Článek
Sen o monumentu nového věku
Píše se 30. prosinec roku 1922. Ve Velkém divadle v Moskvě právě probíhá I. všesvazový sjezd sovětů, na kterém je oficiálně vyhlášen Sovětský svaz. Mezi delegáty vystupuje Sergej Kirov, jeden z předních funkcionářů bolševické strany, s myšlenkou, která má navždy změnit tvář Moskvy. Kirov prohlašuje, že nový stát, který právě vznikl na troskách carského impéria, potřebuje novou palácovou budovu – architekturu, která ukáže celému světu sílu práce, prolétářského duchu a vítězství komunismu.
Tento okamžik byl počátkem jednoho z nejambicióznějších, nejpompéznějších a zároveň nejbizarnějších architektonických projektů 20. století. Palác sovětů neměl být pouhou administrativní budovou či sídlem vlády. Měl se stát duchovním i fyzickým centrem celosvětového komunismu, novodobou Babylonskou věží, která by zastiňovala vše, co do té doby lidská ruka postavila.
Ve dvacátých letech byla Moskva městem plným kontrastů. Vedle starobylých pravoslavných chrámů se zlatými kupolemi a křivolakých dlážděných uliček se rodila vize nového, industrializovaného světa. Sovětský svaz chtěl dokázat, že nepotřebuje carský luxus ani západní kapitál. Palác Sovětů měl sloužit jako shromaždiště pro desetitisíce delegátů, místo pro pořádání masových manifestací a symbol, který by byl viditelný z desítek kilometrů.
Stalinova vize však vyžadovala víc než jen myšlenku. Na počátku 30. let, kdy upevnil svou moc a vyhlásil první pětiletku spojenou s masivní industrializací a kolektivizací, se projekt Paláce Sovětů stal absolutní prioritou státní propagandy. Měl ukázat, že Sovětský svaz dokáže pokořit nejen kapitalistický Západ, ale i samotnou přírodu a historii.
Souboj architektonických titánů
V roce 1931 vypsal Sovětský svaz mezinárodní architektonickou soutěž, která vyvolala celosvětový poplach. Pozvánku obdrželi nejvýznamnější stavitelé své doby. Do soutěže se přihlásily stovky projektů z celého světa, od USA přes Francii až po Německo. Mezi účastníky nechyběla taková jména jako Le Corbusier, Walter Gropius nebo Erich Mendelsohn.
Soutěž se odehrávala v několika kolech a odhalila hluboký rozkol v pojetí moderní architektury. Západní avantgarda a světový konstruktivismus nabízely funkční, skleněné a ocelové konstrukce plné čistých linií. Le Corbusier navrhl velkolepý komplex s otevřeným zavěšeným stropem a mechanickými prvky, který připomínal obří průmyslový stroj na vědu a politiku.
Stalin a sovětské vedení však měli zcela jinou představu. Avantgarda byla postupně označena za „buržoazní formalismus“, který je pro obyčejného pracujícího člověka nesrozumitelný, ale především málo pompézní. Režim nehledal úspornost ani funkčnost; prahnul po klasické majestátnosti, sloupech, arkádách, mramoru a gigantismu, který by vyvolával nábožnou úctu.
Vítězem se nakonec v roce 1933 stal koncept sovětského architekta Borise Iofana, který byl následně upravován ve spolupráci s Vladimírem Ščukem a Vladimírem Helfreichem. Iofanův návrh skloubil prvky neoklasicismu, art deca a stalinistického ampíru. Zmizely jakékoliv náznaky lehkosti konstruktivismu. Výsledkem byla masivní, stupňovitá věž připomínající starověký zikkurat, na jejímž samotném vrcholu měla trůnit monstrózní socha Vladimíra Iljiče Lenina.
Obrázek vytvořený podle původních projektů Paláce sovětů z 30. let
Pád Chrámu Kristova Spasitele
Pro stavbu Paláce sovětů byla vybrána lukrativní parcela na břehu řeky Moskvy, pouhých pár set metrů od Kremlu. Na tomto místě však stál Chrám Kristova Spasitele – monumentalní pravoslavná katedrála postavená v 19. století na památku vítězství nad Napoleonem.
