Článek
V lednu 1942 se zde ocitlo v obklíčení přes 4 000 německých vojáků, převážně z nově přisunuté 216. pěší divize. V extrémních podmínkách arktické zimy zorganizoval plukovník (později generálmajor) Werner Schmidt-Hammer (v tehdejších hlášeních často uváděn jako Werner Schmidt) improvizovanou obranu, která město udržela dlouhé týdny.
Rozkaz k sebevražedné obraně
Když sovětské jednotky 3. ledna 1942 město definitivně odřízly, situace uvnitř byla chaotická. 216. pěší divize pod velením generálporučíka Wernera von und zu Gilsy byla na frontu dopravena teprve nedávno z Francie. Divize byla neúplná – její motorizované transporty a těžká technika uvízly v Polsku. Vojáci vyskakovali z vlaků rovnou do sněhových závějí za zvuku sovětské artilérie.
Adolf Hitler reagoval na krizi svým typickým způsobem: vyhlásil Suchiniči za „pevnost“ (Festung). Vůdcův rozkaz zněl jasně: „Žádný ústup. Držet pozice do posledního muže, dokud vás tankové divize nevyprostí.“
Sovětské velení spěchalo, protože Suchiniči představovalo klíčový železniční uzel pro zásobování celé oblasti.
Velením bezprostřední taktické obrany uvnitř samotného města a organizací obranného perimetru byl pověřen plukovník Werner Schmidt-Hammer, velitel 396. pěšího pluku. Schmidt se ukázal jako chladnokrevný organizátor, který dokázal zvrátit hrozící paniku.
Mezi obklíčenými silami se nacházel i německý obrněný vlak (Panzerzug), který uvízl na místním nádraží kvůli zničeným kolejím. Schmidt ho okamžitě začlenil do obranného systému. Vlak sloužil jako mobilní dělostřelecká baterie a jeho těžké kulomety kosily sovětské útoky vedené přes otevřené železniční srazy. Nádraží se stalo nejkrvavějším bodem celé bitvy.
Když zamrzaly i zbraně
Teploty v Suchiniči klesaly na −30 °C až −40 °C. Němečtí vojáci trpěli masivními omrzlinami. Jeden z přeživších z 216. divize později vzpomínal:
„Byl to boj nejen s Rusy, ale s přírodou samotnou. Olej v našich kulometech MG 34 zamrzal na kámen. Museli jsme mechanismy neustále otírat benzínem a močit na ně, abychom je v boji vůbec udrželi v chodu. Kdo přišel o rukavice, byl do hodiny invalidou.“
Schmidt si uvědomoval, že v otevřeném terénu jeho muži umrznou nebo budou zmasakrováni. Proto nechal město proměnit v labyrint navzájem se kryjících opěrných bodů (Stützpunkte). Vojáci vyhazovali do povětří stěny domů, aby vytvořili kryté průchody, a z trosek budovali improvizované bunkry zpevněné ledem a sněhem.
Sovětský tlak byl drtivý. Rudá armáda nasazovala do útoků i lyžařské prapory a tanky T-34. Sovětský válečný zpravodaj tehdy do armádních novin napsal o urputnosti německého odporu:
„Nepřítel se zakousl do ruin Suchiniči jako krysa. Každý sklep je pevností, každé okno hnízdem pro kulomet. Naše pěchota musí čistit dům od domu za pomoci granátů a plamenometů, ale fašisté raději uhoří, než aby se vzdali.“
Německé vrchní velení sledovalo situaci s obrovskou nevolí. Generálplukovník Franz Halder, náčelník generálního štábu, si v té době poznamenal do svého deníku:
„Situace u Suchiniči je kritická. Gilsa a Schmidt hlásí těžké ztráty a naprosté vyčerpání mužstva. Pokud Suchiniči padne, celá fronta 2. tankové armády se zhroutí.“
Logistickou záchranou měl být letecký most Luftwaffe. Kvůli neustálým sněhovým bouřím však transportní letouny Ju 52 dokázaly shodit jen zlomek potřebné munice a potravin. Obránci byli odkázáni na koňské maso z padlých zvířat a zmrzlý chléb, který museli sekat sekyrami.
Průlom a záchrana
Aby zabránil katastrofě, nařídil velitel 2. tankové armády Rudolf Schmidt okamžitou vyprošťovací operaci (Unternehmen Suchinitschi). Byla sestavena úderná skupina pod vedením generálmajora Willibalda von Langermanna, jejíhož jádro tvořila 18. tanková divize a části 208. pěší divize.
Dne 24. ledna 1942 po zuřivých bojích v hlubokých závějích německé tanky Panzer III a IV prorazily sovětské obklíčení a spojily se se Schmidtovými vyčerpanými muži.
Spojení s vnějším světem však bylo nestabilní. Město bylo pod neustálou sovětskou dělostřeleckou palbou. Velitelé na místě pochopili, že držet Suchiniči dál je vojenská sebevražda. Schmidt-Hammer proto koordinoval okamžitou, ale organizovanou evakuaci.
Během několika dnů (do konce ledna 1942) Němci město vyklidili. Klíčovým bylo, že Schmidt odmítl nechat na místě zraněné. Navzdory chaosu a mrazu se podařilo evakuovat přes 1 500 raněných vojáků, které transportovali na saních tažených koňmi nebo přeživšími vojáky. Když Sověti do Suchiniči konečně vstoupili, našli jen prázdné zdemolované ruiny.
Historické zhodnocení a dohry
Obrana Suchiniči měla pro Wehrmacht obrovský psychologický i taktický význam. Ukázala, že i v naprostém obklíčení a arktických podmínkách se lze úspěšně bránit, pokud funguje pevné velení a disciplína. Tento úspěch však Hitlera utvrdil v nebezpečné iluzi, že obklíčené „pevnosti“ lze na východní frontě zásobovat a udržet natrvalo – což o rok později vedlo k tragické katastrofě u Stalingradu.
Plukovník Werner Schmidt-Hammer byl za svůj hrdinský výkon v Suchiniči v prosinci 1942 vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže. Později (v roce 1944) získal k tomuto vysokému vyznamenání i Dubové ratolesti (Eichenlaub) a válku přežil v hodnosti generálmajora. 216. pěší divize zaplatila za Suchiniči strašlivou daň – ztratila většinu svého původního stavu, ale její oběť zabránila zhroucení celého jižního křídla Skupiny armád Střed v zimě roku 1942.
Zdroje:
https://www.krajskelisty.cz/jihomoravsky-kraj/34681-valka-jako-boj-generalu-wehrmachtu-proti-vudci-patrani-bruno-solarika.htm
Haupt, Werner: Army Group Center: The Wehrmacht in Russia 1941–1945. Schiffer Publishing, 1997. (Podrobný rozbor bojů na zimní frontě)
Ziemke, Earl F.: Moscow to Stalingrad: Decision in the East. Center of Military History, United States Army, 1987. (Popis sovětského průlomu a operace Suchinitschi)
Plocher, Hermann: The German Air Force Versus Russia, 1942. Air University Historical Studies, 1967. (Detaily o leteckém mostu a zásobování kapsy)
Halder, Franz: Kriegstagebuch. Tägliche Aufzeichnungen des Chefs des Generalstabes des Heeres 1939–1942. W. Kohlhammer Verlag, 1962–1964. (Deníkové záznamy náčelníka štábu k situaci u Suchiniči)
