Článek
V dubnu roku 1992 začala válka v Bosně a Hercegovině a hlavní město Sarajevo se během několika týdnů ocitlo v obklíčení. Blokáda trvala neskutečných 1 425 dní. Ze strategických pozic v okolních kopcích na hřebenech Trebeviće či ve výškových budovách čtvrtí jako Grbavica kontrolovaly Vojska Republiky srbské (VRS) každý pohyb. Pro více než tři sta tisíc obyvatel se každodenní existence proměnila v neustálý boj o přežití. Chyběla elektřina, voda, potraviny i léky.
Ulice Sarajeva byly pod permanentním dohledem sniperů. Lidé museli přebíhat křižovatky podél provizorních zábran z vyřazených autobusů, kontejnerů a prostěradel. Slavná třída Zmaja od Bosne získala v mezinárodních médiích neblahý název „Alej sniperů“. Střelba cílila na kohokoliv: na ženy nesoucí kanystry s vodou, na starce čekající na chléb i na děti hrající si před domem. Cílem nebylo pouze dobýt území, ale psychicky zlomit populaci a vytvořit atmosféru neustálé, všudypřítomné smrti.
Právě v tomto prostředí absolutní bezmoci civilistů a úplné kontroly strategických pozic ze strany útočníků vzniklo něco ještě děsivějšího a šílenějšího, než byla válka samotná. V Sarajevu se zhmotnilo absolutní zlo. Město už nebylo jen pastí, ale pro úzkou skupinu perverzních zrůd se stalo arénou pro jejich vražedné hry a obchod se smrtí nevinných.
Jak safari fungovalo
Existenci tzv. „Sarajevského safari“ nepopisují nějací osamělí šílenci, byl to dobře promyšlený, utajovaný a mimořádně ziskový systém, který fungoval jako morbidní cestovní agentura pro extrémní zážitky, a byl chráněn vojenskou a zpravodajskou strukturou tehdejších srbských ozbrojených složek.
Klienti – majetní cizinci ze západních zemí i z Východu – byli kontaktováni přes tajné sítě, často napojené na žoldnéřské kruhy, nelegální obchodníky se zbraněmi nebo ultrapravicové organizace. Po zaplacení zálohy vyrazili na místo činu přes Bělehrad, který sloužil jako hlavní logistický uzel. Zde se klientů ujímaly spojky. Podle svědectví byli lovci lidí dopravováni na srbská území v Bosně dvěma hlavními cestami: buď pozemní trasou v terénních vozech přes hraniční přechody pod kontrolou paramilitárních jednotek, nebo v komfortnějších případech vojenskými vrtulníky Jugoslávské lidové armády (JNA), které přistávaly v Pale – politickém a vojenském centru bosenských Srbů.
Odtamtud byli klienti převáženi na konkrétní palebná stanoviště. Nejčastěji se jednalo o pozice v kopcích nad Sarajevem nebo o zdevastované výškové budovy v okupační čtvrti Grbavica, které nabízely přímý výhled do ulic pod nimi. Zde jim byly poskytnuty špičkové odstřelovačské pušky s optickým zaměřovačem, munice a vojenský doprovod, který zajišťoval jejich bezpečnost a instruoval je o situaci dole ve městě.
Po dokončení „lovu“ se klienti stejnou cestou vraceli zpět do Bělehradu a odtud běžnými komerčními linkami do svých domovů. Celý postup byl navržen tak, aby nezanechal žádnou stopu v oficiálních registrech bosenských orgánů.
Slavná sarajevská třída Zmaja od Bosne nechvalně známá jako Alej snajperů
Peníze, motivace a profil lovců lidí
Podle shromážděných svědectví byla hlavním motorem celého systému kombinace obrovských finančních částek a zvrácené psychologie klientů. Ceny za účast na „safari“ se pohybovaly v desítkách tisíc tehdejších německých marek či amerických dolarů. Peníze tekly přímo do kapes velitelů místních jednotek, zprostředkovatelů a příslušníků bezpečnostních složek, kteří garantovali přístup k pozicím.
Zničené a zabarikádované Sarajevo v době války
Několik nezávislých svědků zmínilo existenci ceníku služeb. Výše platby závisela na typu cíle. Standardní taxy se platily za zásah dospělého muže, vyšší částky byly účtovány za odstřely žen. Absolutně nejvyšší ceny měly dětské oběti.
