Článek
Skutečnosti, které je těžké ignorovat
Lidé byli velice překvapeni, a proto poslali do Vaucouleursu pro Johančina bratra. Nakonec přijeli oba bratři a došlo k bouřlivému setkání. Sourozenci si padli kolem krku a ani jeden z mužů nezapochyboval, že objímá svou sestru Johanku.
Nebylo tomu snadné uvěřit, a proto šlechtici svolali shromáždění velmožů, kteří Johanku měli identifikovat. Přijel i královský komoří a vrchní velitel metské občanské milice Nicolas Lowe. Ten stál vedle Johanky při korunovaci krále a ona zas byla u toho, když jej král pasoval na rytíře. Okamžitě ji poznal a bez váhání potvrdil, že je to Panna orleánská. Daroval jí meč a ona později odjela s bratry do Vaucouleursu, kde ji přivítal starosta. Ani on nezapochyboval. Lidé Johanku nadšeně přivítali a farář dokonce sloužil mši na její počest. Zpráva o zmrtvýchvstání Panny orleánské se rozlétla po celé Francii a mnozí se vydali na dalekou cestu, aby ji viděli na vlastní oči.
Nezachovala se jediná zpráva o tom, že by úřady pochybovaly o její identitě. Je velmi pravděpodobné, že by došlo k vyšetřování, kdyby se objevily třeba jen nepatrné pochybnosti. Úředníci městské správy obcí, kde se zdržovala nebo kudy s doprovodem projížděla, by případnou podvodnici zadrželi.
Každá podvodnice, která by se chtěla přiživit na oblibě Johanky z Arku, by se především snažila vyhnout místům, kde skutečnou hrdinku mnoho lidí dobře znalo. Proč by jela zrovna do Vaucouleursu a riskovala odhalení?
Historik Elgers tvrdí, že Johanka z Arku výtečně jezdila na koni, dokázala navázat kontakt s lidmi hned po prvních větách a její vystupování bylo nenapodobitelné. Vyzařovala z ní jistota, kterou přesvědčila maršály i vojáky. Mluvila prý čistou francouzštinou, nikoliv nářečím. Její chování si prý zapamatoval každý, kdo ji viděl třeba jen jednou.
Historici objevili pozoruhodné dokumenty
V účetních knihách městské správy v Orleansu je zapsáno, že dne 9. srpna 1436 vyplatila městská pokladna dva zlaté franky Jeanovi du Lys jako odměnu za doručení dopisů od jeho sestry Johanky. Jean du Lys se objevil také na dvoře Karla VII., kde mu rovněž zaplatili cestovní výlohy. Nejsou to jediné záznamy o jeho cestách od sestry ke králi. V účetních knihách jsou další zápisy z července, srpna a září 1436. Johanka z Arku je v záznamech uvedená jako La Pucelle (panna) nebo La Pucelle de France. Doručoval snad Johančin bratr králi nějaká poselství, nebo dokonce žádost, aby Karel VII. Johanku přijal?
Více než osm let po jejím údajném upálení, dne 28. července 1439, přijela Johanka z Arku do Orleansu. Srdečně ji tam přivítali jako osvoboditelku města a vyplatili jí jako odměnu dvě stě liber za velkou službu, kterou městu prokázala v době obklíčení. Nikdo nepochyboval, že hostem je skutečná Johanka z Arku.
Johanka z Arku, zvaná Panna orleánská a ve Francii jen La Pucelle, se stala idolem i miláčkem Francouzů. Snad nikdo v historii této země se nedočkal takové úcty a obdivu jako dívka z vesnice Domrémy. Stala se symbolem neohrožené bojovnice za svobodu a je jím dodnes
Jak to tedy bylo s upálením?
Historik Pierre de Sermoise tvrdí, co už několik jeho kolegů před ním: místo Johanky z Arku upálili na hranici jinou odsouzenou. Svědčí prý o tom skutečnost, že cestou ke hranici nikdo nespatřil tvář Johanky, že v Rouenu v té době čekaly na popravu tři jiné odsouzené, nebo že vojáci nepustili obecenstvo blíže ke hranici. Kat, který na chvíli přidusil oheň, prý mrtvé strhl šaty, aby všichni viděli, že je u kůlu přivázaná žena, ale obličej jí neodhalil. Podle očitých svědků na hranici bylo tělo staré ženy.
Pierre de Sermoise není první, kdo píše, že se odsouzená Johanka dostala na svobodu tajnou chodbou, odkud ji spolehliví mniši dopravili do bezpečí, a také se domnívá, že Johančina kanonizace byla podmínkou dohody s papežem Benediktem XI. o navázání diplomatických styků mezi Vatikánem a Francií poprvé od dob Francouzské revoluce.
