Článek
Například v Olomouci jste přišli do mlékárny a měli tam pouze dva druhy jogurtu. Neochucený ve skleničce a občas i ochucený trochou marmelády. Kakao vozili jen v úterý a ve čtvrtek a kolem deváté hodiny ranní už se po něm zaprášilo.
Když v létě na náměstí u cukrárny jednou za 14 dní stála stometrová fronta, věděl jsem, že zrovna prodávají kakaovou zmrzlinu, jinak totiž byla k mání pouze vanilková. Na tržnici ve stánku občas prodávali i pistáciovou a tuším jahodovou, a citrónovou, ale to bylo vše.
Když jste v zimě zavítali do zeleniny, na pultě jste tam našli brambory, mrkev a jablka. O nějakých banánech nebo pomerančích jste si mohli nechat leda tak zdát. Možná kolem Vánoc jich trochu přivezli, ale to znamenalo strávit čtvrt dne ve frontě. Nárazově se objevovaly pomeranče z Kuby, ale ty se nedaly oloupat a chutnaly jak šťovík.
V Praze to určitě s nabídkou bylo lepší, proto zde záměrně hovořím o svých zkušenostech z Olomouce. Dokonce i na Slovensku v Pezinku jsem hleděl jak puk, když jsem tam poprvé v životě viděl Lovecký salám, mléko v krabici nebo oříškovou zmrzlinu.
Když jsem šel s mámou do textilu coby školák koupit kalhoty, v mojí velikosti tam měli na výběr jedny příserné škrábající tesilky. Nějaké rifle? Zapomeňte, nebo si skočte do Tuzexu, když u veksláka seženete bony.
No a pídit se v téhle situaci po něčem originálním pod stromeček, to dalo opravdu fušku. V modelářství na náměstí občas kolem Vánoc dostaly pár kusů toho, čemu jsme jako děcka říkaly Revelly. To byly takové západoněmecké plastikové modely letadýlek nebo lodí, které se stavěly slepováním z jednotlivých dílů. České modýlky v modelářství mívaly sice po celý rok, ale jenom několik málo stále stejných druhů, které už měl každý modelář dávno doma slepené.
Pokud jste neměli bony nebo v Prioru známého, který by vám schoval podpultové zboží, byli jste namydlení. Ale ono se to vždycky nakonec nějak udělalo. Lepší dárky se sháněly všelijak. Existovaly burzy a tam se dalo koupit leccos zajímavého ze Západu. Taky kolotočáři mívali i nesocialistické zboží. A vyskytovali se samozřejmě všelijací šmelináři.
V Olomouci se například chodilo pro kvalitní magnetofonové kazety k Vietnamcům na jejich ubytovnu u Moravských železáren, kde pracovali. České pásky Emgeton k sehnání sice byly, ale nikdo je nechtěl, protože strašně šuměly.
V druhé polovině osmdesátek už existovaly i obchody zvané ESO, kde prodávali lepší věci a měli tam i nějaký výběr. A to dokonce za koruny, nikoliv za bony. Jenže tahle ESA se nacházela (stejně jako Tuzexy) pouze ve větších městech, a navíc v ESU byly k mání z 90 procent pouze potraviny, které se pod stromeček zrovna moc nehodí.
Rozbalování dárků ve většině českých domácností proto vypadalo nějak podobně jako ve filmu Pelíšky. „Nerozbitné“ skleničky z Polska a křusky místo „koní“. Ponožky, rukavice, brusle, knížky. Kdo měl známého ve sportovních potřebách, který mu za úplatek rezervoval kolo značky Favorit, tak byl king.
Přesto to bývaly kouzelné Vánoce, dárky nedárky. Lidé tehdy žili víc pospolu a konzumní šílenství je sice nemíjelo, ale zdaleka je neovládalo tolik jako dnes. A nějaký ten vysněný dárek se taky nakonec většinou našel. Vozily se třeba věci z Jugoslávie nebo z Maďarska, kde byla nabídka zboží téměř blížící se Západu, ze kterého taky občas někdo něco dodal či propašoval. Mně například táta jednou z Anglie přivezl hromadu „angličáků“, které tehdy sbíral každý kluk, z čehož jsem byl samozřejmě u vytržení. V sedmém nebi byli třeba i ti, kteří pod stromkem objevili céčka.
Teď je sice na trhu všechno, ale lidé jsou toho už jaksi přejedení a roupama neví, co by. Člověk nakonec s přibývajícím věkem stejně zjistí, že toho zas tak moc k životu nepotřebuje a že ta jeho vysněná hifi věž nebo nový model Ajfounu mu udělá radost jen na pár dní. A že spokojenost a štěstí spočívá v něčem úplně jiném.
Autorský text
