„Eutanazie“ po nacisticku: Film, který měl přesvědčit Němce, že postižení lidé nemají právo žít

"Ohavný, odporný, nechutný film, nemůžu uvěřit, že něco takového kdy bylo natočeno… Pokus ospravedlnit nucenou eutanazii u duševně a fyzicky nemocných pacientů: lidí s Downovým syndromem, epilepsií, schizofrenií a mnoha dalšími. Ukazuje „dokumentární“ záběry z psychiatrických léčeben a lidí, kteří tam žijí. Scény, které tyto pacienty zobrazují, je měly dehumanizovat, diváci měli cítit nevolnost už jen při pohledu na ně. Můžeme například vidět muže na poli, jak „šlehá“ vzduch imaginárním bičem, ženu, která se hystericky směje a hraje si s vlasy, muže, jak dívčím způsobem bije rukou do dveří, starší lidi, kteří se nemohou sami najíst a je třeba jim pomáhat, fyzicky nemocné, křehké… “ píše uživatel Rygiq666 o zrůdném nacistickém filmu na platformě letterboxd.com.

Výstava s jasným cílem

Všechno to ale začalo mnohem dřív. Výstava Wunder des Lebens (Zázrak života), která probíhala od března do května roku 1935 v berlínském výstavním areálu Kaiserdamm, představovala jeden z nejmasovějších a nejsofistikovanějších projektů nacistické propagandy v předválečném období. Akci organizovalo město Berlín v úzké spolupráci s Úřadem pro rasovou politiku NSDAP a během tří měsíců ji navštívily více než tři miliony lidí. Formálně se výstava tvářila jako moderní vzdělávací přehlídka věnovaná biologii, anatomii, péči o zdraví a lidskému tělu, avšak její hlavní účel byl zcela ideologický – vštípit veřejnosti myšlenky eugeniky a rasové hygieny.

​Exponát na fotografii, nadepsaný varovným heslem „Takhle by to dopadlo“ sloužil jako přímá ukázka demagogické argumentace režimu. Panel pomocí pseudovědeckých grafů vizualizoval teorii o takzvaném kvalitativním úpadku populace. Kampaň tvrdila, že pokud budou mít rodiny považované za „méněcenné“ v průměru čtyři děti, zatímco rodiny „vysoce hodnotné“ pouze dvě, dojde během několika generací k dramatickému převážení chronicky nemocných a postiženců nad zdravou populací.

​Pro maximální účinek využili organizátoři na svou dobu mimořádně pokročilé prezentace. Součástí expozice byla světelná diorámata, plastické modely, pohyblivé grafy i interaktivní statistické panely, které měly návštěvníkům dodat dojem vědecké nepopiratelnosti. Výstava Wunder des Lebens tak fungovala jako klíčový testovací model masové manipulace. Režim skrze ni úspěšně připravoval německou společnost na přijetí Norimberských rasových zákonů z roku 1935 i na plošné provádění nucených sterilizací, čímž vytvořil ideologický základ pro pozdější radikální opatření.

Otřesný film

V roce 1937 šla tato zvěrstva ještě dál. Pod přímým dohledem Úřadu pro rasovou politiku vznikl „dokumentární“ snímek Opfer der Vergangenheit: Die Sünde wider Blut und Rasse (Oběti minulosti: Hřích proti krvi a rase). Šlo o pečlivě konstruovanou filmovou manipulaci. Snímek navazoval na starší němé instruktážní výtvory, avšak přinesl zásadní inovaci – využití zvuku, dramatického komentáře a sugestivní hudby, které měly u diváka vyvolat neklid a pocit ohrožení. Celý film není volně dostupný.

​Štáb, který na filmu pracoval, dostal neomezený přístup do německých psychiatrických léčeben a ústavů pro tělesně a duševně postižené. Namísto objektivního dokumentování života pacientů však filmaři přistoupili ke střihu jako k nástroji vědomé dehumanizace. Záběry byly koncipovány tak, aby zdůrazňovaly nekontrolované pohyby, obličejové tiky a bezmocnost hospitalizovaných lidí.

​Kamera záměrně volila neobvyklé úhly pohledu a detailní záběry, které pacienty vytrhávaly z přirozeného lidského kontextu. Střihová skladba stavěla kontrast mezi tělesnou dokonalostí a zdatností mladých členů Hitlerjugend či sportovců na jedné straně a záběry z psychiatrických oddělení na straně druhé. Tímto vizuálním přirovnáním film sugeroval myšlenku, že nemocní jedinci představují riziko pro celkový zdravotní a genetický stav národa.

​Útok na solidaritu

​Jedním z nejvíce efektivních argumentačních postupů byla cynická ekonomická kalkulace. Film předkládal divákům detailní tabulky, grafy a propočty, které porovnávaly denní náklady na ústavní péči na jednoho chronicky nemocného pacienta s příjmy průměrné dělnické rodiny. Propagandisticky tvrdil, že stát vynakládá obrovské finanční prostředky na udržování „prázdných existencí“, zatímco zdravé rodiny s mnoha dětmi žijí v nevyhovujících podmínkách.

​Toto přímo útočilo na tradiční křesťanskou a humanitární etiku. Solidarita se slabšími byla interpretována jako „hřích vůči přírodním zákonům“. Podle tvůrců filmu moderní medicína zvrátila přirozený výběr tím, že umožnila přežít a reprodukovat se jedincům, kteří by v přírodě neobstáli. Režim tak vytvořil dojem, že péče o nemocné je nespravedlivým břemenem uvaleným na bedra zdravých a pracujících občanů.

