Článek
„Radím klientům nebrat si to osobně. Nemocný člověk se stává někým jiným,“ řekla jakási lékařka v pořadu 13. komnata Barbory Munzarové. Na to bych té paní doktorce odpověděl, ať si takovéhle rady strčí za klobouk a jde si to vyzkoušet. Potom ať teprve řekne, jak si to nebrat osobně. Nejsem stroj, abych si dovedl „nebrat osobně“ zlou matku, byť v důsledku změny její osobnosti. Chytráky-teoretiky mám opravdu nejradši. I kdybych si dokázal odfiltrovat, že matka je zlá a agresivní kvůli stáří a nemocem a neútočí na mě, ale na dotírajícího nepřítele jménem smrt, je to prostě příšerné vidět ji v takto zuboženém stavu. Tohle si nepřipustit k tělu a duši prostě nejde. Nejsem splachovací.
Nedávno jsem se dočetl o padesátiletém muži z Itálie, který se staral o svou matku s alzheimerem. Bohužel to nezvládl, ruply mu nervy a zabil ji. Někdy je opravdu lepší v zájmu zachování života a zdraví přenechat péči o staré, nemocné a nemohoucí na profesionálech.
Některým lidem, kteří se nechtějí starat o rodiče nebo blízké odkázané na cizí péči, se proto už ani moc nedivím a neodsuzuji je. Často totiž dotyčnému nijak nepomůžete, zato spolehlivě odrovnáte sami sebe.
Existují rodiče, o které doma pečovat lze, i když jsou upoutáni na lůžko, a pak jsou takoví, u kterých to prostě možné není ani při jejich částečné soběstačnosti.
Nedávno jsme se s 82letou mámou přestěhovali do staršího bytu. První den se jí kvartýr náramně líbil, ale po týdnu už tady „všecko smrdí, v koupelně a na záchodě jsou ošklivé staré obklady a kuchyňská linka se hodí leda tak na sběrný dvůr.“
To je sice pravda, jenže o tomhle věděla předem, že nejdeme do luxusního apartmá dubajského hotelu. Upozorňoval jsem ji, že ze začátku to bude těžké a že byt je hodně vybydlený. Když ještě dřepěla v eldéence, tak byla ochotna odejít odtamtud třeba do squatu, ale po týdnu, kdy je odtamtud pryč, a my bydlíme ve starším zanedbaném bytě, už by se ráda stěhovala jinam - do něčeho lepšího a zrekonstruovaného.
Člověk by řekl, že už v životě něco zažila a dokáže rozlišit důležité od nepodstatného a malicherného. A že si nebude chtít kazit sklonek života hádkami, konflikty, lpěním na blbostech a neustálým sypáním soli do otevřených ran minulosti.
Jenže ne, takhle to nefunguje. Někteří staří lidé se chovají, jako by tu měli být věčně. Sice neustále mluví o smrti a o tom, že už tu dlouho nebudou, ale přitom kazí život jak sobě, tak i všem okolo.
Vezmete si domů mámu, která už není schopna se o sebe postarat a myslíte si, že vám bude vděčná, že má společnost a že nemusí snášet kolektiv cizích lidí a špatné zacházení v geriatrickém zařízení, ale opak je pravdou. Ona, která mi ještě včera do telefonu brečela, jak to má „za pár“ a jak si chce ještě užít několik málo pěkných chvilek se mnou, které by ji ve smradlavé anonymní kobce nepotkaly ani náhodou, náhle doma pookřeje a začne vás buzerovat. V LDN nebo v domově důchodců by s takovýmto přístupem těžce narazila, ale doma - ač tak tak chodí a prakticky se nechá jen obsluhovat - se náhle promění ve lvici.
První den chválila retro nábytek, který tu zůstal po předchozím nájemníkovi. Že prý jí připomíná mládí a že retro teď zase frčí. No a po týdnu už se za ten nábytek stydí. Není prý dost reprezentativní a jsme asi podle ní za chudáky, že nemáme nové a hezké věci.
Neustále se hádáme. Je to pro ni asi seberealizace, zábava, konflikt a drama v jednom. Svým způsobem to i chápu, emoce jsou přece život. Sterilita je smrt.
Já bych si přál klid a mír, ona vyhledává nepřetržité válčení. Na jakoukoliv moji oponenturu odpovídá tím, že to stejně věděla, že se o ni nedokážu postarat. Čímž chce sobecky eliminovat jakýkoliv můj nesouhlas, aby si připadala důležitá. Vydírá mě tím.
Několikrát za den zdůrazní, že mě nechce otravovat. Jsou dny, kdy to řekne i tolikrát, že mě vyčerpává nejvíc tím, že to říká. Přitom poděkovat za oběd je jí zatěžko.
Jestliže nejste stroj a berete si věci osobně, raději se do podobného „dobrodružství“ nepouštějte. Člověk by možná rád posloužil (zvlášť když toho tolik dluží) i za těchto okolností, kdyby měl nervy ze železa, ale to já rozhodně nemám. Nevíte, jestli se takhle budete obětovat rok, dva, pět, deset, nebo jestli vás z toho všeho zítra netrefí šlak. Jediné, co víte, že s mámou už to lepší nebude, spíše naopak. A tohle rozhodně nevydrží každý. A možná to za to ani nestojí.
Nedávno zde na Médiu jeden pán popisoval, jak se doma staral o starou nemocnou maminku a jak si to spolu užili, i když to pro něj bylo náročné a vysilující. Ano, pečovat o člověka, který vás za to ocení a který vám v jednom kuse nevyčítá, že „jste ještě mladý“, to zvládnutelné je. Jindy to možné není.
Anketa
Zdroj:
https://www.extra.cz/munzarova-o-starostech-s-rodici-pred-smrti-byli-zli-a-ctyrikrat-denne-jsem-je-prebalovala-d20e2?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-ital-se-v-primem-prenosu-v-televizi-necekane-priznal-k-vrazde-matky-40490962
