Článek
Historikové rozlišují mezi doloženými fakty a dobovou propagandou. Přesto existují případy, u nichž se různé prameny shodují natolik, že jejich kontroverzní pověst je oprávněná.
Temné století
Po rozpadu Karolinské říše ztratilo papežství velkou část své nezávislosti. Řím ovládly soupeřící šlechtické rody a papežský stolec se stal cennou politickou kořistí. Nejvlivnější byl rod Theofylaktů, v jehož čele stály dvě mimořádně schopné a ambiciózní ženy – Theodora a její dcera Marozia.
Právě jejich vliv dal vzniknout období, které historik Caesar Baronius v 16. století nazval saeculum obscurum – temné století. Někteří autoři používají také označení pornokracie, protože podle dobových kronik měly osudy papežů určovat právě milostné vztahy a rodinné vazby.
Marozia byla bezesporu jednou z nejmocnějších žen středověké Evropy. Provdala se několikrát, uzavírala politické aliance a podle kronikářů rozhodovala o tom, kdo usedne na papežský stolec. Ať už byly některé historky o jejím soukromém životě přehnané či nikoliv, její politický vliv je neoddiskutovatelný.
Jan XI. – papež pod vládou vlastní matky
Roku 931 prosadila Marozia volbu svého syna Jana XI. Někteří kronikáři dokonce tvrdili, že jeho otcem byl papež Sergius III., což však dnešní historici považují za nepravděpodobné.
Jan XI. se stal papežem ve velmi mladém věku, ale skutečnou moc nikdy nevykonával. Veškerá rozhodnutí přijímala jeho matka. Když se později vlády chopil Maroziin druhý syn Alberich II., nechal Jana XI. prakticky uvěznit v Lateránském paláci. Nejvyšší představitel západní církve se tak stal vězněm vlastní rodiny.
Jan XII. – papež, kterého obvinili téměř ze všech hříchů
Nejslavnějším představitelem temného století se stal Maroziin vnuk Octavianus, který přijal jméno Jan XII. Papežem se stal přibližně v osmnácti letech a již současníci jej popisovali jako člověka, který se více než modlitbě věnoval lovu, hazardu, pitkám a milostným dobrodružstvím.
Nejdůležitějším svědkem je biskup Liutprand z Cremony, jehož kronika Antapodosis patří mezi nejznámější prameny celé epochy. Na synodě svolané císařem Otou I. zazněla proti papeži mimořádně závažná obvinění.
Liutprand píše: „Obviňovali jej z vraždy, křivé přísahy, svatokrádeže, cizoložství i incestu.“
Další svědci tvrdili, že papež proměnil Lateránský palác v nevěstinec, při hazardních hrách vzýval pohanské bohy a dopouštěl se sexuálního násilí. Současní historici ovšem upozorňují, že Liutprand byl Janovým politickým protivníkem. Přesto většina badatelů připouští, že Jan XII. skutečně vedl mimořádně nevázaný život a jeho pontifikát představoval hluboký úpadek papežské autority.
Také jeho smrt se stala legendou. Jedna tradice tvrdí, že zemřel při cizoložství po mozkové mrtvici. Jiná, považovaná dnes za pravděpodobnější, uvádí, že jej při milostném dobrodružství ubil rozzuřený manžel ženy, s níž byl přistižen.
Benedikt IX. – papež, který prodal vlastní úřad
Pokud měl Jan XII. pověst zhýralce, Benedikt IX. se stal symbolem naprostého rozkladu papežské instituce. Na papežský stolec se dostal díky své mocné rodině Tusculů. Poprvé byl zvolen patrně kolem věku dvaceti let, možná dokonce ještě mladší. Kronikář svatý Petr Damián jej označil za člověka „ponořeného do neřestí od mládí“.
Benedikt IX. vládl třikrát. Byl několikrát vyhnán, znovu dosazen a nakonec učinil něco naprosto bezprecedentního – prodal papežský stolec svému kmotrovi Řehoři VI. za vysokou finanční částku. Tento čin se stal jedním z nejznámějších případů simonie, tedy kupování a prodávání církevních úřadů.
