Článek
Máma trpí ukrutnými bolestmi kloubů. Běžná léčba nezabírala a pozdní operace, kterou jsem musel zařídit já, přestože bratr je matčin ošetřující lékař, pomohla jen částečně. Máma na ni měla jít už dávno a nemuselo to dospět až do stavu, kdy se kvůli bolestem nemohla ani pohnout na posteli. Leč pro jejího ošetřujícího lékaře operace asi neměla smysl a matku odepsal jako ztrátovou položku. Ekonomie za jedna, empatie, lékařská a lidská etika za pět.
Chybou mamky bylo, že synovi neustále věřila, když jí tvrdil, že jiná možnost léčby neexistuje. Já mu věřil také, protože o medicíně vím kulové, když už ale situace byla neúnosná, začal jsem jednat a po letech jsem mámu doslova dokopal k tomu, abychom se vypravili jinam. Konkrétně za jednou revmatoložkou z Bruntálu, která praktikuje i biologickou léčbu. Tato léčba sice není pro každého a nemusí zabrat, ale zkusit jsem to musel.
Biologickou léčbu jsem navrhoval už dříve, ale bratr pořád dokola mlel, že ji mámě nikdo nepovolí, protože je to moc drahé a ona už je moc stará. Na to konto máma dál brala Prednison a analgetika po hrstech a trápila se.
Léta plynula a jednoho dne jsem se kdesi dočetl, že biologická léčba podstatně zlevnila (a tím pádem se zpřístupnila mnohem většímu okruhu pacientů), neboť vypršely ochranné známky některých léků a na trh se dostala řádově levnější generika. Což byl pro mě nový popud k tomu, abych mámu konečně dostal jinam.
Našel jsem revmatologickou ambulanci v 60 kilometrů vzdáleném Bruntále, nikde blíž nebrali. A to jsme si ještě mohli gratulovat, že nás vzali za pohádkové dva měsíce. No a v Bruntále najednou máma nebyla jen ekonomickou položkou a dozvěděli jsme se, že i když měla několikrát zjištěn extrémní revmatoidní faktor, vůbec to nemusí být revma. Bratr tam byl s námi, ale do ambulance raději nešel, asi věděl proč.
Paní doktorka mamku ochotně a pečlivě vyšetřila, navrhla další postup a v žádance pro laboratoř zaškrtla vyšetřit z krve to, a to a to.
Když jsme pak jeli autem zpátky a matka bratrovi líčila, jak to probíhalo a že vůbec nemusí jít o revmatoidní artritidu, na kterou byla léta letoucí léčena, bratr s klidem pokerového hráče opáčil, že ano, že tohle ví. Jinými slovy přiznal, že mámu nevyšetřil pořádně, možná ji dokonce léčil nesprávně a nechal ji zbytečně trpět. Což ještě nebylo všechno, to nejsmutnější teprve přijde.
Zde si dovolím krátkou odbočku. Pacient většinou neví a nezná, jelikož nestudoval medicínu, a tak mu nezbývá než věřit doktorovi. Lékař se tudíž nachází v pozici, kdy může pacienta opít rohlíkem, a je jenom na něm a jeho svědomí, jestli to udělá; lhostejno jestli z ekonomických nebo z tisíců jiných důvodů. Pacient se sice teoreticky může obrátit jinam, pokud není s léčbou spokojen, jenže ono v dnešní době není až tak moc kam, a pokud ano, bývá to mnohdy z bláta do louže. Nejen v soukromých špitálech a léčebnách se totiž šetří jak o závod (leckdy i na úkor pacienta), také lékaři ve státním mají své interní šetřící pokyny a nařízení a finanční limity od pojišťoven. Tenhle systém je vadný a hroutí se, ale o systému psát nechci.
Vraťme se proto k mámě a jejímu ošetřujícímu lékaři. Když máma bratrovi předala žádanku na laboratorní vyšetření krve, tak on jí toto vyšetření na náklady léčebného ústavu, který provozuje, odmítl provést a řekl, ať se obrátí jinam. Prý je to moc drahé a stejně je to zbytečné. Kvůli čemuž stará a oslabená matka důkladnou léčbu revmatoložky z Bruntálu nakonec vzdala a dál se nechala opájet rohlíkem, Prednisonem a analgetiky. Nakonec to celé dospělo do stavu, kdy už se ani nemohla pohnout na lůžku a prášky na bolest už zabíraly jen velmi málo.
Musel jsem zakročit a uhodil jsem na bratra, ať s tím sakra něco dělá. Nato on tedy poslal mámu na rentgen a ukázalo se, že máti má úplně nekrotický kloub.
S maminkou jsme se posléze vypravili na ortopedii do Šumperka, kde ji objednali na operaci za krásné tři roky, jestli se zákroku ve svých 82 letech vůbec dožije. A to ve mně zabublala krev.
Následně jsem apeloval na bratra, aby zařídil protekční termín, neb jeho spolužák z medicíny je špičkový ortoped, na kterého se obracejí i čeští hokejisté hrající v NHL. Bratr řekl, že nic zařizovat nebude. Jeho ego asi utrpělo tím, že jsem si dovolil jednat na vlastní pěst. No pochopitelně, když jeho léčba byla jaksi spíše… jak to jen říct… „hospicového typu“?
Sebral jsem odvahu a oslovil jsem ortopeda sám. A on mi nečekaně snadno vyhověl, protože bratr. Protekční termín byl na světě za luxusní dva měsíce, hurá! Celé ty dva měsíce mi máma brečela do telefonu, že už ty bolesti nevydrží. Co na to ošetřující lékař? Nic. Jako když hrách na stěnu hází.
A tak se ptám: Mají lidé s takovýmto přístupem k pacientům vůbec právo nosit bílý plášť? A sám si i odpovím: Ano, mají, ale v bílém bych je pustil maximálně do nemocniční kuchyně škrábat brambory, kde si můžou nad sporák vyvěsit diplom.
Svěřili byste svou matku takovému doktorovi? Určitě ne, že? Jakmile začnete povážlivě často slýchat, že je něco drahé nebo zbytečné, upalujte pryč třeba i po jedné noze a pokuste se najít někoho, jehož řeči nejsou předzvěstí toho, že nebudete řádně vyšetřeni a léčeni. Ehm, pokud ovšem tedy máte kam, že?
Lékařka z Bruntálu měla k mámě diametrálně odlišný přístup. Pro ni zbytečná a drahá nebyla. Proč to někde jde a jinde ani trochu? Nechápu. Nerozumím tomu, jak funguje financování zdravotnictví, ale něco se musí změnit, protože současný stav je nelidský.
Příště vám možná povyprávím, jak bratr nepoznal otcovu mrtvici a řekl mu, že to nic není, přestože otec náhle nebyl schopen artikulovat. Prý to má táta z Neurolu, který si vzal ráno, a vyspí se z toho, pravil brilantní diagnostik. Otec se přitom celý dospělý život léčil s kardiovaskulárním onemocněním. Že se z toho táta nevyspí a potřebuje okamžitě do nemocnice, to by poznal snad i Pepek Vyskoč.
Na zákaz činnosti pro jednoho ignoranta to v našem státě bohužel nevypadá, ale psát se o tom naštěstí ještě smí. Uf, chudáci pacienti v jeho venkovské továrně na peníze.
Kolik má tento nedbalý, nesvědomitý a lhostejný lékař asi tak na svědomí lidských životů, když tak trestuhodně zachází se svou matkou i otcem, co myslíte? Na jeho místě bych se v noci budil hrůzou.
