Článek
To vychází na 2-3 knihy ročně, wow! Málokterý autor je takhle plodný. Zdá se, že rekordní tempo na kvalitě Goffových, respektive Grisových, knih neubírá. Co by se možná dalo autorovi trochu vytknout, jsou konce některých jeho detektivek, které mi leckdy přijdou malinko nedovyprávěné.
Má na kontě dvě prestižní literární ceny Jiřího Marka (tu druhou coby Daniel Gris) a tisíce spokojených čtenářů. Do kin nedávno vstoupil film podle jeho grisovské prvotiny s názvem Říkají mi Lars.
Patnáct let u policie a anonymita
Bývalý kriminalista si úzkostlivě střeží své soukromí. Jeden by si chtěl tu slávu užít, ale on nepořádá autogramiády, neúčastní se večírků a rozhovory poskytuje jen výjimečně. V jednom ze zřídkavých interview pro podcast Reportér magazínu uvedl: „Když píšu, jsem Martin Goffa, na skutečném jméně nezáleží.“ A když se do kin chystala adaptace jeho knihy, na otázku ohledně své účasti na slavnostní premiéře reagoval: „Pokud půjdu na premiéru, tak stejným stylem jako vždycky – anonymně.“
Podstatou autorovy věrohodnosti je jeho policejní zkušenost. Než napsal jediný řádek, odsloužil u Policie ČR celkem 15 let. Začínal jako řadový pochůzkář a postupně se vypracoval na pozici vyšetřovatele majetkové trestné činnosti.
Cesta k policejní uniformě nebyla výsledkem jeho dětského snu. Jak popsal v rozhovoru pro Literární noviny, šlo spíše o souhru okolností. Hledal stabilní zaměstnání, původně zamířil k Celní správě, ale ta měla zavřeno. Vedle sídlila policie, dveře byly otevřené a během několika měsíců už nastupoval do služby. Později přešel ke kriminální policii, kde strávil třináct let. „Roky strávené u policie byly skvělé, zajímavé, vzrušující, ale také dostačující. Po čtyřicítce jsem začal novou životní kapitolu a o té skvělé a zajímavé práci už jen píšu.“
Paradoxní je, že Goffa dlouhá léta téměř nečetl detektivky. V jednom z rozhovorů otevřeně přiznal, že mnohem raději sahá po klasické literatuře. Obdivuje například Umberta Eca, Williama Styrona nebo Karla Schulze, jehož román Kámen a bolest označuje za jednu z nejlepších českých knih vůbec.
Po odchodu do civilu hledal nový směr a rozhodl se pro psaní, učitelky mu prý chválily jeho slohovky. Zčásti to byla i reakce na to, jak je policejní práce prezentována v médiích a literatuře.
Týmová práce a hrdinové všedního dne
V rozhovoru pro Centrum detektivky popisuje rozdíl mezi fikcí a realitou následovně: „Klasickým příkladem je scéna, ve které jde zadumaný detektiv po chodníku, najednou se zastaví, někomu zavolá a řekne: Napíchněte mi telefon Františka Kotlety! Chápu, že když já popisuji, že k něčemu takovému nejdřív policista musí napsat odůvodněnou žádost podloženou důkazy, na jejímž základě soudce vydá časově omezený příkaz k odposlechu, který musí být doručen konkrétnímu odbornému pracovišti, může se některým čtenářům zdát, že děj zbytečně zdržuji.“
Autentičnost jeho příběhů pramení z toho, že v reálném světě kriminalistiky neexistují geniální jednotlivci jako Sherlock Holmes, ale jde spíše o týmovou mravenčí práci. „Pokaždé jde o práci skupiny lidí. Nad případem můžete strávit tisíce a tisíce hodin, což není v silách žádného jednotlivce,“ zdůrazňuje Goffa.
Z televizních děl oceňuje například seriál Případy 1. oddělení či klasiku Malý pitaval z velkého města, protože věrně popisují každodenní rutinu detektivů.