Historik Eamon Duffy poznamenává, že právě období Benedikta IX. představovalo jeden z hlavních důvodů pozdější gregoriánské reformy, která měla očistit církev od korupce a politického vlivu šlechty.
Synoda mrtvého papeže
Ještě před nástupem těchto papežů zažil Řím jednu z nejbizarnějších událostí evropských dějin. Roku 897 nechal papež Štěpán VI. vykopat z hrobu tělo svého předchůdce Formosa. Rozkládající se mrtvola byla oblečena do papežských rouch, posazena na trůn a postavena před církevní soud.
Mrtvému papeži byl přidělen obhájce, který odpovídal místo něj. Po odsouzení nechali soudci useknout tři prsty, jimiž Formosus žehnal věřícím, jeho rozhodnutí byla prohlášena za neplatná a tělo bylo nakonec vhozeno do řeky Tibery. Tato událost, známá jako Cadaver Synod neboli Synoda mrtvého, dodnes patří k nejabsurdnějším procesům evropských dějin a dokonale ilustruje poměry, které tehdy ve Vatikánu vládly.
Právě zkušenosti z 9. a 10. století přesvědčily mnoho církevních reformátorů, že papežství musí být osvobozeno od vlivu světských vládců i římské aristokracie. Cesta k této reformě však měla trvat ještě více než sto let.
Po otřesech minulých století prošlo papežství rozsáhlou reformou. Gregoriánské reformy 11. století omezily kupčení s církevními úřady a posílily nezávislost papeže na světských vládcích. Morální úpadek některých papežů se sice zmírnil, jejich politická moc však naopak prudce vzrostla. Římští biskupové začali vystupovat jako panovníci, kteří si činili nárok na nadřazenost nad evropskými králi.
Papež Štěpán VI.
Bonifác VIII. – papež, který chtěl vládnout světu
Jednou z nejvýraznějších postav přelomu 13. a 14. století byl Bonifác VIII. Současníci jej popisovali jako mimořádně inteligentního, ale také výbušného, ctižádostivého a neústupného muže. Vrcholem jeho politických ambicí byla bula Unam Sanctam z roku 1302, která obsahuje jedno z nejodvážnějších tvrzení v dějinách papežství:
„Je naprosto nezbytné ke spáse každé lidské bytosti, aby byla podřízena římskému papeži.“
Bonifác VIII. tak postavil papežskou autoritu nad všechny světské panovníky. Francouzský král Filip IV. Sličný to odmítl přijmout a konflikt přerostl v otevřenou válku mezi papežem a francouzskou korunou. Bonifác byl nakonec roku 1303 zajat ve městě Anagni. Přestože byl po několika dnech osvobozen, psychické ponížení jej zlomilo a krátce nato zemřel.
Jeho vládu provázela také mimořádná tvrdost vůči nepřátelům. Když se proti němu postavil mocný rod Colonnů, nechal zničit jejich město Palestrina. Podle kronik byla půda symbolicky posypána solí, aby připomínala římské zničení Kartága.
Někteří současníci Bonifáce obviňovali i z rouhačství a cynického vztahu k víře. Historikové však upozorňují, že tato tvrzení pocházejí především z nepřátelského francouzského prostředí a nelze je spolehlivě ověřit.
Papež Urban VI.
Urban VI. – papež, kterého se báli i kardinálové
Roku 1378 vypuklo takzvané západní schizma. Církev měla současně dva papeže a později dokonce tři. Právě tehdy usedl na římský stolec Urban VI.
Zpočátku působil jako reformátor. Brzy se však ukázalo, že jeho povaha je mimořádně výbušná. Kardinály veřejně urážel, ponižoval a obviňoval z korupce. Když část z nich začala uvažovat o jeho sesazení, nechal je zatknout. Následovalo jedno z nejotřesnějších svědectví středověkých dějin.