Chrám byl pro bolševický režim trnem v oku. Představoval starý svět, náboženství jako „opium lidstva“ a carskou minulost. Prohlášení o jeho demolici bylo přímým ideologickým vzkazem: na místě chrámu zasvěceného Bohu vyroste chrám zasvěcený člověku a státu.
Dne 5. prosince 1931 proběhla demolice. Katedrála byla nejprve oholena o své zlaté kupole a vnitřní výzdobu. Mramorové obklady a reliéfy byly odvezeny (část z nich byla později použita při stavbě moskevského metra, zejména stanic Kropotkinskaja a Ochodnyj Rjad). Když se ukázalo, že sbíječky a krumpáče na masivní zdivo nestačí, přišel na řadu dynamit.
Po několika masivních výbuších, které otřásly celou Moskvou a zahalily centrum města do hustého prachu, se Chrám Kristova Spasitele zřítil k zemi. Odklízení sutin trvalo celé měsíce. Místo bylo vyčištěno a připraveno pro největší výkopové práce v historii města. Sovětská propaganda oslavovala pád starého symbolu a oznamovala začátek nové éry.
Socha vyšší než mrakodrapy
Pokud by byl Palác sovětů dokončen, stal by se s výškou 415 metrů nejvyšší budovou světa, čímž by překonal i tehdejšího držitele rekordu, newyorský Empire State Building (381 metrů). Palác neměl být vysoký jen díky štíhlé špici, ale díky své celkové mase.
Celá stavba byla koncipována jako stupňovitá pyramida. V dolní části se měl nacházet Velký sál pro 21 000 sedících diváků. Obří jeviště mělo sloužit pro divadelní představení, vojenské přehlídky i politická shromáždění. Hned vedle byl navržen Malý sál pro 6 000 osob, dále muzea, knihovny, archivy a administrativní sídlo Nejvyššího sovětu.
K tomu, aby budova unesla svou vlastní váhu a odolala větru, navrhli inženýři speciální ocelovou kostru, která byla mimořádně pevná.
Korunou celého díla měla být socha V. I. Lenina na vrcholu, vysoká 100 metrů. Jen samotná hlava vůdce měla mít průměr 14 metrů a jeho ukazováček namířený k nebi měl měřit 6 metrů. Socha měla být tak obrovská, že v jejích útrobách měly být umístěny technické místnosti a vyhlídkové plošiny. Socha se navíc měla pomalu otáčet spolu se sluncem, i když od tohoto technicky šíleného nápadu bylo později upuštěno.
Podle propočtů měly budovou denně protékat desítky tisíc lidí. Byla navržena síť rychlovýtahů, eskalátorů a rozsáhlá parkoviště v podzemí. Palác sovětů se měl stát srdcem, ze kterého by rozbíhaly nové široké moskevské bulváry.
Srovnání s tehdejšími nejvyššími stavbami světa
Hitler to zastavil
Přípravné práce začaly v roce 1933 a v roce 1937 byly položeny masivní kruhové základy z železobetonu. Inženýři museli vyřešit obrovský problém s podzemní vodou z blízké řeky Moskvy, což vyžadovalo vytvoření speciální betonové vany a neustálé čerpání vody.
Do roku 1939 byly základy hotové a zemi začala protínat ocelová kostra prvních pater budoucího Velkého sálu. Moskevský obzor se začal měnit a obyvatelé města mohli sledovat, jak gigantický skelet pomalu roste k nebi. Vypadalo to, že Stalinův sen se během několika málo let stane realitou.
Vše však změnilo ráno 22. června 1941. Nacistické Německo zahájilo operaci Barbarossa a napadlo Sovětský svaz. Výroba speciální oceli pro Palác sovětů byla okamžitě zastavena a továrny byly přeorientovány na výrobu tanků, děl a munice. Stavba byla zmrazena.
