Článek
V posledních týdnech se nám na Médiu roztrhl pytel se články, které se nějakým způsobem dotýkají Stalina, pročež do aktuální Stalinománie přispěju textem o jeho zbojnických letech. Vzhledem k tomu, co všechno už o něm bylo napsáno, se zaměřím pouze na malou výseč z Džugašviliho života.
Příběh Koby začíná v chudinských uličkách gruzínského města Gori, kde se v roce 1878 narodil coby Josif Vissarionovič Džugašvili do tvrdého prostředí chudé rodiny. Otec byl alkoholik a matka přísná, nábožensky založená žena.
Klíčový moment pro Josifovu budoucí identitu nastal během dospívání, kdy se setkal s romantickou literaturou 19. století. Zásadním dílem se pro něj stal román Otcovrah od gruzínského spisovatele Alexandra Kazbegiho, vydaný v roce 1883.
Hlavní hrdina tohoto románu, zbojník Koba, představoval romantického mstitele, který žil v horách, bojoval proti carské nadvládě, chránil chudé a neváhal obětovat osobní štěstí i lidské životy ve jménu vlastní představy o spravedlnosti.
Pro mladého a neklidného Džugašviliho se Koba stal velkým vzorem. Přijatý pseudonym nebyl jen krycím jménem pro carskou tajnou policii, představoval osobní stylizaci do role bezohledného „ochránce lidu“.
Druhá rovina jména Koba odkazuje k historickému kontextu Kavkazu: v gruzínské tradici připomíná také perského krále Kaváda I. (v gruzínštině Kobades), který v 5. století ovládal části Gruzie a byl znám svou neústupností.
V roce 1894 nastoupil Josif Džugašvili na Tifliský duchovní seminář v dnešním Tbilisi. Byla to nejvyšší vzdělávací instituce v Gruzii té doby, spravovaná ruskou pravoslavnou církví a sloužící současně jako nástroj rusifikace regionu.
Místo kněžské dráhy však seminář fungoval jako líheň radikalismu. Přísný režim, cenzura četby a tělesné tresty vyvolávaly u studentů odpor. Džugašvili se v semináři seznamoval se zakázanou literaturou, od Darwina přes Victora Huga až po spisy Karla Marxe.
V roce 1898 Džugašvili oficiálně vstupuje do první gruzínské sociálně-demokratické organizace Mesame dasi (Třetí skupina). V následujícím roce je ze semináře vyloučen, oficiálně pro nedostavení se ke zkouškám, fakticky pro neschopnost platit školné a šíření podvratných myšlenek.
Od této chvíle přestává existovat jako běžný občan, přijímá podzemní život revolucionáře a nechává se v kruzích tifliského dělnictva oslovovat jménem Koba.
Mladý a neklidný Džugašvili alias Koba
Tajné tiskárny a strategie undergroundu
Na přelomu 19. a 20. století nebyl boj proti carskému režimu veden v parlamentu, ale v tajných dílnách a u ilegálních tiskařských lisů. Koba si rychle získal pověst mimořádně schopného organizátora, který sice nebyl brilantním řečníkem ani hlubokým teoretikem jako Vladimir Lenin či Lev Trockij, ale vynikal v logistice a konspiraci.
Jedním z jeho nejvýznamnějších počinů bylo vybudování sítě ilegálních tiskáren v Tiflisu a později v Baku. Nejznámější z nich, tiskárna Nina, byla vybudována ve sklepení rodinného domu v Baku a fungovala několik let bez odhalení carskou policií.
Tiskárny byly umístěny hluboko pod zemí, přístupné pouze úzkými šachtami, které byly maskovány studnami nebo pecemi na chléb. Tiskly se zde tisíce letáků a novin v ruštině, gruzínštině a arménštině.
Koba v tomto období důsledně prosazoval leninský koncept „revolucionářů z povolání“ – úzké, přísně disciplinované skupiny lidí, kteří zasvětili život ilegální práci a podřizovali se absolutní autoritě vedení.
V roce 1901 byl Koba vyslán do černomořského přístavního města Batumi, které prožívalo prudký průmyslový rozmach díky ropným rafinériím rodin Rothschildů a Nobelů.