Podle kronikáře Dietricha z Nieheimu byli uvěznění kardinálové natahováni na skřipec, páleni a brutálně vyslýcháni. Sám Urban se měl během mučení procházet pod okny vězení, modlit se breviář a stěžovat si katům, že výkřiky mučených nejsou dostatečně hlasité. Několik kardinálů bylo následně popraveno.
Dodnes není jasné, zda Urban trpěl psychickou poruchou, nebo šlo pouze o extrémně podezíravého a krutého vládce. Jisté však je, že jeho pontifikát prohloubil jednu z největších krizí v dějinách katolické církve.
Papež Bonifác VIII.
Církev posvětila mučení
Ve 13. století vznikla papežská inkvizice jako nástroj boje proti herezím. Zpočátku měla postupovat právní cestou, postupně však získávala stále tvrdší pravomoci. Rozhodujícím okamžikem se stala bula Ad extirpanda, kterou roku 1252 vydal papež Inocenc IV. Poprvé v dějinách katolické církve bylo oficiálně povoleno používat při vyšetřování omezené formy mučení.
Teoreticky nesmělo způsobit smrt ani trvalé zmrzačení. Skutečná praxe však byla často mnohem brutálnější. Používal se skřipec, zavěšování za ruce svázané za zády, drcení údů i další metody známé ze středověkých soudů. Přiznání získané mučením muselo být sice později zopakováno dobrovolně, v realitě však obvinění často neměli jinou možnost než potvrdit vše, co po nich inkvizitoři požadovali.
Papežové vyhlašovali křížové výpravy i proti vlastním křesťanským odpůrcům. Nejznámějším příkladem je albigenská křížová výprava proti katařům v jižní Francii, zahájená roku 1209. Při dobytí města Béziers došlo k masakru tisíců obyvatel. Slavným se stal výrok připisovaný papežskému legátovi Arnaudu Amalricovi. Podle kronikáře Caesariua z Heisterbachu měli vojáci váhat, protože ve městě žili vedle katařů i katolíci. Amalric měl údajně odpovědět, ať zabijí všechny, protože Bůh si své. pozná. ("Caedite eos. Novit enim Dominus qui sunt eius.")
Ačkoli autenticita této věty je mezi historiky diskutována, samotný masakr je nepochybnou historickou skutečností.
Cesta k renesančnímu přepychu
Na konci 15. století vstoupilo papežství do období nebývalého bohatství. Italská renesanční města byla centry bankovnictví, obchodu a umění a také římská kurie disponovala obrovskými příjmy. Papež už nebyl jen duchovní autoritou. Byl panovníkem rozsáhlého Papežského státu, diplomatem, mecenášem, vojevůdcem i jedním z nejmocnějších politiků Evropy.
Právě tato koncentrace moci vytvořila prostředí, v němž se osobní ambice často dostávaly nad náboženské poslání.
Alexandr VI. – muž, jehož jméno se stalo symbolem renesančního papežství
Rodrigo Borgia pocházel z významné španělské rodiny, která se dokázala prosadit v nejvyšších patrech církevní politiky. Kardinálem se stal již jako mladý muž díky svému strýci, papeži Kalixtovi III., což bylo tehdy typickým příkladem nepotismu. Po desetiletích budování vlivu byl roku 1492 zvolen papežem jako Alexandr VI.
Již jeho volbu provázela obvinění z rozsáhlého uplácení kardinálů. Přímé důkazy se nedochovaly, ale většina historiků se shoduje, že konkláve patřilo k nejzkorumpovanějším v dějinách. Současník Stefano Infessura napsal:
„Nikdo nepochyboval, že papežství bylo koupeno zlatem.“
Moderní historici sice upozorňují, že Infessura nebyl Borgiům nakloněn, nicméně rozsáhlé rozdávání úřadů a majetku po volbě skutečně nasvědčuje tomu, že politické dohody hrály zásadní roli.
