Článek
Touha vlastnit tuto kapesní hru byla natolik silná, že se s ní obchodovalo na černém trhu, a kdo měl tenkrát Vajíčka, byl prostě king.
Od Mickey Mouse k vlkovi
V roce 1977 si inženýr japonské společnosti Nintendo Gumpei Yokoi všiml znuděného cestujícího, který si pohrával s kapesní kalkulačkou. Myšlenka zabavit lidi na cestách vedla k vytvoření přenosných herních zařízení.
Výsledkem byla série Game & Watch uvedená roku 1980 – jednoduché kapesní hry kombinované s hodinami a budíkem. Jedním z titulů byla hra EG-26 Egg, v níž postava chytala padající vejce. Právě ta se stala přímým předobrazem sovětské legendy.
Sovětští inženýři koncept převzali, technologii okopírovali a přizpůsobili domácím podmínkám – technickým i ideologickým. První sovětské verze ještě nesly západní postavy, například Mickeyho Mouse. To však bylo politicky neúnosné. Řešení přišlo rychle: nahradit americké hrdiny domácí populární postavou. Na displej se tak dostal vlk z kultovního animovaného seriálu „Nu, pogodi!“. Namísto klobouku držel proutěný košík a chytal vejce snášená slepicemi. Z okénka přihlížel zajíc – jeho věčný rival. Tato změna byla klíčová. Hra se rázem stala kulturně blízkou a její popularita explodovala.
Výroba začala roku 1984 a rychle nabrala masové tempo. Konzole vznikala v jedenácti závodech napříč SSSR – zejména v Zelenogradu. Jen ve druhé polovině roku 1985 bylo vyrobeno přes 400 000 kusů. Maloobchodní cena 23–25 rublů představovala až šestinu sovětské měsíční mzdy, přesto to nestačilo. Pro mnohé rodiny šlo o luxusní dárek k narozeninám či Vánocům.
Pro Vajíčka bych vraždil
Černobílý displej, paměť v jednotkách kilobajtů a primitivní úkol - chytat vejce do košíku. Z dnešního pohledu byla hra velmi prostá ať už po technologické či obsahové stránce, Husákovy děti ji ale zbožňovaly. Obraz na displeji nebyl generovaný maticově, ale byl přizpůsobený dané hře a nedal se tedy dále softwarově modifikovat. Vícebarevné statické obrázky byly nakresleny na průhledném papíru, který byl umístěn nad obrazovkou a v pozdějších verzích byly obrázky aplikovány na reflexní substrát LCD displeje.
Tehdejší vajíčkománii by se současní teenageři vysmáli, jenže můj spolužák ze základní školy musel Vajíčka mít za každou cenu. A tak je prostě ukradl. Sebral je z aktovky jiného kluka ve třídě, který jako jediný „igru na ekrane“ vlastnil. Už si nepamatuji, jak k ní přišel, protože absolutně nebyla k sehnání, zato se mi vybavuje ten poprask a ostuda, které následovaly, když to prasklo. Pokud jste tehdy narazili na někoho, kdo Vajíčka měl a byl je dokonce ochoten prodat, museli jste si připravit minimálně pět set korun, za což tehdy skromná čtyřčlenná rodina vyžila i 14 dní.
Symbol socialistických osmdesátek
Snad nejznámější legenda tvrdila, že když na hře získáte 1000 bodů, spustí se kreslený film. Děti věřily, že uvidí tančícího vlka nebo epizodu ze seriálu Jen počkej, zajíci! Realita však byla prostší, po 999 bodech se skóre vynulovalo a hra se zrychlila asi o 30 %.
Existovalo mnoho verzí hry: vlk v kraťasech s hvězdami, puntíky či květy, různé kresby slepic, varianty s ciferníkem i bez. Také první verze s Mickey Mousem, které jsou dnes velmi vzácné a jde o ceněné sběratelské kusy. V Rusku na trhu retro techniky pořídíte originální funkční kus cca od 3 000 do 5 000 rublů, raritní verze i za 10 000–15 000+. Cena závisí na stavu, balení i výrobní sérii.
Vajíčka nejsou pouhá hra. Je to symbol dětství 80. let. „Nu, pogodi!“ dokazuje, že technologie není jen o výkonu, ale o hlavně o emocích. V době digitálního nadbytku zůstává primitivní vlk s košíkem připomínkou, že i pár segmentů na LCD může vytvořit zážitek, na který mnozí boomeři dodnes s láskou vzpomínají.
Kromě hry Elektronika IM-02 „Nu, pogodi!“ existovaly i další vyráběné v SSSR jako Veselý kuchař, Tajemství oceánu (lidově "Chobotnice“), Hokej, Biatlon či Rybolov. Popularity Vajíček však nikdy žádná nedosáhla. Dnes si lze dokonce do mobilu nainstalovat aplikaci s touto hrou, ale to prý už není ono.
Zdroje:
