Článek
Poté, co byl kmen Osage v průběhu 19. století systematicky vytlačován ze svých původních teritorií v Kansasu a Missouri, zakoupil v roce 1872 od vlády USA relativně malou rezervaci na neúrodné vysočině. Bílí osadníci považovali tuto půdu za bezcennou, což byla pro indiány dočasná záruka klidu.
Situace se dramaticky změnila na přelomu století, kdy pod skalnatým povrchem geologové objevili obří ložiska ropy. V roce 1906 došlo k právnímu vypořádání půdy a náčelníci kmene prosadili klíčové pravidlo: zem mohla být rozparcelována mezi jednotlivé členy, ale nerostné bohatství pod ní muselo zůstat nedělitelným majetkem kmene. Práva na výnosy z těžby byla rozdělena mezi 2 229 členů. Tato práva se nesměla volně prodávat ani převádět na nečleny kmene, mohla se pouze dědit.
Ve 20. letech 20. století vypukl v Oklahomě ropný boom. Nájemní smlouvy na těžbu se na proslulých aukcích pod „Milionářským dubem“ v Pawhusce dražily za miliony dolarů. V roce 1923 vynesly těžební poplatky kmeni Osage ekvivalent dnešních stovek milionů dolarů. Ze dne na den se z těžce zkoušeného domorodého obyvatelstva stali nejbohatší lidé. Osageové si kupovali luxusní vozy značky Pierce-Arrow, stavěli si sídla s francouzským nábytkem a najímali si bílé služebnictvo. V očích bílé většiny to byla nesnesitelná provokace.
Delegace kmene Osage jedná ve Washingtonu o pronájmu ropných polí
Rasismus převlečený za zákon
Odpověď americké vlády na pohádkové bohatství domorodců na sebe nenechala dlouho čekat. Washington podlehl tlaku bílých podnikatelů a politiků, kteří tvrdili, že indiáni jsou „rasově nezpůsobilí“ spravovat tak obrovské jmění. V roce 1921 přijal Kongres zákon, který uvalil na financování členů kmene Osage instituci povinného opatrovnictví.
Každý člen kmene, který byl rasově klasifikován jako plnokrevný indián nebo měl více než polovinu domorodé krve, byl označen za „nezpůsobilého“. Místní soudy jim přidělily bílé opatrovníky z řad místních právníků, bankéřů, obchodníků či politiků. Ti dostali plnou kontrolu nad bankovními účty svých svěřenců.
Indián si bez písemného souhlasu svého opatrovníka nesměl koupit ani jídlo, oblečení natož auto. To vytvořilo obrovský prostor pro systémovou korupci. Opatrovníci si za služby účtovali astronomické honoráře, nakupovali pro indiány předražené zboží od svých obchodních partnerů a vyváděli miliony dolarů z ropných dividend na své soukromé účty. Opatrovnictví se stalo výnosným průmyslem. Když však ani přímé okrádání nestačilo k získání plného vlastnictví ropných práv, nastoupila jiná metoda: účelové sňatky a fyzická likvidace.
Král Osage Hills a jeho síť
V okrese Osage nebylo vlivnějšího muže než Williama Kinga Halea. Do oblasti přišel na počátku století jako chudý honák dobytka, ale díky bezohlednosti, finančním machinacím a politickým konexím vybudoval obrovské rančerské impérium. Sám sebe rád stylizoval do role filantropa a „přítele indiánů“, sponzoroval místní nemocnice a půjčoval peníze. Ve skutečnosti však vládl celému okresu prostřednictvím úplatků, zastrašování a nájemných vrahů.
Hale brzy pochopil kličky zákona o ropných právech. Práva nebylo možné koupit, ale bylo možné je zdědit. Pokud se tedy bílý muž oženil s indiánskou ženou a tato žena i celá její rodina zemřely, v dědickém řízení přešla práva na pozůstalého manžela.
Hale ukul plán a zasvětil do něj mladého synovce Ernesta Burkharta, kterého přiměl, aby se dvořil Mollie Kyle – tiché indiánské ženě z mimořádně bohaté rodiny. Vyšlo to a v roce 1917 se Ernest a Mollie vzali. Pro Halea to byl první krok šachové partie, na jejímž konci měly všechny podíly Molliiny rodiny skončit v jeho rukou. Vedle Burkharta si Hale zavázal místní podsvětí, zkorumpované policisty i lékaře. Kostky byly vrženy a plán na vyhlazení rodiny mohlo začít.
Vrah indiánů William King Hale
Série záhadných úmrtí
V roce 1921 se soukolí vražedné mašinérie rozběhlo naplno. Jako první zemřela Molliina sestra Anna Brown. Její tělo nalezli v odlehlé roklině s prostřelenou hlavou. Místní policie vyšetřování odbyla a označila případ za výsledek opilecké potyčky.
O několik měsíců později zemřela Molliina matka Lizzie Q. Kyle. Lékaři určili jako příčinu smrti „neznámou nemoc“, přestože symptomy jasně ukazovaly na postupnou otravu. Následovala další sestra Minnie, která podlehla nejasné „chřadnoucí chorobě“.
Mollie Kyle začala mít vážné podezření, že její rodina je terčem systematického vyvražďování. Najala si soukromé detektivy, ale ti byli buď uplaceni, nebo zastrašeni. Jediný bílý právník z Oklahoma City, W. W. Vaughan, který shromáždil důkazy o vraždách a jel vlakem do Washingtonu, byl vyhozen z rozjetého vlaku a jeho tělo bylo nalezeno se zlomeným vazem.
