Článek
Svátek práce je mezinárodní svátek pracujících, který se od roku 1890 slaví 1. května. V roce 1889 jej zavedla II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu 1. května 1886. Ta vyústila v Haymarketský masakr a následné soudní řízení. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze.
Proto asi ta dnešní divočina na prvního máje. Ona je to vlastně ta nejryzejší prvomájová tradice. První květen jako aréna demonstrací, aktivistů a politických šarvátek.
Pojďme se raději podívat na první máj mírový a láskyplný, jak jsem ho vnímal jako dítě za socialismu. Oslavy byly tehdy povinné a se školou jsme chodili jásat do průvodu. Zpolitizovanost akce šla mimo mě, prožíval jsem ji spíše jako nějakou pouťovou atrakci. Jako takový malý cudný socialistický karneval v Riu.
V průvodu pochodovaly půvabné dlouhonohé mažoretky, které si za chůze ladně pohrávaly s hůlkami, míči a stuhami, a nám, malým klukům, se z toho protáčely panenky. Mažoretky byly oděny do uniforem (vybavují se mi hlavně červené) a měly vysoké čepce. Ty uniformy byly na tehdejší dobu docela sexy. Sukýnky vysoko nad kolena. Ale hlavně ta děvčata, no kočky jedna báseň! Ošklivou mažoretku jsem snad v životě neviděl.
Řadoví členové pochodu třímali jiné náčiní: pestrobarevná mávátka z krepového papíru nebo tyče s transparenty. Nápisy na nich v našem případě oznamovaly, že jsme „Pionýři ze ZŠ Na Hradě.“ V čele jiné skupiny mohli jít například „Pracovníci Milo Olomouc zdravící světový mír“. To aby soudruzi na tribunách věděli, kdo právě mašíruje kolem nich, a jestli projevuje dostatečné nadšení.
Hlavní část průvodu se odehrávala na Leninově třídě, která byla dost široká pro průjezd alegorických vozů a především se nachází v centru. Dnes se jmenuje Třída Svobody a na prvního máje tam zdechl pes.
Alegorické vozy, pomalu jedoucí v průvodu, byly všelijak nazdobené, třeba měly na korbě velkou rudou hvězdu s bílou holubicí a pokaždé i nějaké to heslo servilní k režimu. Já tohle neřešil. Zajímalo mě, kde si koupím balonek naplněný heliem, párek nebo cukrovou vatu.
Od rána po celém městě vyhrávala hudba, všude v oknech visely vlajky a praporky, v ulicích davy lidí, v průvodu se skvěly uniformy, pionýrské a svazácké kroje a ve vzduchu bylo cítit opravdové i nucené nadšení. Koncem osmdesátek už si z toho někteří dospělí utahovali, když hesla pod hlavní tribunou komunistických funkcionářů provolávali se záměrně přehnaným patosem.
Celé to bylo organizované, na sílu a s jasně vymezeným řádem, ale po skončení průvodu už byla volná zábava a mohli jste jít třeba do stánku na klobásu, pivko, limonádu, na koncert dechovky, popřípadě vyslechnout si projev nějakého papaláše. Já šel většinou domů. Jakmile jsem měl svoje balonky, měl jsem splněno. V průvodu jsem strávil nejvýš hodinu. Byl opravdu dlouhý, šlo se několik kilometrů a účastnily se ho desetitisíce lidí. Trvalo to tak do oběda, než si odpochodovali své i poslední účastníci.
Pamatuju si, jak jsem byl později zklamaný z prvního porevolučního majálesu v roce 1990. Odehrával se na Horním náměstí, kde se na pódiu střídaly kapely. Přišel jsem tam a čekal jsem nějaký program, ale po náměstí se jen motala individua s kelímky s pivem v rukou, a nikdo jakoby nevěděl, co má dělat. Dost lidí už mělo pěkně naváto. Sice jsem v éteru cítil úlevu z čerstvě nabyté svobody, ale nijak mě to neuchvátilo. Socialistický první máj se mi líbil víc. Zdál se mi takový důstojnější. Přitom to byla fraška. Ale tak jsem to tehdy vnímal a cítil.
Zdroj:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Sv%C3%A1tek_pr%C3%A1ce
