Článek
Stalo se to někdy v polovině devadesátých let, plus minus dva roky. Kdybyste mě ale klepli, vykuchali, usmažili a snědli s bramborovým salátem, nevzpomenu si přesně. Raději to přiznám, nechci vás totiž houpat, František to neměl rád, jak víme z filmu Na samotě u lesa. Za místo činu však ručím hlavou, tahle vtipnotrapná příhoda se udála v Olomouci na Štědrý den v roce 199X a začala u prodejny Ryby - drůbež – zvěřina, která na Třídě 1. máje jako jedna z mála funguje dodnes; snad již 60 let. Nějak se semlelo, že tehdy v celé hanácké metropoli nebyli k mání kapři. Tou dobou zásobování ještě asi poněkud vázlo, ne jako dnes, kdy si lidé mohou vybrat mezi lososem, candátem a rybou Fugu. Na to konto nejspíš došlo k tomu, že všichni chroničtí zapomětlivci a prokrastinátoři se na Štědrý den dopoledne sešli u známé olomoucké rybárny s nadějí, že je to jejich poslední šance, než je manželka klepne paličkou po hlavě. V oné frontě na kapry jsem stál i já a asi 20 míst přede mnou vězel František Řehák.
Jako malý kluk jsem ho potkával na chodbě a trochu jsem se ho bál. Byl docela vysoký, docela dost vousatý a vypadal vážně až přísně. Hodně herců působí jinak na veřejnosti a úplně jinak v soukromí. Jinak, než jak jste si je představovali podle jejich vystupování ve světlech reflektorů. O Františkovi bych skoro řekl, že na mě dělal dojem morouse, jenže na druhou stranu lze asi těžko předpokládat, že když jsem ho jako náctiletý potkal na dvoře s odpadkovým košem, že mi bude vyprávět veselé historky z natáčení a předvádět pana Lorence. I herci si občas potřebují odpočinout. A František si toho dne možná potřeboval odfrknout také od vánočního běsu, a tak se nejspíš „uklidil“ do fronty na kapra, aby doma nepřekážel režisérce svého života.
Čili si takhle stojíme na Třídě 1. máje v nezvykle teplém prosincovém dopoledni a přemýšlíme, jestli se na nás kapr vůbec dostane, když vtom se k nám ve směru od nádraží pomalu blíží herci Hana Maciuchová a Jiří Adamíra, kteří zřejmě přijeli na svátky k příbuzným paní Hany. Zanedlouho dochází k velkému teatrálnímu setkání hereckých hvězd přímo u fronty na kapra a chroničtí zapomětlivci a prokrastinátoři mají větší pozdvižení, než kdyby na ulici pobíhalo zlaté prasátko. „Františku! Haničko! Jirko!“ Vřelé objímání a patetická gesta. František si se svými kolegy chvíli povídá kousek stranou a po takových pěti minutách se vrací do řady. Já mezitím využívám všeobecného odklonu pozornosti a hlaholu, a jelikož jsem před minutou vepředu zaregistroval svého známého, drze až vyzývavě ve frontě předbíhám. Prochází mi to, ale i tak na mě zbyde už jen kapr neživý - půlený. Aspoň něco, už už to vypadalo s večeří bledě. V té době ještě nebývalo příliš zvykem jíst na Štědrý večer jiné ryby, minimálně v naší rodině ne.
Načež si to vcelku spokojeně hasím s úlovkem domů, když najednou cítím, jak mi kdosi dýchá na záda. A ten kdosi mi o vteřinu později klepe na rameno se slovy: „Ty, já si k vám večer přijdu na kapra, jo?“.
Ohlédnu se a nade mnou se tyčí nazlobený pan Řehák. Jeho vyčítavou narážku pochopím až poté, co dodá, že na něj zbyl pouze kapr mražený. Kdybych ho prý nebyl předběhl, možná mohl mít i čerstvého. Zrudnu, omlouvám se a cosi koktám. Po chvíli mě napadá, že si kapry pro klid v domě můžeme prohodit. Nato on mírně změkne, ale přísně vypadá pořád. Vzápětí navrhuje, ať se tedy o ryby nějak podělíme, což také hned uděláme. Půlka jeho mraženého kapra putuje ke mně do igelitky a moje čerstvá polovina naopak.
Nakonec spolu jdeme asi 10 minut pěšky až domů a já po cestě chválím jeho herectví. Pana Lorence raději nezmiňuji, na to už musí být beztak alergický, ale vyzdvihuji jeho výkon v Rozmarném létě a v Člověku proti zkáze, kde hrál Josefa Čapka. Vlastně je to naše první rozmluva v životě, i když už spolu bydlíme v jednom domě několik let. Samozřejmě nepočítám debaty během vynášení smetí jako: „Dobrý den, to máme ale dneska hezky, že?“.
Večer u nás slavný herec nakonec nezazvonil, místo něj přišel Ježíšek, ale u tabule jsme měli přichystáno pro oba a navíc ještě pro pocestného. Když jsem tu historku vyprávěl našim, smáli se. Byl to hezký Štědrý den a mrzelo mě, že jsme se později s panem Františkem vrátili k našim strohým debatám u popelnic. Možná jsem ho tenkrát měl ve frontách předbíhat častěji, dobře se mi s ním povídalo.
Autorský text
