. Jenže pak přišla ta zatracená, nepovedená, záhadná várka…

To se vám takhle jednou houpu na židli, rosolovitým zrakem pozoruji dění na ulici, Arabové s podezřele vzedmutou bundou mě nechávají naprosto klidným a ležérním, už už se po „vyčerpávajícím“ dni vidím ve svém oblíbeném bistru u osvěžujícího Maccabi, už už slyším dělníky v místní loděnici balit vercajk, když jen tak mimochodem mrknu na hodinky a ono je (proboha!) teprve půl druhé odpoledne.

Pořádně mi spadla čelist. Mžouravým pohledem jsem zkontroloval hodinky ještě asi desetkrát. A přesně tolikrát jsem při tom nevěřícně zakroutil hlavou. Pouliční hodiny rovněž ukazovaly 13.30 a jeden kolemjdoucí známý mi ten čas také potvrdil. Na chvíli jsem zauvažoval, jestli jsem nepřetáhl šichtu do druhého dne. V litrové flašce od Igora, co stála na stráži vedle mě, zbývalo na dně trochu vodky, která se ale tentokrát vůbec nepovedla, protože nefungovala jako zrychlovač času, ale přesně obráceně. Brr, to ale tenkrát byla odporně dlouhá směna!

Za pár dní se odkudsi vynořil majitel restaurace s partou chlapů, kteří hospodu naráz začali zabedňovat, a oznámil mi, že už mě nepotřebuje. Proč to ten zabedněnec nezabednil hned na začátku, říkal jsem si. Jako by mi přečetl myšlenku. Prý se domníval, že restauraci brzy prodá a nechtěl utrácet za práci a za materiál, když si mohl najmout levného českého šoldu na hlídání. Na místě mi vypsal poslední šek a já se odebral směrem na Carmel Market, abych se Igora zeptal, kdy zase bude mít nějakou normální, nezávadnou várku. Protože ta, co činila můj čas nekonečným, mi ani trochu nesedla.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mo%C5%A1av

https://cs.wikipedia.org/wiki/Negevsk%C3%A1_pou%C5%A1%C5%A5

https://en.wikipedia.org/wiki/Carmel_Market