Otisk reálných kauz a celospolečenských témat
Výrazným prvkem Goffovy tvorby je otevřenost vůči reálným kauzám a společenským problémům. V románu Muž z chatrče reflektuje pozadí divokých 90. let a kauzu lehkých topných olejů, v knize Plaváček se zase zabývá fenoménem tzv. snuff filmů a bezbranností lidí na okraji. V románu Dítě v mlze, za který v roce 2017 obdržel Cenu Jiřího Marka, reagoval na kontroverze ohledně odebírání dětí úřady: „Dítě v mlze je kniha o tom, jak člověk zahnaný do kouta vezme spravedlnost do svých rukou. Na tuto myšlenku me přivedl známý případ dětí odebraných české matce v Norsku… V té chvíli mě napadlo, jak také může zareagovat člověk, kterému oficiální úřad de facto ukradl děti.“
Krize středního věku a literární restart
Goffa začal psát až kolem čtyřicítky, tedy v období, kdy se u mnoha mužů objevuje potřeba redefinovat svůj život a něco po sobě zanechat. „Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou ‚out‘. Někdo začne hromadit milenky, jiný trénuje na maraton… Já jsem začal psát.“
U spisovatele se tato potřeba naštěstí neprojevila koupí drahého sportovního auta, ale tvorbou úžasných detektivek - k velké radosti tisícovek čtenářů.
Podle něj každý člověk kolem sebe vidí příběhy. Rozdíl je pouze v tom, zda je dokáže převést na papír. Právě schopnost pozorovat obyčejné lidské osudy považuje za svůj největší autorský talent.
Výsledkem jsou knihy s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým, což je obyčejný policista, který chybuje, stárne a řeší stejné problémy jako ostatní. Goffa přiznává, že do Mika vložil kus sebe. „Miko má můj hudební vkus, můj smysl pro humor, můj věk a moji fyziognomii. V ostatních aspektech mě samozřejmě předčí.“
Vedle série s Miko Syrovým vytvořil také novináře Marka Vráze, díky němuž mohl více pronikat do světa médií, politiky i společenských manipulací. Obě série spojuje důraz na psychologii, morální dilemata a realistické prostředí.
Goffa razí zásadu, že akce a násilí mají v detektivce fungovat jako přirozená součást světa, ne jako levné lákadlo pro čtenáře. „Není problém napsat pasáž, z níž vám bude fyzicky nevolno. Daleko těžší ale je zapracovat ji do knihy tak, aby v ní nerušila a vzhledem k ději dávala smysl,“ vysvětluje autor svou filozofii. A dodává, že i v Praze může vybouchnout auto, ale pokud by k tomu docházelo na každé třetí stránce, kniha okamžitě ztratí důvěryhodnost. „Ve svých knihách popisuju realitu, takže se nevyhýbám ani násilí, zároveň se však nesnažím lacině šokovat,“ vysvětluje.
Místo na české literární scéně
Od debutového románu Muž s unavenýma očima (2013) si Martin Goffa vybudoval pevné a nepřehlédnutelné místo v české literatuře. Významní literární kritici, jako Pavel Mandys či Richard Spitzer ho v rámci žánru velmi vyzdvihují a literární vědkyně Dana Ferenčáková zase oceňuje jeho schopnost vnášet do detektivek sociální napětí: „U Martina Goffy nenajdeme vyspekulované a nevěrohodné motivy pro jednání jeho hlavních postav. Svou invenci autor živí skutečnými zážitky nasbíranými během policejní praxe, takže čtenář vnímá jeho vyprávění jako autentické a důvěryhodné.“
Goffa dokázal, že opravdový zločin a poctivá policejní práce nepotřebují hollywoodské efekty, aby čtenáře udržely v napětí od první do poslední stránky.
Na portálu Databáze knih se těší dlouhodobě vysoké oblibě (jeho knihy si drží průměr většinou mezi 80–90 procenty). Uživatelé poznamenávají, že Goffovy knihy „se čtou samy“.
Pochází z jižní Moravy, v současnosti žije v Praze a část roku v Itálii. Pod pseudonymem Alex Walló píše společenské romány, coby Daniel Gris se pouští do světa americké drsné literární školy, kde oživuje archetyp cynického soukromého detektiva, jakého známe například z pera Raymonda Chandlera.
Zdroje:
https://www.literarky.cz/literatura/2345-martin-goffa-po-ctyricitce-si-muzi-potrebuji-dokazat-ze-jeste-nejsou-out?utm_
https://reportermagazin.cz/40705/podcast-kdyz-pisu-jsem-martin-goffa-na-skutecnem-jmene-nezalezi/?utm_
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/martin-goffa.A170615_143541_literatura_kiz?utm_
https://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/materialy/2021/1/ferencakova_martin_goffa.php?utm_
https://www.centrum-detektivky.cz/vse/rozhovor-s-martinem-goffou?utm_