Kdo byli klienti? Lidé určitě ne. Profil účastníků ukazuje na různorodou skupinu bytostí, kterou spojovala finanční moc a absolutní ztráta zábran. Jednalo se o vysoce postavené podnikatele, finančníky, osoby s konexemi v podsvětí či extrémně bohaté zbraňové fanatiky. Mezi klienty byli hlášeni občané Itálie, Ruska, Spojených států, Kanady, Belgie a dalších zemí.
Jejich motivace nebyla ideologická ani náboženská. Na rozdíl od zahraničních dobrovolníků, kteří bojovali na té či oné straně z přesvědčení, tito lidé nepřijeli bojovat. Šlo o nejčistší formu sadismu, touhu po absolutní moci nad lidským životem a pocit nedotknutelnosti. Věděli, že střílí na oběti, které jim nemohou výstřel opětovat, a že jejich činy zůstanou skryty válečným chaosem.
Očité svědectví
Informace o Sarajevském safari by zůstaly na úrovni mýtů, kdyby nebylo konkrétních lidí, kteří se rozhodli promluvit i za cenu značného rizika.
Klíčovou postavou mezi svědky je bývalý slovinský pozorovatel a spolupracovník zahraničních zpravodajských služeb, který se během války pohyboval v regionu. Ve svých výpovědích popsal, jak byl na vlastní oči svědkem příjezdu skupiny cizinců na srbská stanoviště nad Sarajevem. Popisoval lidi v drahém civilním oblečení či maskáčích, kteří nedrželi zbraň jako profesionální vojáci, ale s cynickou zvědavostí si prohlíželi město přes optické zaměřovače. Byl svědkem situace, kdy se po výstřelu a zásahu civilisty na ulici ozval smích a gratulace od přítomných srbských důstojníků.
Další důležité svědectví pochází z prostředí bosenské tajné služby (AID). Bývalý důstojník Edin Subašić potvrdil, že bosenské orgány zachytily informace o „víkendových sniperech“ již v průběhu roku 1993. Při výslechů jednoho ze zajatých srbských dobrovolníků získali podrobné informace o tom, jak na stanoviště v Grbavici přijížděli Italové a další cizinci. Zajatý voják tehdy popsal, že cizinci platili přímo veliteli jednotky a dostávali k dispozici konkrétní okna v rozstřílených věžácích s výhledem na mosty přes řeku Miljacku.
Doplňující mozaiku tvoří vzpomínky samotných obyvatel Sarajeva. Ti si vzpomínají na dny, kdy byla intenzita a charakter odstřelovačské palby odlišná od běžných dnů – střílelo se v neobvyklých časech, z neobvyklých úhlů a často s dlouhými pauzami mezi jednotlivými výstřely, což odpovídalo chování nezkušeného střelce, který si zvyká na zbraň a cíl.
Strašlivý dokument
Po celá desetiletí se o Sarajevském safari mluvilo pouze v úzkých kruzích investigativních novinářů a pamětníků, zásadní přelom však nastal v roce 2022. Slovinský režisér Miran Zupanič uvedl na festivalu AJB DOC v Sarajevu svůj celovečerní dokumentární film s výstižným názvem Sarajevo Safari.
Vzápětí milánská prokuratura pod vedením vyšetřovatele Alessandra Gobbiho zahájila oficiální vyšetřování týkající se italských občanů. Vyšetřovatelé se zaměřili na identifikaci konkrétních osob z řad italské podnikatelské elity, které se měly na začátku 90. let účastnit těchto honů. Právní kvalifikace v Itálii je náležitá – jedná se o obvinění z úmyslné vraždy s přitěžujícími okolnostmi (obzvlášť zvrácená motivace), na kterou se nevztahuje běžná promlčecí lhůta.
Miran Zupanič, slovinský režisér dokumentu Sarajevo Safari
Vyšetřování však čelí obrovským překážkám. Uplynulo více než třicet let, většina písemných důkazů byla zničena, mnozí přímí aktéři již nežijí a mezinárodní právní pomoc mezi balkánskými státy a zeměmi EU je v této citlivé otázce komplikovaná.
Kauza Sarajevo Safari se nedotýká pouze anonymních „turistů, ale naráží i na nejvyšší patra balkánské politiky. Během let se objevila řada tvrzení, která propojují organizaci těchto akcí s tehdejšími politickými a bezpečnostními špičkami v Bělehradě a v Pale.
Chorvatský investigativní novinář Domagoj Margetić a někteří další opoziční aktivisté opakovaně poukazovali na to, že logistika takového rozsahu nemohla fungovat bez přímého vědomí a souhlasu tehdejší srbské Státní bezpečnosti (SDB). V této souvislosti se v médiích objevila i jména vysoce postavených politiků té doby.
