Článek
Abychom pochopili agresi z podzimu 1938, musíme se vrátit do ledna 1919. Nově vzniklé státy – Československo a Polsko – se okamžitě dostaly do ostrého územního sporu o Těšínsko. Pro Prahu šlo o životně důležité území: procházela tudy strategická Košicko-bohumínská dráha (jediné klíčové železniční spojení s východem republiky) a nacházely se zde bohaté zásoby černého uhlí.
Československá armáda v lednu 1919 během takzvané Sedmidenní války polské jednotky zatlačila. Velmoci následně v roce 1920 na konferenci ve Spa region rozdělily, přičemž většina průmyslového uzlu připadla ČSR. Varšava to vnímala jako nespravedlnost a hlubokou národní urážku. Tento „těšínský komplex“ pak determinoval polskou politiku vůči Praze po celých dvacet let.
Polsko jako Hitlerův tichý společník
Když v roce 1938 vyvrcholila sudetoněmecká krize, Polsko vycítilo svou šanci. Ministr Józef Beck odmítal jakékoliv spojenectví s Prahou a namísto toho v průběhu roku 1938 koordinoval kroky s Berlínem. Polská diplomacie otevřeně deklarovala, že pokud Německo vznese územní nároky vůči ČSR, Polsko učiní totéž.
V září 1938 byla u polsko-československých hranic zformována speciální armádní skupina „Slezsko“ (Samodzielna Grupa Operacyjna Śląsk) pod velením generála Władysława Bortnowského, která čítala přes 35 000 vojáků, tanky a dělostřelectvo. Polsko navíc organizovalo v československém vnitrozemí diverzní akce – polští agenti odpalovali mosty, přepadávali četnické stanice a snažili se vyvolat dojem, že Těšínsko je v povstání.
Hned 30. září 1938, ještě v noci po podpisu Mnichovské dohody, doručilo Polsko do Prahy ultimátum: buď ČSR do 24 hodin odevzdá Těšínsko (oblast Zaolzie), nebo polská armáda zahájí okamžitou invazi. Zlomená a mezinárodně izolovaná československá vláda 1. října kapitulovala.
Zábor Těšínska a brutální polonizace
Dne 2. října 1938 překročila polská vojska hranice. Československá armáda dostala rozkaz vyklidit pozice bez boje, což doprovázely slzy a frustrace vojáků i civilistů. Polská propaganda oslavovala obsazení Těšínska jako historický triumf a návrat „prastarých polských zemí“.
Realita pro tamní české obyvatelstvo (které tvořilo v mnoha oblastech většinu) však byla děsivá. Polská správa okamžitě zahájila tvrdou asimilační politiku:
Z regionu bylo brutálně vyhnáno přibližně 35 000 až 40 000 Čechů a zhruba 5 000 Němců. Lidé museli opustit své domovy často během několika hodin, přičemž si směli vzít jen nejnutnější věci. Byly okamžitě uzavřeny všechny české školy, rozpuštěny české spolky (včetně Sokola) a zakázán tisk v češtině. Došlo k personálním čistkám v církvi – čeští kněží byli vyhnáni a bohoslužby v češtině byly postaveny mimo zákon. Došlo k přejmenování měst (např. Karviná na Karwina, Bohumín na Bogumin).
Československé zbraně promluvily
Zatímco na Těšínsku proběhl zábor bez výstřelu, polský apetit tím neuhasl. Varšava vznesla další nároky na strategická území na severu Slovenska (oblasti Kysuc, Oravy a Spiše), kudy vedly železniční tratě. Zde se však situace vyvíjela odlišně. Na Slovensku už tehdy vládla autonomní vláda a morálka československých jednotek, unavených neustálým ustupováním, dosáhla bodu varu. Vojáci už odmítali couvat.
Klíčový střet, který vstoupil do dějin jako bitva u Čadce, propukl 25. listopadu 1938. Polské jednotky se pokusily předčasně obsadit železniční uzel v Čadci, který ještě nebyl oficiálně delimitován. Slovenské velení reagovalo okamžitým rozkazem k obraně. Do boje se zapojily prapory Stráže obrany státu (SOS) a jednotky československé armády. Rozhořela se regulérní, tvrdá bitva.
Pěchota se střetla v pouličních bojích a v přístupech k městu. Do akce bylo nasazeno dělostřelectvo a nad bojištěm se objevily československé bombardéry z letiště v Žilině. Českoslovenští vojáci polský útok zastavili, přešli do protiútoku a zatlačili Poláky zpět za dohodnutou demarkační linii. Na československé straně padli minimálně dva muži – svobodník Štefan Čársky a desátník Palárik. Řada dalších byla zraněna. Polská armáda utrpěla rovněž ztráty (kolem dvou desítek raněných a několik mrtvých). Poláci byli zaskočeni rázností československého odporu. Menší, ale neméně intenzivní boje se odehrály také v oblasti Oravy a na Spiši (např. u Javoriny).
Historická ironie a tragická tečka
Polské vítězství mělo mimořádně hořkou pachuť. Polsko se sice zvětšilo o necelých 1000 kilometrů čtverečních strategického území, ale ztratilo morální kredit na mezinárodní scéně. Francouzští a britští politici, ač sami vinni Mnichovem, vnímali polský postup jako hyenismus. Winston Churchill později ve svých pamětech napsal slavná slova, že Polsko se při záboru Těšínska zachovalo „s chamtivostí hyeny“ (with the appetite/greed of a hyena).
Geopolitická slepota Varšavy se projevila hned 1. září 1939. Hitler, kterému Polsko pomohlo narušit československé opevnění a obranný potenciál, zahájil bleskovou válku (Blitzkrieg) proti svému dosavadnímu tichému spojenci.
Paradoxem dějin je, že útoku na Polsko se z jihu zúčastnila i armáda nově vzniklého, hitlerovského Slovenského štátu. Slováci tehdy využili situace a vzali si území Kysuc, Oravy a Spiše (obsazené Polskem v listopadu 1938) bleskově zpět. Těšínsko pak anektovala přímo Třetí říše.
Definitivní tečku za tímto krvavým sousedským dramatem napsala až mezistátní smlouva mezi Polskem a Československem podepsaná v roce 1958 ve Varšavě, která s konečnou platností uznala předmnichovské hranice z roku 1920 a udělala tlustou čáru za dekádami nepřátelství.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/na-ceskoslovensko-se-po-nemcich-vrhli-i-polaci-za-tyden-obsadili-tesinsko-74632
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensko-polsk%C3%BD_spor_o_T%C4%9B%C5%A1%C3%ADnsko
https://www.reflex.cz/clanek/historie/109500/polaci-se-spolcili-s-nacisty-a-anektovali-tesinsko-rok-pote-sami-prisli-o-svuj-stat.html
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/obsazovani-tesinska-polskou-armadou/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/cesi-proti-polakum-pred-sto-lety-zacala-sedmidenni-valka-o-tesinsko-69484