Simon Ter-Petrosjan zvaný Kamo
Koba zde organizoval dělnické kroužky a vyvolal masovou stávku v rafinérii Rothschildů začátkem roku 1902. Krizový moment nastal v březnu 1902, kdy demonstrace za propuštění zatčených dělníků přerostla v krvavý střet s carským vojskem. Výsledkem bylo 15 mrtvých a desítky zraněných.
V dubnu 1902 byl poprvé zatčen carskou policií a strávil více než rok ve věznicích v Batumi a v Kutaisi.
Na podzim 1903 ho propustili a administrativně vyhostili na Sibiř do vesnice Novaja Uda v Irkutské gubernii. Jeho pobyt na Sibiři trval jen několik měsíců. V lednu 1904 Koba poprvé utekl s falešnými doklady a vrátil se zpět na Kavkaz. Tento cyklus – zatčení, vyhnanství, útěk a návrat do ilegality – se v jeho životě opakoval celkem šestkrát.
Tifliská bankovní loupež
Dne 26. června 1907 se v samém centru Tiflisu, dnešního Tbilisi, odehrála událost jako z gangsterky.
Kořeny akce sahaly do května téhož roku, kdy pátý sjezd Ruské sociálně-demokratické dělnické strany v Londýně oficiálně zakázal provádění ozbrojených loupeží. Bolševická frakce pod vedením Vladimira Lenina však tajně vytvořila úzké Bolševické centrum, které bezohledně hledalo způsoby, jak pokračovat ve financování svých aktivit z nelegálních zdrojů.
V Tiflisu převzal organizaci akce Koba, který dokázal získat klíčového informátora přímo uvnitř finančního aparátu. Úředník tifliské poštovní a bankovní správy Vozněsenskij předal bolševikům přesný harmonogram přepravy vysoké hotovostní zásilky ze Státní banky.
Speciální trhaviny vyrobil bolševický chemik Leonid Krasin a do města je propašoval ukryté v útrobách pohovky. Přímé provedení akce dostala na starost úderná skupina nazývaná Oddíl, v jejímž čele stál Kobův přítel z dětství Simon Ter-Petrosjan, známý pod přezdívkou Kamo.
K samotnému přepadení došlo okolo půl jedenácté dopoledne na rušném Erivanském náměstí. Peněžní transport tvořil dostavník směřující z pošty do pobočky Státní banky, doprovázený kočárem s ozbrojenou vojenskou hlídkou a eskortou kozáků na koních. Jakmile konvoj vjel na náměstí, člen skupiny Bachua Kupriašvili dal smluvený signál a útočníci rozestavení v převlecích po ulici začali vrhat silné bomby přímo pod koně a kočáry.
Výbuchy byly tak zničující, že tlaková vlna vysypala okenní tabulky v okruhu jednoho kilometru a odhodila i samotné útočníky. S dalším úderem granátu lupiči dostihli splašený a zasažený konvoj, zabili ochranku střelbou z revolverů a odřízli pytle s penězi.
Vzápětí vjel na náměstí v kočáře Kamo, převlečený za carského kavalerijního důstojníka, naložil kořist a bezpečně odjel, přičemž cestou ještě stihl zařvat na zmatené policejní posily a ukázat jim falešný směr útěku.
Podle archivních dokumentů carské policie zůstalo na místě přibližně čtyřicet mrtvých a přes padesát zraněných. Celkový lup činil 341 tisíc rublů, což v dnešní hodnotě představuje téměř čtyři miliony dolarů.
O míře přímé fyzické účasti Koby na náměstí během samotných výbuchů existuje mezi historiky diskuse, neboť konspirační pravidla podzemí vyžadovala, aby strůjci akce nezanechávali stopy. Jeho zásadní úloha je však zcela doložena. Koba působil jako hlavní mozek a logistik celé operace na Kavkaze a zprostředkovával spojení mezi Leninem v zahraničí, dodavateli výbušnin a vykonavatelským komandem.
Erivanské náměstí v Tiflisu v roce 1895
Většina renomovaných historiků, například Simon Sebag Montefiore, uvádí, že Koba byl na náměstí během akce fyzicky přítomen, avšak neházel bomby ani nestřílel, ale celý průběh chladnokrevně pozoroval a koordinoval. Po úspěšném úderu osobně pomáhal s úkrytem bankovek, z nichž část byla schována v tifliské botanické zahradě a v matraci, a zajišťoval jejich následný transport z Kavkazu.