Když se v závěru roku 1941 německá vojska přiblížila k Moskvě, ocelový skelet Paláce sovětů posloužil zcela jinému účelu. V letech 1941 až 1942 byla již vztyčená ocelová konstrukce rozmontována a roztavena. Ocel byla použita na výrobu protitankových ježků, opevnění obranného okruhu kolem Moskvy a později na obnovu železničních mostů zničených válkou. Z chrámu komunismu se stala zbraň pro přežití národa.
Chrám Krista Spasitele nad řekou Moskvou
Od mramoru k plaveckému bazénu Moskva
Po skončení druhé světové války v roce 1945 byl Sovětský svaz vítěznou mocností, ale země ležela v ruinách. Ekonomika byla vyčerpaná a miliony lidí žily v provizorních podmínkách. Myšlenka na dostavbu Paláce sovětů sice oficiálně nezanikla, Boris Iofan dokonce upravoval plány a přizpůsoboval je nové poválečné realitě, ale zdroje chyběly.
Stalin se namísto jediného giganta rozhodl otisknout svou architekturu do města jiným způsobem: výslovně nařídil stavbu takzvaných „Sedmi sester“ (Moskevských mrakodrapů), mezi které patří například budova Moskevské státní univerzity nebo Ministerstva zahraničních věcí. Tyto věže byly rozesety po celém městě a jejich architektura byla přímým odrazem původního designu Paláce sovětů.
Když v roce 1953 Stalin zemřel, éra pompézního gigantismu skončila. Nový sovětský vůdce Nikita Chruščov odhalil Stalinův kult osobnosti a zahájil boj proti „architektonickým nadbytečnostem“. Palác sovětů byl označen za drahý, neefektivní a nepotřebný projekt. V roce 1958 byly práce na projektu definitivně a oficiálně ukončeny.
Masivní zatopená základová jáma však v centru Moskvy zůstávala jako nevzhledná jizva. Sovětská moc se proto rozhodla pro kuriózní řešení. V roce 1960 byl přímo v kruhových základech neuskutečněného Paláce sovětů otevřen bazén Moskva.
Stal se z něj největší otevřený plavecký bazén na světě. Měl průměr 130 metrů a fungoval po celý rok. V zimě byla voda ohřívána, což nad centrem Moskvy vytvářelo obří oblak páry. Kde měl trůnit Lenin a scházet se komunistická elita světa, tam se nyní v plavkách proháněli obyčejní moskvané.
Fénix z popela
Příběh tohoto místa se uzavřel až na konci 20. století s pádem Sovětského svazu. V roce 1993 byl nerentabilní a chátrající bazén Moskva uzavřen a následně vypuštěn.
Ruská společnost v 90. letech hledala svou novou identitu a návrat k tradicím. V roce 1994 padlo rozhodnutí postavit na původním místě přesnou repliku zničeného Chrámu Kristova Spasitele. Díky veřejným sbírkám a státním fondům byl nový chrám dokončen a vysvěcen v roce 2000. Kruh se uzavřel.
Palác sovětů tak zůstal pouze na papíře, v modelech a v dobových propagandistických filmech. Přesto se stal jedním z nejvýznamnějších architektonických konceptů 20. století. Ukázal hranice lidské megalomanie a sílu architektury jako nástroje propagandy.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Palace_of_the_Soviets?hl=cs-CZ
https://www.theguardian.com/cities/gallery/2017/mar/08/imagine-moscow-city-new-soviets-design-museum-in-pictures?hl=cs-CZ
https://architectuul.com/architecture/palace-of-the-soviets?hl=cs-CZ
https://medium.com/@aryachenko46/the-palace-of-soviets-the-tallest-building-that-was-never-built-baedce87a7fb
https://g.cz/kterak-nechal-stalin-strhnout-nejvetsi-pravoslavny-kostel-na-svete-a-postavil-misto-nej-bazen-aneb-palac-sovetu-namisto-katedraly-krista-spasitele/