Rodinný podnik jménem Vatikán
Alexandr VI. nikdy neskrýval, že má děti. Nejznámější byli Cesare Borgia, Juan Borgia, Gioffre Borgia a Lucrezia Borgia. Právě Cesare se stal největším otcem podporovaným projektem papeže. Nejprve byl jmenován kardinálem, později se vzdal církevní kariéry a postavil se do čela papežských vojsk.
Jeho tažení napříč střední Itálií byla mimořádně krutá. Obsazoval města, nechával popravovat odpůrce a budoval rodové panství Borgiů. Politický myslitel Niccolò Machiavelli jej později označil za vzor schopného vládce a právě jeho zkušenosti využil při psaní slavného spisu Vladař.
Lucrezia Borgia – oběť legend
Žádná žena renesanční Evropy nebyla obestřena tolika pomluvami jako Lucrezia Borgia. Po staletí byla líčena jako travička, intrikánka a účastnice incestních orgií. Moderní historický výzkum však většinu těchto tvrzení odmítá. Dochované dokumenty ukazují spíše vzdělanou šlechtičnu, která byla opakovaně využívána jako nástroj dynastické politiky svého otce.
Byla třikrát provdána podle aktuálních politických potřeb papeže a po smrti Alexandra VI. vedla poměrně klidný a respektovaný život. Právě její příběh ukazuje, jak snadno se může propaganda změnit v historický mýtus.
Lucrezia Borgia
Banket kaštanů
Nejslavnější – a současně nejkontroverznější – epizodou pontifikátu Alexandra VI. je takzvaný Banket kaštanů, který se měl odehrát 31. října 1501.
Papežský ceremoniář Johann Burchard zaznamenal ve svém deníku, že hostiny se účastnilo přibližně padesát kurtizán. Po skončení večeře byly po podlaze rozsypány kaštany a nahé ženy je podle zápisu sbíraly po čtyřech mezi zapálenými svícny. Poté měly následovat soutěže, při nichž byly odměňovány páry s největším počtem pohlavních styků.
Historici se dodnes přou, zda Burchard popsal skutečnou událost, nebo zda byl jeho text později upraven. Samotná existence zápisu je však nepochybná a Banket kaštanů se stal jedním ze symbolů renesanční dekadence.
Smrt Alexandra VI.
Po celý život Borgii pronásledovaly pověsti o jedech. Říkalo se, že bohaté kardinály nechával otrávit, aby jejich majetek připadl papežské pokladně. Přímé důkazy však historici nenašli.
Alexandr VI. zemřel roku 1503 po prudké horečce. Dnes většina odborníků považuje za nejpravděpodobnější příčinu malárii. Jeho smrt však dala vzniknout další legendě – že omylem vypil jed připravený pro některého z jeho hostů.
Julius II. – papež válečník
Po Borgiovi nastoupil Julius II., jeden z nejvýznamnějších renesančních papežů. Nebyl znám sexuálními skandály, ale vojenskými taženími. Osobně vedl vojska do boje, nosil brnění a snažil se rozšířit území Papežského státu.
Současně objednal u Michelangela výzdobu stropu Sixtinské kaple a zahájil stavbu nové baziliky svatého Petra. Právě za jeho pontifikátu se papež definitivně proměnil v renesančního knížete.
Lev X. – papež, který nevnímal blížící se katastrofu
Roku 1513 nastoupil na papežský stolec Giovanni de' Medici jako Lev X. Pocházel z jedné z nejbohatších rodin Evropy a miloval umění, hudbu, divadlo, lov i přepych. Jeho dvůr zaměstnával stovky lidí a utrácel obrovské částky. K financování stavby nové baziliky svatého Petra byly ve velkém prodávány odpustky.
Dominikán Johann Tetzel to komentoval proslulou větou:
„Jakmile mince v pokladničce zazvoní, duše z očistce do nebe vyskočí.“
Přestože přesná formulace tohoto výroku je předmětem sporů, dobře vystihuje tehdejší atmosféru. Právě obchod s odpustky přiměl roku 1517 augustiniánského mnicha Martina Luthera zveřejnit jeho 95 tezí. Tím začala reformace, která navždy změnila podobu evropského křesťanství.