Přestože byla akce úspěšná, pro bolševiky znamenala vážný problém. Většina ukradených peněz byla v pětisetrublových bankovkách, jejichž sériová čísla carská banka okamžitě telegrafovala do celého světa. Když se bolševičtí agenti v lednu 1908 pokusili bankovky současně rozměnit v bankách v Paříži, Ženevě a Stockholmu, byli zatčeni francouzskou i švýcarskou policií.
Brutální akce vyvolala obrovský skandál uvnitř celé sociálně-demokratické strany, kde menševici důrazně požadovali vyloučení Stalina i Lenina. Koba musel pod tlakem sílícího pátrání Tiflis narychlo opustit a přesunout své podzemní aktivity do Baku.
Raketýring v Baku
Baku bylo v té době divokým hraničním městem ropného průmyslu plným sociálního napětí a etnických srážek mezi Armény a Ázerbájdžánci a kriminálními gangy.
Koba zde rozvinul systém, který spojoval revoluční agitaci s metodami organizovaného zločinu. Skupina vydírala ropné magnáty. Ropné společnosti platily bolševikům za to, že jejich rafinérie nebyly zapalovány při stávkách. Organizovala také únosy a z výkupného se financovaly podzemní aktivity, tisková a agitační činnost. Vydávaly se časopisy Bakinskij proletarij a Gudok.
Zároveň šlo o období extrémní paranoie. Carská tajná policie měla v bolševické síti řadu konfidentů (nejznámějším byl Roman Malinovskij, člen ústředního výboru). Koba musel neustále měnit úkryty, jména a identity. Věřil pouze úzkému okruhu prověřených spolupracovníků, což trvale zformovalo jeho hlubokou nedůvěřivost vůči okolí.
Proměna ve Stalina
Roky 1912 a 1913 znamenaly zásadní přelom v Kobově kariéře. Z regionálního kavkazského disidenta se stal členem celoruského vedení bolševické strany.
Na pražské konferenci bolševiků v lednu 1912 (konané v Lidovém domě) byl v nepřítomnosti kooptován do Ústředního výboru sociálně-demokratické dělnické strany (bolševiků) z přímého podnětu Lenina, který potřeboval ve vedení energické a praktické organizátory.
S posunem z Kavkazu do celoruského a celoevropského prostoru narážel pseudonym Koba na své limity: působil příliš exoticky a provinčně.
V lednu 1913 proto vychází v časopise Prosvěščenije teoretická stať Nacionální otázka a sociální demokracie, pod kterou se poprvé objevuje nový pseudonym K. Stalin, což bylo odvozeno od ruského slova stal, neboli ocel. Jméno Stalin mělo symbolizovat tvrdost, nezlomnost a industriální věk, na rozdíl od romanticko-zbojnického Koby.
Ačkoliv po roce 1917 vystupoval Josif Vissarionovič výhradně jako Stalin, dřívější přezdívka z jeho života nikdy zcela nezmizela. Pro úzký okruh „starých bolševiků“, kteří s ním prošli carským podzemím na Kavkaze či vyhnanstvím, zůstal Koba ztělesněním jejich revolučního mládí. V soukromých dopisech a neformálních rozhovorech ho nadále takto oslovovali.
Ve 30. letech 20. století se však toto jméno stalo nebezpečným. Během Velkého teroru mezi lety 1936–1938 nechal Stalin většinu svých starých spolubojovníků z kavkazského podzemí zlikvidovat.
Lidé, kteří znali „Kobu“ jako řadového, omylného a často bezohledného revolucionáře, představovali hrozbu pro oficiální, státem budovaný mýtus neomylného a geniálního vůdce. To už je ale zase jiný příběh.
Zdroje:
https://lsa.umich.edu/history/news-events/all-news/facultynews/chasing-stalin-through-history.html?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/1907_Tiflis_bank_robbery?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Patricide?hl=cs-CZ
https://www.tracesofevil.com/p/to-what-extent-was-stalin-directly.html?hl=cs-CZ&m=1