​Vliv filmu nezůstal ponechán náhodě ani volnému trhu. Snímek získal nejvyšší oficiální hodnocení a na základě přímého rozkazu Adolfa Hitlera byla zavedena jeho povinná distribuce. Každé z přibližně 5 300 kin působících tehdy v Německé říši muselo tento dokument zařadit jako povinný předfilm před všemi hlavními hranými snímky.

​Tímto krokem režim zajistil, že propagandistickému sdělení nebylo možné uniknout. Během několika měsíců viděly film miliony diváků. Masové rozšíření bylo podpořeno také organizovanými projekcemi pro školy, závodní rady a stranické organizace. Snímek se stal tématem diskusí v tisku i na veřejných přednáškách, čímž se myšlenka rasové hygieny a nutnosti „radikálního řešení“ stala běžnou součástí veřejného prostoru.

​Opfer der Vergangenheit nebylo pouhým teoretickým cvičením v propagaci. Film plnil konkrétní úkol: měl psychologicky připravit společnost na kroky, které nacistické vedení tajně plánovalo. Tím, že film soustavně představoval pacienty s těžkým postižením jako bytosti trpící a neschopné plnohodnotného života, postupně posouval hranice toho, co bylo pro veřejnost morálně akceptovatelné.

Akce T4

​Vše vyvrcholilo v roce 1939, kdy byl zahájen tajný program eutanazie známý jako Akce T4. Byl to nacistický projekt zaměřený na systematické vyvražďování osob s duševním, tělesným nebo intelektuálním postižením. Název programu byl odvozen od berlínské adresy jeho hlavního ředitelství na Tiergartenstraße 4. Celou operaci oficiálně zahájili na podzim roku 1939, kdy Adolf Hitler podepsal tajný dekret (antedatovaný na 1. září 1939), kterým pověřil svého osobního lékaře Karla Brandta a šéfa Kanceláře Vůdce Philippa Bouhlera organizací takzvané „milosrdné smrti“.

​Administrativní mechanismus programu spoléhal na absolutní byrokracii a odosobnění. Lékaři v nemocnicích a ústavech po celé Říši měli povinnost vyplňovat podrobné dotazníky o svých pacientech. Zvláštní komise expertů následně pouze na základě těchto papírových položek, aniž by pacienty kdykoli osobně viděla, rozhodovala pouhým vyznačením znamének „+“ nebo „-“ o jejich likvidaci. K převozu obětí sloužila fiktivní přepravní společnost GEKRAT, jejíž charakteristické šedé autobusy se zatmavenými okny svážely pacienty z ústavů do vražedných center.

​V rámci Akce T4 vzniklo celkem šest hlavních vyvražďovacích zařízení – Grafeneck, Brandenburg, Bernburg, Hartheim, Sonnenstein a Hadamar. Právě na těchto místech byly poprvé v historii použity stacionární plynové komory maskované jako sprchy, do nichž byl vháněn oxid uhelnatý z tlakových láhví.

​V srpnu 1941 Hitler program T4 oficiálně pozastavil, a to především kvůli rostoucímu odporu veřejnosti a veřejným protestům německých církevních představitelů, v jejichž čele stál přímý kritik režimu, münsterský biskup Clemens August von Galen. Vyvražďování pacientů v ústavech však skrytě pokračovalo i nadále prostřednictvím záměrného hladovění nebo podáváním smrtelných dávek léků.

​Metodika a personální zázemí vyvinuté během Akce T4 se staly přímým základem pro pozdější masové vyvražďování židovského obyvatelstva. Klíčoví pracovníci i technické vybavení byli od roku 1941 přesunuti na východ k realizaci Operace Reinhard v vyhlazovacích táborech Belzec, Sobibor a Treblinka. Odhaduje se, že během oficiální fáze programu Akce T4 bylo zavražděno přes 70 000 osob, přičemž celkový počet obětí nacistických eutanazijních programů mezi lety 1939 a 1945 přesáhl 200 000 lidí.

​Odstrašující dědictví a poválečné zúčtování

​Po porážce nacistického Německa v roce 1945 byl film Opfer der Vergangenheit, stejně jako většina rasově propagandistických děl, v rámci denacifikace zakázán. Kopie filmu byly zabaveny a uloženy do archívů pod přísný dohled. Film byl zařazen do kategorie tzv. vyhrazených filmů, jejichž veřejné promítání je z právních a etických důvodů možné pouze s odborným vědeckým komentářem a v rámci vzdělávacích seminářů.

​Poválečné soudní procesy a historické výzkumy jednoznačně prokázaly, jakou roli film sehrál při dehumanizaci obětí. Historici dnes tento snímek uvádějí jako klasický příklad toho, jak lze kinematografii zneužít k masové manipulaci a k přípravě veřejnosti na genocidní politiku.

Sledování metod, které nacistická propaganda použila v roce 1937 k rozbití celospolečenské solidarity, poskytuje nástroj pro rozponávání moderních forem dezinformací, předsudků a manipulací v dnešním propojeném světě.

Zdroje:

https://youtu.be/4EaCDcbGqtc?si=R3vlV4dqp0Ml_4Bu

https://de.wikipedia.org/wiki/Opfer_der_Vergangenheit

https://en.wikipedia.org/wiki/Victims_of_the_Past

https://letterboxd.com/film/victims-of-the-past/watch/#

https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_T4

https://www.holocaust.cz/dejiny/holocaust/historicky-kontext/eutanazie-1939---1941/