Kde se skrývala po své "smrti"?
Nenašel se žádný záznam o tom, kde se Johanka skrývala po své údajné smrti. Není vyloučeno, že jí přitom pomáhala dobrá přítelkyně Colette de Corbie, abatyše řádu milosrdných sester klarisek. Dobře vedený ženský klášter mohl být ideálním úkrytem, jelikož se až do dobytí Paříže Johanka nemohla ukazovat na veřejnosti. V tehdejší Francii bylo i dost hradů a zámků, kde také mohla na čas zmizet. A protože Johanka nechtěla své ochránce kompromitovat, pomlčela o úkrytu celý život.
Vdala se a měla modrou krev
Vévodkyně Elisabeth de Gorlitz Johanku seznámila s lotrinským šlechticem Robertem ď Armoises a „Panna francouzská“, jak lid Johanku také nazýval, se po měsíci za Roberta vdala. Novomanželé se pak zabydleli ve městě Mety. Svatební smlouva se do dnešních dnů nedochovala, ale v záznamech dějepisců ji lze najít ještě v sedmnáctém století. Znám je ale záznam o kupní smlouvě části majetku Roberta ď Armoises a jeho manželky „Jeanne du Lys, La Pucelle de France“.
Protože se Johanka z Arku vrátila mezi živé, bylo nesmyslné sloužit za ni každoročně výroční zádušní mše. Městská správa za ně totiž musela církevním hodnostářům platit. Proto radní města rozhodli mše za živou zrušit a místo toho jí dali čestný dar ve výši 210 liber a do účetních dokladů zapsali, že je to za „dobro, které prokázala městu v době obléhání“.
Historik Eduard Schneider, který měl ve třicátých létech přístup do Vatikánu, protože udržoval přátelské styky s papeži Piem XI. a Piem XII., našel ve spisech Johanky z Arku protokol o jejím výslechu před zvláštní komisí. Ze zápisu vyplývá, že Johanka byla královského původu. Také právníci, kteří studovali způsob inkvizičního vyšetřování a průběh procesu s Johankou, se shodli na tom, že byl na tehdejší dobu veden nezvykle opatrně. Žalobci i soudci se chovali k obžalované korektně a slušně. Což nahrává tvrzení, že Johanka nebyla negramotná pasačka, ale vzdělaná žena.
V roce 1952 vyšla v Paříži pozoruhodná práce historika Grimoda: Jeanne ďArc a-t-elle été brulée? (Byla Jana z Arku upálena?) Obsahuje mimo jiné tvrzení, že Johanka nebyla dcerou svých rodičů, ale nemanželskou dcerou královny Isabely, to znamená nevlastní sestrou následníka trůnu, pozdějšího krále Karla VII.
Badatel Pierre de Sermoise zastával názor, že frivolní královna se špatnou pověstí lehkomyslné ženy, která se černým písmem zapsala do dějin Francie, protože v roce 1420 vydala smlouvou z Troyes zemi Angličanům, porodila 10. listopadu 1407 dítě. Jeho otcem zřejmě nebyl Karel VI., protože s ním už nežila, ale Ludvík Orleánský. Ten byl dva týdny po porodu za záhadných okolností zavražděn. Podle některých zpráv se jí narodil chlapec a hned při porodu zemřel. Ale podle jiných se královně narodila nemanželská dcera, kterou dali do výchovy na venkov, což se tehdy dělalo. Domovem holčičky se stala vesnice Domrémy, rodiči manželé Dartovi, jak prý se v té době psali ď Arkovi. Johanka z Arku tedy byla z královského rodu. Když se vydala na pomoc následníkovi trůnu, pomáhala bratrovi. To byl dostatečný a přesvědčivý motiv pro její dobrodružnou cestu. Toto zjištění vysvětluje dosud nevysvětlitelnou epizodu, jak se mohla pasačka z Domrémy dostat na zámek Chinon k následníkovi trůnu a jak mohl budoucí francouzský král přijmout neznámou venkovskou dívku a dát si radit od devatenáctileté, zcela nevzdělané holky, co má dělat. Mnozí historici se shodují v názoru, že se Johanka před budoucím Karlem VII. identifikovala nějakým předmětem, snad prý prstenem. Možná, že ho snadno přesvědčila o tom, že je jeho nevlastní sestrou.
Shořela tedy Johanka na hranici, nebo ne?
Přesvědčivé důkazy chybí. Kdo vlastně byla francouzská národní hrdinka, to se s jistotou nikdy nedozvíme.
Zdroj:
V.P. Borovička: Procesy, které vzrušily svět
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Jana_z_Arku