Děsivé finále přišlo v březnu 1923. Dům zbývající Molliiny sestry Rity Smith a jejího manžela Billa byl uprostřed noci vyhozen do povětří masivní náloží nitroglycerinu. Výbuch zničil celý dům a oba manželé i jejich služebná na místě zahynuli. V té době už Mollie, trpící těžkou cukrovkou, dostávala od svého manžela a lékařů injekce inzulínu, v nichž byl namíchán jed. Přestala chodit a její stav se den od dne zhoršoval.
Zkorumpované úřady a strach v rezervaci
Mezi lety 1921 a 1925 bylo v rezervaci Osage zaznamenáno více než 60 nejasných nebo násilných úmrtí indiánských obyvatel. Vraždy se odehrávaly za bílého dne i v noci: střelba zblízka, otrava arsenem či thalliem, úmyslně nevyšetřené autohavárie. V rezervaci zavládl strach. Lidé si na okna instalovali mříže, na dvorech drželi hlídací psy a báli se jíst jídlo, které sami nepřipravili.
Místní spravedlnost byla paralyzována. Šerifové figurovali na výplatní pásce Williama Halea, nebo se báli o vlastní život. Místní lékaři, bratři Shounové, podepisovali úmrtní listy s diagnózami jako „srdeční selhání“ či „neznámá horečka“, i když oběti vykazovaly jasné známky otravy.
Kdykoliv se objevil svědek, který byl ochoten vypovídat, do několika dnů zemřel nebo beze stopy zmizel. Opatrovníci zatlačili na zbylé členy kmene, aby se nepokoušeli kontaktovat úřady. Když indiánská rada vyslala delegaci do Washingtonu, úředníci na ministerstvu vnitra jejich žádosti o pomoc zpočátku přehlíželi. Osageové si museli vyšetřování zaplatit ze svých zbylých fondů.
Zavraždění indiáni z kmene Osage
Nástup Hoovera a FBI
V roce 1925 se situace v Oklahomě stala pro federální vládu politickou přítěží. Vedení mladého úřadu Bureau of Investigation (BOI) – přímého předchůdce dnešní FBI – převzal ambiciózní, devětadvacetiletý J. Edgar Hoover. Pro Hoovera byl případ Osage příležitostí vytvořit z neefektivního úřadu moderní, profesionální policejní sbor a získat celostátní prestiž.
Hoover pověřil vedením vyšetřování v Oklahomě Toma Whitea, bývalého texaského rangera a zkušeného federálního agenta. White pochopil, že tradiční metody v prostředí všeobecného strachu a korupce selžou. Sestavil proto tajný tým agentů, kteří v rezervaci působili v utajení.
Mezi agenty byl i John Wren, jeden z mála domorodých vyšetřovatelů v tehdejších federálních službách, který se infiltroval mezi členy kmene jako pojišťovací agent. Další agenti vystupovali jako kupci dobytka nebo naftoví dělníci. Měsíce trpělivě sbírali důkazy, sledovali bankovní převody a rozplétali finanční toky mezi Haleem, zkorumpovanými opatrovníky a nájemnými vrahy z místního podsvětí. Klíčový průlom nastal, když se agentům podařilo přimět k výpovědi vězněného bankovního lupiče Kelsieho Morrisona a následně zlomit samotného Ernesta Burkharta.
Soud v Guthrie
V roce 1926 zatkli federální agenti Williama Kinga Halea, Ernesta Burkharta a několik jejich spolupachatelů. Začal jeden z nejsledovanějších soudních procesů v historii Oklahomy, který probíhal u federálního soudu v Guthrie.
Hale využíval veškerý svůj vliv, peníze a konexe. Najal nejlepší obhájce ve státě, zastrašoval svědky a pokoušel se uplatit porotu. Sám Burkhart byl pod obrovským tlakem – musel se rozhodnout mezi věrností svému strýci a záchranou vlastní kůže. Během soudního líčení Burkhart nečekaně změnil výpověď, přiznal se k účasti na spiknutí a podrobně popsal, jak Hale organizoval vraždy Molliiny rodiny i otravu jeho vlastní ženy.
Důkazy byly neprůstřelné. Na jejich základě v roce 1929 odsoudili Williama King Halea i Ernesta Burkharta k doživotnímu vězení za vraždy. Přestože proces odhalil děsivou pravdu, spravedlnost byla jen částečná. Hale i Burkhart byli po odpykání části trestu ve 40. a 50. letech podmínečně propuštěni. Mnoho dalších spolupachatelů z řad opatrovníků, doktorů a politiků se před soud nikdy nedostalo.
Mollie Kyle se díky včasnému zákroku a vysazení jedovatých léků uzdravila. S Ernestem se rozvedla a dožila v ústraní. Šok z odhalení systematického vyvražďování vedl Kongres USA v roce 1925 ke změně zákona: nerezidentům a nečlenům kmene Osage bylo zakázáno dědit ropná práva.
Oficiálně vyšetřování skončilo odsouzením Halea, ale historici dnes odhadují, že skutečný počet obětí vlády teroru mezi lety 1907 a 1930 dosahoval stovek zavražděných. Většina vražd provedených tichou otravou nebo zanedbáním péče nikdy nebyla objasněna.
Zdroje:
https://www.fbi.gov/history/cases-and-criminals/osage-murders-case?hl=cs-CZ
https://www.stoplusjednicka.cz/ropne-bohatstvi-indianskeho-kmene-osedzu-nastartovalo-vlnu-korupce-podvodu-vrazd
https://www.historyextra.com/period/20th-century/tom-white-who-killers-flower-moon/?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/Osage_headright?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/Killers_of_the_Flower_Moon_(book)?hl=cs-CZ