Zvláštní pozornost vyvolala obvinění mířící na současného srbského prezidenta Aleksandara Vučiće. Vučić v 90. letech působil jako mladý funkcionář Radikální strany Vojislava Šešelje a v době války navštěvoval srbské pozice nad Sarajevem, mimo jiné čtvrť Grbavica. Z té doby existují videozáznamy, na kterých se Vučić pohybuje po zákopech. Krátce po premiéře filmu Sarajevo Safari se v některých regionálních médiích objevila spekulace, zda o těchto aktivitách věděl nebo se na nich podílel.
Srbský prezident tato obvinění kategoricky, důrazně a opakovaně odmítl. Z označení své osoby za účastníka či organizátora „safari“ obvinil zahraniční tajné služby a politické protivníky. Uvedl, že zbraň v jeho ruce na záběrech z války byl stativ od kamery nebo běžná výstroj, a rázně popřel jakoukoliv spojitost s brutální akcí.
Namočil se současný srbský prezident Aleksandar Vučić ve zvěrstvech lidského safari?
Mravní dno a memento pro budoucnost
Na zprávě o komercionalizaci absolutního zla pracoval režisér Zupanič v totálním utajení několik let. Podařilo se mu přimět klíčové svědky k tomu, aby vystoupili před kamerou – někteří s odhalenou tváří, jiní se skrytou kvůli bezpečnosti. Film nestaví na levných senzacích ani na hraných rekonstrukcích; opírá se o klidné, ale drsné rozhovory, proložené dobovými archivními záběry z obklíčeného města a z pozic na Trebevići.
Reakce byla okamžitá a výbušná. V Bosně a Hercegovině vyvolal dokument zděšení, smutek a zlobu. Pro mnohé obyvatele Sarajeva byl potvrzením toho, co léta tušili, ale pro co neměli dostatečné důkazy.
V médiích v Srbsku byl film označen za „protisrbskou propagandu“, „sci-fi příběh“ a pokus o očernění srbského národa. Zupanič však zdůrazňoval, že jeho cílem nebylo kolektivně obvinit celý národ, ale poukázat na konkrétní, hluboce patologické jednotlivce a struktury, které toto zvěrstvo umožnily.
Uvedení filmu v roce 2022 nezpůsobilo jen mediální bouři, ale rozhýbalo i dlouho nečinné justiční orgány v několika zemích. Téma přestalo být pouhou historickou hypotézou a stalo se předmětem živých trestních řízení.
První zásadní právní krok učinila tehdejší starostka Sarajeva Benjamina Karić, která na základě informací z filmu podala oficiální trestní oznámení na neznámé pachatele u prokuratury Bosny a Hercegoviny. Bosenská prokuratura následně potvrdila, že otevřela spis a začala prověřovat dostupné materiály a výpovědi svědků.
Ještě zásadnější vývoj však nastal v Itálii. Tento fenomén překračuje rámec běžných válečných zločinů tím, že z lidského utrpení a smrti dělá zábavu. Válečná zóna se v očích zvrácených jedinců mění v závěr prvního dílu brutálního korejského seriálu Hra na oliheň.
V dnešním světě plném konfliktů, soukromých armád a rostoucí majetkové nerovnosti existuje riziko, že se podobné patologické jevy mohou opakovat kdekoliv, kde selže právní stát a mezinárodní dohled.
Sarajevské safari je důkazem toho, jak hluboko může lidstvo klesnout. „Lidstvo je nelidské,“ říká jedna postava z filmu podle románové předlohy Dana Browna. A má bohužel pravdu.
Zdroje:
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/mrazive-detaily-o-lidskem-safari-turiste-soutezili-kdo-zastreli-nejkrasnejsi-zenu/r~aaa292312cfc8317c930b185851391bb/?hl=cs-CZ
https://www.voxpot.cz/live-feed/35823/klicovy-svedek-sarajevskeho-safari-zemrel-za-podezrelych-okolnosti?hl=cs-CZ#:~:text=%E2%80%9EV%20listopadu%20byl%20Slavko%20Aleksi%C4%87%20v%20dobr%C3%A9m,tedy%20vypov%C3%ADdat%20v%20prosp%C4%9Bch%20srbsk%C3%A9ho%20autorit%C3%A1%C5%99sk%C3%A9ho%20l%C3%ADdra.
https://www.csfd.cz/film/1481201-sarajevo-safari/prehled/?hl=cs-CZ
https://youtu.be/Fd01NFX-lW4?si=7Y506eL0bvks00e7
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/bosna-sarajevo-valka-srbsko-jugoslavie-odstrelovaci-italove.A260319_084725_zahranicni_dtt