Konec jedné epochy
Renesanční papežství představovalo vrchol uměleckého rozkvětu i morální krize. Ve stejné době vznikala Michelangelova Pieta, Rafaelovy fresky i Sixtinská kaple. Současně však papežové rozdávali úřady příbuzným, vedli války, uzavírali politické sňatky a využívali církevní moc k prosazování rodových zájmů. Právě tato kombinace přepychu, korupce a zneužívání autority výrazně přispěla ke ztrátě důvěry části evropské společnosti v papežství.
Reformace, očista církve a jak dnes historici hodnotí „hříšné papeže“
Skandály renesančních papežů otřásly autoritou katolické církve natolik, že se staly jedním z katalyzátorů reformace. Přesto by bylo chybou nahlížet na celé dějiny papežství pouze optikou několika kontroverzních osobností. Následující staletí přinesla rozsáhlé reformy, které podobné excesy výrazně omezily.
Roku 1517 přibil augustiniánský mnich Martin Luther podle tradice svých 95 tezí na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu. Neútočil pouze na prodej odpustků. Kritizoval také hromadění majetku, obchodování s církevními úřady, nepotismus a způsob života části vysokého duchovenstva.
Lutherova kritika padla na úrodnou půdu. Mnozí evropští panovníci i obyčejní věřící už dlouho vnímali, že mezi ideály evangelia a životem některých papežů existuje hluboký rozpor.
Tridentský koncil – největší reforma katolické církve
Katolická odpověď přišla na Tridentském koncilu, který zasedal v letech 1545–1563. Koncil potvrdil tradiční katolickou nauku, zároveň však přijal řadu zásadních reforem.
Byla zpřísněna disciplína duchovenstva, zlepšeno vzdělávání kněží, vznikly kněžské semináře a důsledněji se postupovalo proti simonii i hromadění církevních úřadů. Papežové následujících století byli pod mnohem větším dohledem a veřejné pohoršující skandály se stávaly stále vzácnějšími. Historici se shodují, že právě reformy po Tridentském koncilu znamenaly konec období, kdy mohl papež bez větších překážek řídit církev jako rodinné knížectví.
Mýty a propaganda
Výzkum posledních desetiletí ukazuje, že řada příběhů o papežích byla během staletí přikrášlena. Typickým příkladem jsou Borgiové.
V 19. století vzniklo množství románů a divadelních her, které z Lucrezie Borgiové udělaly sériovou travičku a zosobnění zla. Moderní historici však upozorňují, že většina těchto tvrzení není podložena dobovými dokumenty. Podobně je tomu i u Jana XII. nebo Bonifáce VIII. Jejich odpůrci měli silnou motivaci vykreslit je jako netvory, aby ospravedlnili vlastní politické kroky. To ovšem neznamená, že byli nevinní. Znamená to pouze, že historik musí pečlivě oddělovat doložené skutečnosti od propagandy.
Závěr
Historie papežů ukazuje, že ani nejvyšší duchovní úřad nedokázal své držitele ochránit před pokušením moci, bohatství a osobních ambicí. Někteří papežové se stali světci, jiní schopnými státníky, několik z nich však vstoupilo do dějin jako symbol zla a zneužití autority.
Zdroje:
Borovička, Václav Pavel: Hříšní papežové.
Duffy, Eamon: Saints and Sinners: A History of the Popes
https://epochalnisvet.cz/8-nejhorsich-vladcu-vatikanu-papezove-v-zajeti-chtice-i-lacnici-po-krvi/
https://www.idnes.cz/xman/styl/papez-sex-italie-bible-cirkev-tajemstvi-vatikan-hrich.A210210_162501_zajimavosti_nea
https://www.independent.co.uk/news/people/7-wicked-popes-and-the-terrible-terrible-things-they-did-a6666612.html
https://www.historyskills.com/classroom/ancient-history/worst-popes/?srsltid=AfmBOorOwgWxEfC0DOxq7BurouJBZG_LpTNtrj1WwKD-ervf7mTzsefO
